Mnoho z nás se dávno pragmaticky smířilo s tím, že údajně nejdokonalejší mezi nedokonalými politickými systémy, totiž ten zastupitelský, se scvrkl na zpravidla osobně motivovanou volbu mezi takzvaně větším a menším zlem. A přesto se s každými dalšími volbami zdá, že je stále těžší si vybrat a že je nakonec jedno, zda jste pravicový, středový nebo levicový volič. Autenticitou se sice ohání kdekdo, ale ta ideová chybí stejně tak ODS, jako sociálním demokratům nebo KSČM. Občané se tak dnes mohou celkem oprávněně cítit jako političtí bezdomovci.
I když se k volbám chodí stále méně a „výmluvného mlčení“ nevoličů pomalu, ale jistě přibývá, stále platí, že nepřítomnost u volebních uren se nejen nenosí, ale v dobré společnosti ani neodpouští. V devadesátých letech se vyhrožovalo tím, že „kdo nevolí, volí komunisty“. Cynici mezi námi zpravidla kontrovali větou: „Budu volit komunisty, jen ještě nevím, z které strany.“ Poukazovali tím především na fakt, že řada ortodoxních tržních neoliberálů z pravicových líhní ODS a ODA sotva stihla vrátit legitimace KSČ. Přesto když jste tehdy nešli k volbám, automaticky se rozumělo, že se masochisticky vzdáváte těžce vydobyté svobody, že podvědomě voláte po minulém režimu a že se nechcete účastnit správy věcí veřejných, byť pouze v podobě pozvánky, kterou najdete ve schránce jednou za čtyři roky. Na zklamání ze sotva vzniklých nebo znovuobnovených politických stran bylo přece jen poněkud brzy.
Dnes si kdekdo láme hlavu nad tím, komu dát svůj hlas, ale málokdo ve společnosti otevřeně přizná, že jediná volba, která mu zbyla, je zůstat doma. Zlaté pravidlo parlamentní demokracie totiž předpokládá, že když nemáte koho volit, ještě zbývá volit proti někomu. Dříve to byli komunisté, dnes to je hlavně Andrej Babiš. Komunisté v devadesátých letech žádnou hrozbou nebyli, zato z Babiše jde celkem hrůza – a to i navzdory přesvědčení, které automaticky dovozuje, že sama přítomnost u voleb posiluje demokracii. Ostatně i volba Babiše je pro většinu jeho stoupenců závanem ztracené naděje, už jen proto, že zatím parlamentní volby nevyhrál a premiérem dosud nebyl, i když se podílel na vládě. Všem ostatním už přitom hlas dali, někdy i opakovaně.
Dokonce i jeden můj anarchistický přítel pravidelně volí, samozřejmě navzdory vlastní ideologii. Systému sice nikdy nevěřil, ani nedoufá v jeho reformu, ale říká, že si chodí pomocí volebního lístku vybírat budoucího nepřítele nebo se na jeho výběru alespoň podílet. Svým způsobem to dává smysl, i když nepřítel, s nímž by se rád v každodenním životě politicky utkával, protože ho považuje za důstojného soupeře, se zatím nedostal ani do parlamentu. Není zkrátka protestní hlas jako protestní hlas.
Když anonymní kolektiv Neviditelný výbor vydal ve Francii uhrančivou, ale co do predikce budoucnosti značně zavádějící knihu Vzpoura přichází (2007, česky 2012),mohli jsme se hned na první stránce dočíst: „Ti, kteří ještě volí, vzbuzují dojem, že jejich jediným záměrem je svým čistě protestním hlasem vyhodit volební urny do povětří. Začíná být patrné, že lidé volí už jen proti volbám samotným.“ Zrovna v tomhle se Neviditelný výbor tak úplně nemýlil. Důkazem jsou protestní hlasy po celém euroamerickém světě, které poněkud paradoxně často končí u politiků směřujících různými cestami k nějakému okleštění ústavních pořádků. Co na tom, že lidé, kteří volí „proti volbám“, zároveň volí i sami proti sobě! Má to svou neúprosnou logiku. Když vás v reálném životě někdo opakovaně podvede, nejspíš budete mít problém mu znovu důvěřovat. Chtít dnes po lidech, kteří si prožili krizi důvěry v tradiční politické strany, aby právě jim dali svůj hlas, a tak zastavili hnutí ANO, je stejně tak naivní jako představa, že Babiš nekrade, protože je bohatý, a maká, jelikož není politik. Politická garnitura, která se svou dlouholetou praxí významně podílela na úspěchu ANO, teď nedokáže zastavit vlastní nechtěné dítě.
Tichý protest vyjádřený neúčastí u voleb sice neposkytuje žádné pevné východisko, ale to nenabízí žádná ze stran, které mají šanci na vstup do parlamentu. Karel Kosík si už na počátku devadesátých let všiml, že když se vytrácí důvěra v organizované menšiny, většina se uchyluje k mlčení a diváctví: „Napůl ironicky, napůl trpce komentuje děj, který se odehrává jinde, nezávisle na ní.“ Právě k takové situaci spějeme. Někdo zničující oklikou, když dává šanci novým silám, jako je ANO, nebo ještě mnohem horším. Jiný přímo, tím, že odmítne volit nebo jako devět procent voličů u posledních francouzských prezidentských voleb použije lístek bílý, i s vědomím, že propadá. Podobná odtažitost by dávno neměla být brána za takovou ostudu, za jakou se neustále vydává. Ostatně už zmiňovaný Kosík věděl, že „kdo se odmlčí, nezavazuje se nikomu, že bude zticha napořád, ani se nezříká možnosti, že se jednou, bude-li mít co říci, přihlásí znovu o slovo“. I to je možnost volby, která by k demokracii měla patřit.