minirecenze

Dušan Čater

Džehenem

Přeložil Libor Doležán

Větrné mlýny 2016, 244 s.

Moldavská prostitutka na slovinské vesnici, vyžilá berlínská umělkyně v lublaňských barech, adoptovaný Kambodžan, bosenský taxikář nebo srbský průvodčí – Čaterovy povídky sledují osudy migrantů, kteří se z nejrůznějších důvodů octli ve Slovinsku a zůstali tam trčet, aniž by se jim dařilo vzít život do vlastních rukou. Džehenem je turecký výraz pro peklo, který stejně jako většina postav knihy přišel do Slovinska z jihovýchodu. Starobylá představa kruhové struktury pekla je tu připomenuta provázáním jednotlivých příběhů a hrdina první povídky se objevuje i v té poslední. Jinak se ovšem tato šestice krátkých próz po literární stránce vyznačuje leda rychlým spádem, úsečnými dialogy a popkulturními odkazy, tedy ničím, co bychom neznali odjinud. Čaterova kniha však alespoň ukazuje Slovinsko z méně známého úhlu: každý osmý obyvatel této úhledné země se narodil za jejími hranicemi. Mnozí z těch, kdo utíkali při zániku Jugoslávie do její nejbohatší části, si s sebou přitom kromě stesku přivezli často jen gastronomické návyky, chuť na domácí pálenku a repertoár stereotypů. Někdejší průvodčí prestižních expresů Jugoslávských železnic tak vyčítá své slovinské manželce, že její národ zavinil rozpad společného státu a jeho tím odsoudil k ubíjejícím službám ve slovinském couráku. Peklo zkrátka mohou lidé vytvářet sobě i druhým mnoha způsoby. Asi nejlépe to nicméně v Čaterových povídkách ukazují scény, v nichž patriarchální přístup k ženám i dětem brání chlapům být v první řadě lidmi.

Michal Špína

Tomáš Grombíř

Jedničky a nuly

Paseka 2016, 280 s.

Debutová próza dramaturga a scenáristy Tomáše Grombíře popisuje život nevýrazného ajťáka, jenž se z nerdského nadšence do primitivních počítačových her a programů vypracoval na vrcholného manažera firmy, která po roce 1989 zbohatla na kšeftech týkajících se kupónové privatizace. Společenský román s prvky thrilleru popisuje skrze život hlavní postavy první výdobytky výpočetní techniky v osmdesátých letech, divoký kapitalismus let devadesátých, raketový růst internetového obchodu, následnou finanční krizi a nakonec současný trend digitálních platforem a obchodování s daty. Příběh je poměrně sofistikovaně zarámován vyvíjením právě jedné takové platformy, která se pohybuje na hraně zákona – mobilní telefon díky aplikaci rozpoznává tváře neznámých lidí a sděluje o nich všechny údaje, které je o nich možné najít na internetu. Česká verze tohoto překotně se vyvíjejícího technologického odvětví je trochu humpolácká a luxus spojený s největšími průmyslovými hráči poněkud buranský, ale psychologický portrét průměrného nedostudovaného muže z maloměsta, který byl ve správné chvíli na správném místě, je povedený (včetně všech křečovitých momentů). Nástup workoholické „generace P“ vysvětluje hrdinův šišlavý exkolega, který prorazil online pornem: „Vyroftli fme na počítačích, programování a péčku. Byli fme první. Jen blbec by zůstal chudej.“ Pomineme­-li slabší momenty (třeba samoúčelné setkání s vedením Facebooku, snahu o happy end nebo laciný finální morální apel), jedná se o dobře napsaný mainstream, který se dobře čte a který nerozčiluje.

Karel Kouba

Astrid Lindgrenová

Válečné deníky 1939–1945

Přeložila Jitka Herčíková

Slovart 2016, 368 s.

Číst válečné deníky pravděpodobně nejznámější švédské spisovatelky Astrid Lindgrenové ve střední Evropě více než sedmdesát let po druhé světové válce je neopakovatelný zážitek. Autorka knih Pipi Dlouhá punčocha, Děti z Bullerbynu nebo Karkulín ze střechy se zde představuje v jiném světle, které má pramálo společného s bláznivým vesmírem oblíbených dětských postav. Matka dvou dětí a milující manželka se 1. září 1939 rozhodla zapisovat veškeré události a prokládá je poznámkami z osobního života, novinovými výstřižky i aktuálními politickými anekdotami. Podle jedné z nich jde v celé válce o to, kdo pro sebe získá Gdaňsk. Neutrální Švédsko poskytne Lindgrenové jedinečnou možnost, aby se proměnila v „nezaujatého“ arbitra války, zároveň ji ale klid ve vlastní zemi neušetří trápení, která způsobují hlad, násilí a bída v okolních státech a pak i v celém světě. Autorka komentuje především dění ve Skandinávii, ale její pozornosti neunikne ani Afrika či Asie. Ještě unikátnějším zážitkem bylo číst tyto deníky letos okolo 9. května, kdy se Rusko před celým světem opět pochlubilo svou vojenskou mocí a vítězstvím ve Velké vlastenecké válce. Švédská spisovatelka se v prvních letech války nejvíce bála o osud Finska a dokonce se tolik neděsila vítězství Německa jako postupujících jednotek Rudé armády a bestiality, která doprovázela jakékoliv jejich manévry. Zajímalo by mě, jestli Válečné deníky právě kvůli svému antisovětskému tónu nezmění postavení této autorky v nejrozlehlejší zemi světa.

