V Muzeu města Brna probíhá výstava zaměřená na historii, ale i současný úděl poválečné architektury. Jako ukázkový příklad představuje dílo Jana Dvořáka, tvůrce řady výrazných budov zejména z období šedesátých až osmdesátých let minulého století.
Výstava Nechtěné dědictví, věnovaná architektu Janu Dvořákovi, je sice čistě monografická, její koncept je však založen na snaze posunout nazírání na kvalitu a hlavně hodnotu staveb poválečné éry za obzor omezeného souboru realizací jednoho konkrétního tvůrce. Ve všech průvodních textech k výstavě je avizováno její jednoznačné poslání: jde o to vyvolat diskusi či alespoň prohloubit veřejné povědomí o dnešní – ohrožené – pozici architektury z období komunistického režimu. Ta je v současnosti mnohdy vnímána jako cosi snadno odstranitelného, co stojí v mezeře mezi historicky hodnotnou předválečnou architekturou a současným stavebním rozvojem. Výsledkem je zanedbanost a devastace těchto objektů, jejich často velmi necitlivé úpravy nebo i úplná demolice – obvykle s cílem uvolnit místo současným developerským projektům. Tento případ na brněnské výstavě názorně zachycuje videozáznam rozhovoru s architektem Martinem Rudišem, autorem takzvané Rezidence Lužánky, jejíž výstavba byla důvodem pro zbourání dlouhá léta nepoužívané a chátrající Dvořákovy stavby. Urbanismus města má tendenci se přirozeně vyvíjet, některé typy staveb však takovýto rozvoj umožňují podstatně jednodušeji než jiné.
Specifické kvality
Problematika ohrožení poválečných staveb, kterou se snaží autoři výstavy Šárka Svobodová a Jindřich Chatrný představit na exemplárním případu existujících i zmizelých realizací projektů architekta Jana Dvořáka, není rozvedena příliš komplexně, ani v širším kontextu. Namísto zřetelné narativní linky a podrobných doprovodných textů zvolilo kurátorské duo odlišnou strategii. Dvořákovu tvorbu rozdělují do několika skupin podle funkce. Jednotlivým typům budov architekt vtiskl specifickou formu, již dále rozvíjel. Tím sice není postihnuto Dvořákovo dílo jako celek, zato jsou však vyzdviženy jeho specifické tvůrčí i technické kvality. Jednotlivé tematické celky, jako například výzkumné ústavy nebo kulturní centra městských výborů, které se Dvořákovi dařilo realizovat po celém Československu, získávaly jednotnou tvář jak po estetické stránce, tak z dispozičního hlediska. Přitom se architekt nebál tyto typizované formy průběžně upravovat a rozvíjet.
Hodnotnost Dvořákových staveb vyplývala mimo jiné i z jeho schopnosti vyjednat si přísun kvalitních surovin a celkově z úsilí o co nejdokonalejší řemeslné provedení. Neopomíjel ani vizuální působení fasády nebo provedení interiéru. Spolupracoval s nadanými umělci a dovedl si vybírat neobvyklé materiály. Velice zajímavým svědectvím o způsobu jeho práce je série rozhovorů s jeho ženou, kolegy architekty nebo projektanty. Pomohou nám pochopit Dvořákovu píli, zápal a poctivost při práci – od navrhování projektu až po jeho výslednou realizaci.
S historickým odstupem
Výstava využívá různých médií, od rozvěšených a rozložených originálních plánů přes autorovy návrhy uměleckých dekorací v podobě jednoduchých koláží, videoprojekce a rozhovory až po 3D vizualizaci Dvořákova návrhu zástavby dodnes nedořešeného brněnského Jižního centra. Takováto pestrost sice umožňuje pohled z více úhlů, na druhou stranu ale působí neuceleně. Přes množství použitých médií byla nakonec nejpůsobivější instalace Dvořákových půdorysů a nákresů na podlaze chodby, kterou se do výstavy vchází (autorem architektonického řešení je Jaroslav Sedlák). Symbolicky tak sami pošlapáváme vlastní minulost, což je zřejmě i hlavní myšlenka výstavy, naznačená ostatně i názvem.
Titul Nechtěné dědictví nás nabádá, abychom přemýšleli o dílech autorů Dvořákovy generace s historickým odstupem a zároveň v dobových souvislostech, což je nezbytné pro objektivní zhodnocení dědictví po umělcích, kteří tvořili v době, jež jim dávala jen omezené možnosti seberealizace, a kteří přesto byli schopni vybočovat z řady.
Autor studuje dějiny umění.
Nechtěné dědictví. Architekt Jan Dvořák(1925–1998). Muzeum města Brna – hrad Špilberk, 20. 4. – 2. 7. 2017.