Jugoslávie a Evropa

Svět nezačal s námi. Nemůžu přijmout život ve „věčném teď“. Mnohem raději se hbitě zatočím kolem své osy. Řekni mi, na co si vzpomínáš, a já ti řeknu, kdo jsi!

Kdo jsem? Člen veliké rodiny, kterou kata­strofa rozptýlila po planetě, dítě „jugoslávské Atlantidy“, které píše, maže a někdy uchovává vzpomínky a sestavuje střípky do skupinového portrétu vymizelé civilizace: roh záhřebské Trešnjevky nachází v Seattlu, šenk sarajevského bufetu Mudrac ve Washingtonu, šálek ze zemunské kavárny v Calgary, odlesky Lublanice pod mosty v amsterdamských kanálech, měkká úbočí Frušky gory v černošském ghettu Chicaga a sluneční svit, který se ztrácí za Šibenikem, se mihne pod úpatím Eiffelovy věže a pak zapadne do štěrbiny mezi svědectvím a vizí.

Bydlím v Lublani ve čtvrti Zelena jama ve Svazové ulici. Je název ulice vůbec podstatný? Ano, je. Ve staré dělnické čtvrti se nacházejí ulice jako Proletářská, Tovární a Družstevní: tady je jméno skutečně znamením, nomen est omen. Tváří v tvář změnám státních hranic a politického systému si ulice zachovala jméno, které dostala po první světové válce.

Země narození

Historie svazu, známého jako Socialistická federativní republika Jugoslávie (SFRJ), je zapsaná do adresy mého trvalého bydliště. Bez pochyby. Pochybnosti však měli úředníci nového slovinského státu, kteří mi – tak jako všem občanům s výjimkou těch „vymazaných“ – po roce 1991 vydali nové doklady i nový rodný list. V kolonce „země narození“ zbyly jen nepatrné stopy: Jugoslávii byrokrati zamlčeli třemi tečkami hanby.

Já se ale nestydím. V Jugoslávii jsem se narodil a v Jugoslávii jsem vyrůstal. Tady jsem získal první sociální návyky a vstřebal koncentrické kruhy různých kultur a jazyků, náboženských tradic a národních mytologií, stejně jako politických a společenských idejí.

Jugoslávie byla politické společenství, které se vytvářelo jako transnacionální svazek států. My Slovinci už dvě desetiletí žijeme v samostatném státě a šest let v Evropské unii. I Unie je politické společenství, které je výslovně koncipované jako transnacionální svazek států. Oba útvary ovlivňuje demokratický deficit. V Evropské unii neexistuje „kult osobnosti“ (jak se vůbec jmenuje stávající předseda předsednictva, respektive komise či vůdčího orgánu?) a členské státy žijí v kapitalismu, zatímco země SFRJ žily v socialismu.

Nicméně: náležím mezi několik privilegovaných generací narozených a vyrostlých v Jugoslávii. Privilegovaní jsme byli minimálně z hlediska (školou utvrzované a osobně prožívané) multikulturnosti. Za širší vlast jsme měli celý prostor od Triglavu po Vardar, od Dunaje po Alpy, od pobřeží Jadranu po roviny Panonie. V Jugoslávii člověk svou identitu krmil zásobami ze spíže „užší“ (republikové, národní) i „širší“ (svazové, transnacionální) vlasti.

Skupinový příběh

Nejsem si jistý, že mladší spoluobčané, socializovaní v rámci slovinského nezávislého státu a Evropské unie, už rozvinuli podobné svazky se současnou „širší“ vlastí Slovinců. Na tom není nic neobvyklého: evropská „různorodost v jednotě“ je dnes tak neuchopitelná, jako bývaly „bratrství a jednota“ v SFRJ. U obou ideologií jde o jakýsi rámec, kam naše národy a jedinci směřují své touhy a přání. Z tohoto pohledu mě „evropanství“ jako skupinový příběh, který chce být víc než souborem svých součástí, nezadržitelně upomíná na „jugoslávství“. Dále: SFRJ bychom v jakési kritické zkratce dokonce mohli vidět jako zmenšenou Evropskou unii.

„Ach, jaký nedostatek vkusu,“ řeknete si snad. Ale raději ještě jednou přemýšlejte. Pojďme uzavřít politickou povahu titoistického režimu do závorky a rozhlédněme se po kulturních charakteristikách. Porovnejme jugoslávský a evropský svazek. Budeme překvapeni řadou paralel. Nalezneme různorodé tradice abrahámovských náboženství (judaismus, katolictví, protestantismus, pravoslaví, islám); různorodé národy a menšinová etnická společenství nebo „národnosti“; různorodé (a na svazové úrovni principiálně rovnoprávné) jazyky; různá písma; dědictví starověkého Říma i středověkého byzantského císařství; logický rozum západního křesťanství a mystickou teologii pravoslaví; renesanci, humanismus a osvícenství i každodenní zvyky a amorfní identity otomanského císařství. Balkánská „R’n’B“ sekce (Rumunsko a Bulharsko) přistoupila do evropského orchestru 1. ledna 2007. Řecko tak už není jediným evropským státem s většinovým pravoslavným vyznáním. Týká se to i obou nových členských zemí a Bulharsko má také početnou autochtonní skupinu muslimů.

