Sliny, krev, pot a slzy

„K otázkám identity a osobnosti se stavím se zdravou dávkou skepticismu (…) Identita je něco tak tvárného,“ říká v rozhovoru pro magazín i­-D venezuelský producent a zpěvák Arca, vlastním jménem Alejandro Ghersi. A jsou to právě dojmy tvárnosti, nejednoznačnosti a nestability, jimiž se jeho hudba vyznačuje. Videoklipy, obaly alb a další vizuální prvky, na nichž se podílí spolu se svým blízkým spolupracovníkem Jessem Kandou, jsou nejen důležitým doplňkem Arcova zvuku, ale slouží také jako dokumenty, z nichž je možné vysledovat umělcovy proměny.

Tajemný a smyslný zážitek

Po obludných tančících dětech z minialba &&&&& (2013), androgynní postavě z dlouhohrajícího debutu Xen (2014), o níž hovořil jako o svém alter egu, a rozmazaných záběrech sebe sama v období druhé desky Mutant (2015) se Arca na letošním eponymním albu konečně naplno odhalil. Vše odstartovala píseň Sin Rumbo z loňského mixtapeu Entrañas, na níž poprvé zazněl Arcův zpěv v neupravené podobě. Videoklipu zase dominuje hudebníkův zbitý obličej se začerněnými zuby – jak se ukázalo, šlo o předzvěst obalu letošního alba. Následující videa k písním Anoche, Reverie a Desafío potvrdily další směřování: zmizela abstraktní a rozmazaná těla a místo nich nastoupila přímost a syrovost. Nový Arca už se neschovává ve stínech, ale ukazuje pěkně zblízka sliny, krev, pot i slzy. Dnes se zdá skoro neuvěřitelné, že se Ghersi v počátcích své tvorby až burialovsky stranil novinářů, kteří chtěli důkladně poznat tajemného mladého producenta, jehož si ke spolupráci přizvaly takové hvězdy jako Kanye West (na albu Yeezus, 2013) nebo Björk (při natáčení své poslední desky Vulnicura, 2015).

Právě spolupráce s Björk byla pro Ghersiho zásadní zkušeností – islandská inovátorka ho totiž přesvědčila, aby dodal svým skladbám další rozměr vlastním zpěvem. Ten se sice objevoval už v písních jeho dřívějšího projektu Nuuro, nicméně pod jménem Arca jde o novinku. Zatímco na předchozích nahrávkách – například na dvojici EP Stretch 1 a Stretch 2 (2012) – venezuelský producent svůj hlas všemožně moduloval a dehumanizoval, na aktuálním albu je slyšet v plné nahotě v devíti z celkových třinácti skladeb, ačkoli i zde jsou občas vokály upravené. Jak ale Arca uvádí ve zmiňovaném rozhovoru pro i­-D, na vokály použil pouze tradiční efekty reverb a delay (což je nejzřetelněji slyšet v singlu Reverie) a většinu z nich dokonce nahrál napoprvé. Doprovázejí je tedy různé „nedokonalosti“, jako mlaskání, roztřesený hlas nebo astmatické sípání. Zpěv je navíc umístěn výrazně v popředí, díky čemuž působí Ghersiho výpovědi mnohem důvěrněji. Noční poslech Arcova posledního alba (zvláště ve sluchátkách) se tak stává tajemným a smyslným zážitkem, podobně jako tomu bylo právě u Björk a jejího alba Vespertine (2001).

Sundej včerejší kůži

Pravděpodobně nejintimnějším momentem Vespertine je píseň Cocoon, v jejímž klipu si pro sebe nahá Björk vytváří jakýsi zámotek z červených nití a nakonec se zakuklená vznáší nad zemí. Ghersi jako by na Cocoon odkazoval hned v prvním verši, který na albu zazní: „Sundej mi mou včerejší kůži.“ Zdá se, že se hudebník chtěl oprostit od své předchozí tvorby, potažmo od svých starších alter eg. Myšlenka nového začátku je podpořena i faktem, že veškeré texty jsou nyní v Ghersiho rodné španělštině. Umělec se tak svým způsobem vrací ke kořenům, ovšem poučený cestou, na níž alespoň zčásti prozkoumal svou identitu. Vyznění je každopádně stejně intimní, jako působivé.

Texty samotné představují asi nejslabší článek jinak vynikajícího alba. Z velké části se točí okolo (neopětované) lásky a pochybností. Uhrančivý přednes písní je sice vynáší nad průměr, ale i tak vyvolávají dojem určitého stereotypu a neoriginality. Přesto se v nich občas objeví neobvyklá spojení: „Včera v no­­­ci jsem snil/ o naší společné smrti/ včera v noci jsem plakal/ štěstím, jak zvláštní pocit to byl.“ Použít motiv smrti v rámci love songu je přece jen odvážnější než poněkud prázdná výzva: „Miluj mě znovu/ jestli si troufneš.“ Možná se na to ale dívám ze špatného úhlu. Ghersi totiž tvrdí, že s výjimkou jedné skladby byly všechny texty improvizované. Pokud je to pravda, daly by se považovat za zdokumentovaný proud myšlenek, kde hlavní roli nehraje ani tak originalita, jako upřímnost. Té se v největší míře dočkáme v písni Desafío, rozhodně nejchytlavějším momentu celého alba. V této písni, jejíž struktura se nejvíce blíží tradičnímu popu, zpívá Ghersi o tom, že chce být milován, svázán a podřezán. Jak je vidět, Arca se rozhodně nebrání jistému patosu, natož teatrálnosti, a dokážu si představit, že někomu může připadat poněkud křečovitý až úsměvný. Právě ona teatrálnost v sobě ale paradoxně skrývá jistý půvab přirozenosti.

Skryté nádoby

Instrumentální složka je během zpěvu poměrně upozaděna, s výjimkou rozjeté skladby Desafío a epické Reverie, která spojením operního zpěvu a masivních bicích připomene spolupráce zpěvačky Anohni a producenta Hudsona Mohawkea. Divokých momentů se ale Ghersi zcela nevzdal a šetří si je do instrumentálek. Zvukově nejextrémnějším trackem je necelou minutu a půl dlouhá skladba Whip, která, jak už název napovídá, sestává téměř výhradně z upravených zvuků biče. Její prudký začátek hned po melancholické baladě Coraje je typicky arcovským gestem a kromě toho píseň tematicky skvěle navazuje na zmíněnou Desafío. Ale ani jinde se Ghersi nedrží příliš zkrátka – zběsilý rytmus v Castration a epické plochy v Urchin znějí v podstatě jako pokračování tam, kde skončil předloňský Mutant. V rozhovoru pro Rolling Stone z roku 2015 Ghersi tvrdí, že zatímco Xen byl spíše introspektivní záležitostí, Mutant byl vůči posluchačům otevřenější. U nového alba máme možnost vychutnat si spojení obojího. Poněkud extravagantní přednes tu slouží jako jeden z prostředků k předání křehkých a niterných pocitů, které umělec zažívá při hledání své (queer) identity.

Samotné slovo Arca je dle Ghersiho starý španělský výraz označující slavnostní nádobu, do níž se ukládají šperky a další cennosti. Použití eponymního názvu pro nové album si lze vyložit jako potvrzení toho, že až nyní je „nádoba“ naplněna obsahem. A zároveň: až teď ji Ghersi otevřel a ukázal všem své zářící vnitřnosti. Kolik takových nádob v sobě skrývá, zůstává tajemstvím.

Autor je hudební publicista.