Olga Pavlova

Norman Ohler

Totální rauš

Přeložila Nina Fojtů

Host 2016, 340 s.

Jsou témata, která vždycky zaujmou. To platí o fenoménu Hitler a stejně tak o psychoaktivních látkách. Vlastně je s podivem, že takto výživné spojení podrobně nezpracoval někdo už před Normanem Ohlerem, jenž se ponořil do archivů, aby zjistil, na čem všem si frčel nacistický stát a samozřejmě i jeho vůdce. V hlavní roli je pervitin: tanky, které během tří dní překročily belgické Ardeny, byly sice poháněny naftou, ale pro jejich obsluhu, která si několik nocí za sebou nedopřála spánek, byl nepostradatelným pohonem právě metamfetamin. Nešlo tudíž zdaleka jen o strategickou válečnou genialitu generála Ericha von Meinsteina s Heinzem Guderianem a Erwinem Rommelem. „Blitzkrieg byl na metamfetaminu založen,“ cituje autor historika lékařství Petera Steinkampa a vzpomínky řady vojáků včetně budoucího nobelisty Heinricha Bölla dosvědčují, že bez pervitinu si službu vůbec nedokázali představit. Pervitin byl přitom oblíbenou drogou, která byla vnímána jako všelék už před vypuknutím války, a jeho lehká dostupnost (spojená s rychlým získáním závislosti) umožnila jeho rozšíření mezi německými občany bez rozdílu původu i povolání. Svou oblíbenou drogu měl zvláště v závěru života i Hitler, a sice speciální látku eukadol, která co do účinnosti mnohonásobně překonávala heroin, a to jak v tlumení případné bolesti, tak v síle dodané euforie. Po rauši, jenž dává pocit, že dokážete vše, nicméně přichází dojezd, kdy jsou problémem i ty nejjednodušší úkony. Přesně tak to dopadlo také s nejrychlejší armádou světa a nakonec i s jejím vůdcem.

Lukáš Rychetský

Zabijáci z maloměsta

(Dræberne fra Nibe)

Režie Ole Bornedal, Dánsko, 2017, 90 min.

Premiéra v ČR 1. 6. 2017

Pro znalce severských komedií budou Zabijáci z maloměsta procházkou důvěrně známým terénem. Film je založený na osvědčeném a oblíbeném míchání zápletek převzatých z hollywoodských žánrů a civilního domácího prostředí, zabydleného svéráznými zemitými postavami, které za normálních okolností řeší jen každodenní praktické problémy, ale zápletka je zavede do mnohem dramatičtějších situací. Hlavní hrdinové zoufale prahnou po sexu, ale nejsou to teenageři z filmů typu Prci, prci, prcičky, nýbrž dva ženáči ve středních letech, jejichž manželky už po nich příliš netouží. V alkoholovém opojení si objednají nájemného zabijáka z Ruska, který má jejich partnerky sprovodit ze světa. Když na to jejich ženy přijdou, požádají o pomoc psychopatickou vražedkyni z Anglie. Děj sice působí jako dánská variace na Fargo, ale film Oleho Bornedala je daleko nezávaznější. Nezříká se sice morbidních a „nekorektních“ vtipů (scéna s muslimským taxikářem), vede však diváka ke konformnímu vyústění: dvojice nespokojených mužů znovu objeví lásku ke svým družkám a začnou pracovat i na plození potomků. Snímek se občas vtipně strefuje do společenských stereotypů tím, že je zveličuje ad absurdum (příkladem je „ruskost“, respektive „britskost“ obou zabijáků), ale sotva je to něco víc než vkusná, nicméně snadno zapomenutelná spotřební komedie, nabízející severskou alternativu Hollywoodu.