Právně­-politickým rámcem, v němž se urovnávají vztahy mezi jedinci, národy a zeměmi, je v Evropské unii dvojí občanství. Dvojí občanství umožňuje jedinci, aby rozvíjel svazky s národním státem a současně s Evropou. I tato praxe je strukturně srovnatelná s praxí v SFRJ, v níž jsme byli občany republiky, kde jsme měli trvalý pobyt, a zároveň svazového státu (složeného ze šesti republik a dvou autonomních oblastí v rámci Srbska).

Mazaný hochštapler Tito

Ideu dvojího občanství převzala Titova Jugoslávie od „vězení národů“, jak znělo oblíbené sousloví kritiků rakousko­-uherského císařství potom, co se černožlutá monarchie rozpadla v prach. Josip Broz Tito, mazaný komunistický aktivista, charismatický partyzánský vůdce a populistický státník světového formátu, totiž tvrdil, že Jugoslávie začala vítězstvím nad fašistickými a nacistickými okupanty od očistné nuly roku 1945: veškerá minulost těchto území spolu s jejich nositeli je pouze odepsaná věc „prohnilé buržoazní kultury“.

Na druhou stranu měl Tito vzor v Habsburcích. V pokladnici stylů a politik, které rozvinul rakouský císařský dvůr, nalezl jugoslávský diktátor impulsy pro vytváření slavného vkusu „hochštaplerství“, pompéznosti a ceremoniálnosti a také pro způsob, jak jednat s navzájem znesvářenými náboženskými a národními společenstvími a zároveň zajistit, aby poměrně klidně žila pod jednotnou politickou správou.

Z nedostatku bylo potřeba vytvořit přednost. Existovaly různé představy o tom, jak toho dosáhnout. Jaký obsah má mít spojující ideologie, aby dokázala přesáhnout jednotlivé kultury v republikách, aniž by je zničila? Jaká opatření jsou vhodná a přípustná pro uskutečnění tohoto cíle? Rozprava o „jugoslávství“ otevřela důležitou otázku. Jak víme, nevyřešila ji.

Nejlepší ze špatných možností

Po Titově smrti roku 1980 projevili vedoucí jugoslávští politici naprostý nedostatek fantazie, když se jejich heslem stal nemohoucí tupý výkřik: „Po Titovi Tito!“ Integrující ideo­logii „jugoslávství“ začaly podkopávat militantní nacionalistické politiky, zejména ta srbská. Poté, co se Slobodan Milošević, architekt jugoslávské katastrofy, pustil do uskutečňování šovinistického programu „všech Srbů v jednom státě“, neměly elity v jednotlivých republikách příliš na výběr. Nacionalis­tický požadavek vlastního státu mnozí Slovinci včetně mě viděli jako nejlepší ze všech špatných možností.

Slovinské politické vedení koncem osmdesátých let nebylo nacionalistické. Neusilovalo tvrdohlavě o vystoupení z Jugoslávie. Navrhovalo vícero možností koexistence různých národů: volnou federaci, asymetrickou konfederaci, švýcarskou kantonizaci, kanadský model, britské „společenství národů“. Všechny návrhy putovaly do koše pod stolem v Miloševićově kanceláři. Až po zarputilém odmítání jakékoli debaty se většinové slovinské mínění obrátilo proti „pokračování Srbska jinými prostředky“, jak posttitovskou Jugoslávii vnímal Milošević po svém známém projevu 28. června 1989 při šestistém výročí bitvy na Kosově poli. Bývalý nenápadný komunistický úředník se stal zapáleným nacionalistickým vůdcem.

Úskalí dvourychlostní politiky

Nacionalismy má přesáhnout „evropanství“, ideologie solidarity a jednoty mezi různými národy a etniky Evropy. To je ušlechtilý cíl. Nicméně ohledně svobodné a sjednocené Evropy můj optimismus poněkud slábne: podrývá ho pesimismus rozumu. Bojím se, že i Unie bude dlouhodobě neúspěšná, pokud nenajde způsob, jak zabránit nadvládě nejsilnějších členských zemí. V Jugoslávii byl takovým článkem nejpočetnější (srbský) národ. V dnešní Evropské unii ho ztělesňuje „Kerneuropa“, jejímž výrazem je „politika dvou rychlostí“. Ta pod maskou nové ekonomické nutnosti udržuje starou hranici mezi rozvinutou západní a nerozvinutou východní částí kontinentu. Z tohoto pohledu jedou státy „západního Balkánu“ (nástupnické státy Jugoslávie minus Slovinsko plus Albánie) zcela evidentně „na volnoběh“.

I když při rozpadu Jugoslávie šlo o kombinaci vraždy a sebevraždy, mnozí komentátoři se shodují, že jí smrtící úder zasadil právě nedostatek solidarity. Můžeme jen doufat, že Evropská unie bude umět vhodně odpovědět na tuto velkou výzvu.

Autor je spisovatel.

Texty na dvoustraně vybral a ze slovinského originálu Knjiga, križ, polmesec (Zavod za kulturne dejavnosti Kultipraktik, Lublaň 2012) přeložil Aleš Kozár.