Každá demokracie občas zešílí

Právě vám znovu vyšla kniha Všem sráčům navzdory, věnovaná válce v Jugoslávii. Nestává se často, aby kniha reportáží českého autora vyšla ve slovenském vydavatelství – v původním znění a navíc dvacet let po prvním vydání v Česku. Jak k tomu došlo?

Pro mne to byl zázrak. Mám podezření, že za tím stojí spolupráce vydavatelství Absynt a původního vydavatele Egona Gála. Když mě Absynt oslovil, zarazilo mě to. Řekl jsem jim: „Pánové, vždyť to je dvacet let staré“, a oni odpověděli jen: „A četl jste to teď?“ Tak jsem si to přečetl a zjistil jsem, že ta skepse popisovaná před dvaceti lety platí dnes ještě víc.

Setkal jste se s reakcí lidí, kteří si teď knihu přečetli poprvé, například čtenářů z mladší generace?

Měl jsem dvě zajímavé odezvy. Na jedné straně jsem zjistil, že to téma stále šokuje, na druhé vidím, že si dnes lidé uvědomují, že ten konflikt s vojenským zásahem NATO jen hibernoval, zamrazil se a dnes hrozí znovu.

V nové předmluvě píšete: „Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Milošević, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda.“ V čem spočívá ta podobnost?

Jsou si podobní už na fyziologické rovině – gestikulací, způsobem řeči. Když muž propadne bludu, že má právo rozhodovat o životě a smrti národů a „dělat dějiny“, stane se panákem, loutkou, kterou lze nejsnáze popsat psychiatrickými termíny. Lidé, kteří uvěří tomuto „vyššímu poslání“, ztratí kus lidskosti, který umožňuje pochybovat. Tak se vrhají do nevratných, tragických událostí. Jde přitom o jeden typus, jakéhosi parazita na demokracii. Každá demokracie totiž čas od času zešílí, a to právě prostřednictvím takových individuí. Je to trošku magie. Když ty lidi máte šanci poznat – já jsem se setkal s Miloševićem, Karadžićem, Zemanem i Mečiarem – zjistíte, že ti chlapci jsou všichni na jedno kopyto.

Jedním z hlavních motivů vašich reportáží bylo selhání Západu, který se odmítal angažovat v „cizích“ konfliktech. Jak to vidíte dnes?

Od jednoduchého černobílého vidění studené války a jasného rozdělení na Západ a Východ jsme ještě nenašli nový způsob vnímání. Svět už není bipolární, a když nevíme, jak ho uchopit, vystraší nás cokoliv, jako například uprchlická krize. Tento změněný způsob sociálně­-politické komunikace nutí politiky, aby na sebe brali úlohu šašků, kteří musí na vše okamžitě reagovat. Proto nemají čas si nic promyslet a přicházet s dlouhodobější strategií a programem. To dělá celkovou situaci ještě nestabilnější, než byla na konci osmdesátých let. Jak ukázaly války v Afghánistánu a Iráku, nebo když se díváme na dnešní Balkán, ztrácíme schopnost se na takové konflikty připravovat.

Byli jsme v období balkánského konfliktu lépe připraveni?

Západní společenství a hlavně Evropa zasáhla v Bosně a posléze v Kosovu z jediného důvodu – cítila se ohrožená možností příchodu několika milionů uprchlíků, o které by se musela postarat a kteří by obzvlášť v případě Kosova hospodářsky rozvrátili okolní státy. Problém řešení moderních vojenských konfliktů je v tom, že i když v extrémních případech Západ vojensky zasáhne a naoko konflikt ukončí, aspoň na chvíli, neuvědomuje si, že s vojenským vítězstvím na sebe bere i úplnou zodpovědnost. Bez toho to skončí tak, jak dopadl takzvaný Daytonský mír – legitimizoval to nejzkorumpovanější na všech stranách, zmrazil situaci a znemožnil jakýkoli pohyb k usmíření a ekonomickému rozvoji.

V tomto ohledu přistupujete kriticky i k české zahraniční politice.

Tam je to dnes ještě horší, než to bylo před dvaceti lety. Ale tu neochotu převzít za cokoli odpovědnost, včetně sebe samých, bychom mohli vysledovat už od národního obrození. I když jsem v mnohých věcech s Václavem Havlem nesouhlasil, jeho osobnost a politika lidských práv, kterou reprezentoval, byla jakousi brzdou politikaření a mocenského obsazování teritorií, což jsou základní znaky české zahraniční politiky dneška. V devadesátých letech jsme neměli žádný problém přijmout čtyřicet tisíc uprchlíků, převážně muslimů z Bosny, a dnes se tu strhne hysterie kvůli dvaceti třem.

Připomínáte hibernaci, která nastala po ukončení konfliktu. Jak se projevuje?

Problém je v tom, že politické elity, které válka legitimizovala, se po jejím skončení samozřejmě nezmění. Výjimkou je v tomto případě Srbsko, kde se mnoho bývalých nacionalistů změnilo v centristy, když si uvědomili, že byznys je stejně výhodný jako válka. Ale to, co slyšíme v Republice srbské a z velké části i v Chorvatsku, jsou stejné kecy a mýty, jaké fungovaly v době války. Obzvlášť v Republice srbské stále přetrvává polarizace oni versus my, která se projevuje i ve snaze o vypsání referenda o odtržení od Federace Bosny a Hercegoviny. Dalším problémem, který se objevuje ve více balkánských zemích, je etnizace vzdělávacích soustav – už malé děti jsou zbytečně uzavírány do mýtů o minulých křivdách a válečných hrdinech.

„Sráčům se nemůže ustupovat,“ říkáte ve své knize. Komu ustupujeme dnes?

Populistům a nacionalistům. To je případ uprchlické krize, případ, kdy Kotleba organizuje ve vlacích své vlastní hlídky, anebo když Zeman posílá na hranice hasiče a myslivce. Je to nejen iracionální, ale hlavně strašně nezodpovědné, protože když se jednou lidé začnou bát, už je pozdě. Člověk, který se bojí, je schopen nelidských činů. V takovou chvíli musí politik zachovat chladnou hlavu a pokusit se o diskusi – a ne fotit se s winchestrovkou jako český ministr vnitra Chovanec, anebo v uniformě u Tisova hrobu jako slovenští kotlebovci. Války se dají zastavit, než se začne střílet. Potom už ne.