Antonín Tesař

Bratři v tricku

Funus

Jatka 78, Praha, psáno z představení 20. 5. 2017

Zachmuřené uvaděčky vyjadřují upřímnou soustrast a častují příchozí soucitnými pohledy, pódiu vévodí rakev ukotvená v kovové konstrukci, nad celou scénou se vznášejí tiché tóny rekviem, účinkující postávají v černých oblecích či kostýmku. Pohřební ceremoniál může začít. Smuteční nálada se však na Funusu Bratří v tricku udrží jen chvíli, pozůstalí totiž místo truchlení dávají přednost žonglování s nebožtíkovými údy, uléhají do rakve a vůbec ji s radostí využívají coby hlavní pomůcku ke svým akrobatickým číslům. Režisérka Veronika Poldauch Riedlbauchová se spolu s žongléry Václavem Jelínkem a Adamem Jarchovským po veleúspěšné Plovárně znovu pokusila vytvořit intermediální inscenaci, která balancuje na pomezí divadla a cirkusového představení. Na diváka se opět valí proud zábavy a nenáročného humoru, který na sebe bere různé podoby: kromě akrobacie a žonglování divák sleduje i tanec u tyče, balet, stínohru… Sofistikované výrazové prostředky některých scén a profesionalita a energie všech účinkujících, kteří během večera ani na chvíli nesleví z vražedného tempa, celkový dojem z grotesky vyvažují. Funus tak není jen sérií jednotlivých gagů, a pokud divák nejde na představení s tím, že by si rád hlouběji zapřemítal nad způsobem loučení se s našimi zesnulými, bude jistě navýsost spokojeným smutečním hostem.

Kryštof Hájek

Eberhard Havekost

Logik

Galerie Rudolfinum, Praha, 6. 4. – 2. 7. 2017

Galerie Rudolfinum uvádí v rámci Česko­-německého kulturního jara výstavu německého umělce Eberharda Havekosta, jednoho z čelných představitelů nové generace malířů, kteří ve své tvorbě používají digitální vizuální jazyk. Výstava představuje autorský výběr z tvorby za posledních přibližně deset let. Jde o představení úzkostné snahy o znovupokládání modernistických otázek zpochybňujících, co je to vůbec malba a co je předmětem jejího zobrazení. Již název výstavy Logik nás upozorňuje na autorův záměr zaujmout výrazné stanovisko vůči jejím návštěvníkům, provokovat je a orientovat určitým směrem: má jít o znejistění vžité představy, že malba je především nositelkou emocí? To však není jediná Havekostova provokace. Zpochybňování představ o malbě a vnímání vůbec se nese celou jeho výstavou: ať už jde o názvy děl, které evidentně odkazují mimo zobrazovaný předmět, záměrné chyby, přemalbu již existujícího motivu, dlouhé pásy obrazů instalované takřka jako lineární dekor stěn, čímž se znevýznamňují jednotlivé malby, nebo o zobrazování různých technických aparátů. Všechny tyto motivy podporují autorův záměr otřást publikem, které své vnímání obrazů již značně zautomatizovalo a schematizovalo. Předmětem Havekostovy výstavy tak není jen samotná malba, ale především toto otřásání divákem, které by jej mělo přimět, aby znovu přirozeně viděl svět kolem sebe a nedeformoval jej vnímáním infikovaným technologiemi a předsudky.

Jaroslav Tvrdoň

Depeche Mode

Spirit

CD, Columbia 2017

Depeche Mode jsou jednou z největších koncertních kapel a je jim jen ke cti, že pořád nahrávají nová alba a snaží se posunout dál, namísto aby jen přehrávali letité hity. Druhou věcí ovšem je, jaké jejich nové nahrávky jsou (musicserver.cz). Zpravidla se velmi podobají těm předchozím, což ale nemusí každému vadit. Depeche Mode se nesnaží vymazat fakt, že letos slaví čtyřicáté výročí založení (Lidovky.cz). Vše se začalo odehrávat v neznámém průmyslovém městě východně od Londýna, v Basildonu, moderním městě bez historie, kde dosud neznámá skupina každou sobotu hrála v klubu U Krokodýla. To byli ještě bez zpěváka Davida Gahana. Toho potkali, když napodoboval svého idola Bowieho. Dave byl do té doby mladík, který měl problémy se zákonem, byl 3× ve vězení, 3× před soudem pro mladistvé a 3× odsouzen. Ale byl to kluk, který byl všude středem pozornosti a stýkal se a znal s řadou lidí, kteří mohli kapele pomoci dopředu (depechemode.cz). Skupina pak vydala několik úspěšných desek, její zvuk se vyvíjel. Také její frontman prošel nemalými změnami. V roce 1994 se z uhlazeného zpěváka, i když s duší rebela, stal rocker, nechal si narůst dlouhé vlasy, bradku a převzal na sebe podobu Ježíše (cs.wikipedia.org). Dneska Depeche Mode varují před apokalypsou. Jejich čtrnáctá deska je jejich nejpolitičtější. Snad ještě nikdy nevydali takhle politické album. V úvodní skladbě varuje Gahan lidstvo, že se obrátilo zády ke své historii a vrací se k „mentalitě neandertálců“ (Aktuálně.cz).

Billy Shake jr.