V kruhu násilí

Ve své knize Blízký východ nad propastí Břetislav Tureček barvitě líčí a z různých stran poodkrývá dramatický vývoj regionu, který jako by se přestal řídit jakýmikoliv pravidly a stal se naprosto nepředvídatelným a nepochopitelným rébusem, jejž však na Západě nelze ignorovat. Konflikty generující uprchlictví eskalují tak rychle, že se v dění na Blízkém východě přestáváme orientovat. Tureček se však v tomto chaosu snaží najít nějaký řád, když hledá historické příčiny současné imploze celých států a společností. Hlavní koordináty příběhu jsou roky 1914 (vstup Osmanské říše do první světové války), 1979 (invaze SSSR do Afghánistánu), 2003 (invaze USA do Iráku) a 2011 (začátek takzvaného arabského jara). Celou knihou pak prostupuje reflexe nezamýšlených důsledků minulé politiky Západu, která nás dnes v četných bumerangových efektech dohání.

Zrod nového terorismu

Jako klíčová událost studené války se v knize jeví desetiletá sovětská okupace Afghánistánu. Autor připomíná méně známou souvislost, že tuto okupaci povzbudil i úspěch SSSR při invazi do Československa v roce 1968. A naopak: následný neúspěch v Afghánistánu odradil sovětské vedení od intervence v Polsku roku 1981 a později i v dalších středoevropských zemích. I proto zdejší revoluce mohly být sametové. Neotřele také Tureček srovnává dnešní západní okupaci Afghánistánu s tou starší sovětskou. Saurová revoluce z toku 1978, provedená afghánskými komunisty a poté podpořená sovětskými tanky, přinesla modernizaci: pozemkovou reformu přerozdělující půdu chudším rolníkům, sedmihodinovou pracovní dobu, bezplatné vzdělávání, emancipaci žen a výstavbu dodnes existující a funkční infrastruktury. Naopak západní okupace Afgháncům dosud nezajistila ani základní bezpečí.

Dodnes pociťovaným důsledkem sovětské okupace Afghánistánu však byl především ozbrojený odpor, popularizace džihádistické ideologie ve světě a zformování skupin, jež si později začaly říkat al­-Káida či Islámský stát. Jejich zrodu přitom napomohla řada států, které financovaly a ozbrojovaly mudžáhidy prostě proto, že chtěly „zatopit“ Sovětskému svazu. Předchůdcům Tálibánu a al­-Káidy podle Turečka nepomáhaly jen Spojené státy a Saúdská Arábie či Pákistán, ale také komunistická Čína a dokonce i islamistický Írán.

Afghánský protisovětský džihád tedy nestvořil jen al­-Káidu s Usámou bin Ládinem v čele, ale formoval také Abú Musába Zarkávího, faktického zakladatele takzvaného Islámského státu v Iráku a Sýrii (ISIS). Tomuto zpočátku bezvýznamnému potetovanému jordánskému kriminálníkovi bez vztahu k islámu se Tureček ve své knize rozsáhle věnuje a všímá si zajímavých momentů v jeho radikalizaci, které mohou mít obecnější platnost. Na dráhu radikálního islámu nasměrovalo Zarkávího nejspíše policejní mučení za běžné delikty, při němž mu prý byly strhávány nehty. To jej mohlo přesvědčit o bezbožnosti, nespravedlnosti a nelegitimnosti nejen jordánského režimu. Podle autora ostatně dodnes funguje podobný mechanismus radikalizace v souvislosti s týráním vězňů v Abú Ghrajbu, Guantánamu či tajných žalářích CIA všude po světě. Samotný Zarkáví se mohl zradikalizovat i při sledování běžného zpravodajství z míst, kde jsou muslimové obětí okupace a bombardování. Také je možné, že se příklonem k přísnému islámu snažil odčinit své mladistvé přečiny. Jak ale říká Samíhá Battíchí z jordánské bezpečnostní služby: „Výsledkem byla kombinace toho nejhoršího z obou světů.“

Nezamýšlené důsledky

Jestliže podle Turečka dříve na Blízkém východě působila destabilizačně „válka proti komunismu“, dnes působí podobně kontraproduktivně „válka proti terorismu“. Pozorujeme přitom týž mechanismus: ze světa proudí do regionu zbraně, opačným směrem stále více uprchlíků. Jakkoliv autor šetří zobecněními, celou knihou prostupuje teze, že zahraniční vojenské intervence na Blízkém východě nakonec generují ještě větší nestabilitu, násilí a terorismus. Tureček například připomíná, že útoky ISIS proti západním cílům přišly až poté, co začala Američany vedená koalice bombardovat takzvaný Islámský stát v létě roku 2014. Útoky a popravy rukojmích tak vykládá jako reakci na letecké útoky, byť jde samozřejmě jen o spekulaci. ISIS si nicméně dává záležet, aby byla jeho brutalita v tomto kontextu chápána. Prostřednictvím rodičů uneseného a před kamerami popraveného novináře Jamese Foleyho tak islamisté v srpnu 2014 vzkázali Západu: „Vy neberete ohled na naše slabé, staré, ženy a děti. Proto my nebudeme brát ohled na ty vaše. Vy a vaši občané za své bombardování zaplatíte. První platbou bude krev amerického občana Jamese Foleyho!“

Okupace ze strany nábožensky a kulturně odlišné armády se v očích místních stává neakceptovatelnou hrozbou i v důsledku fám. Američtí vojáci prý nosí sluneční brýle s rentgenem, takže vidí pod šaty afghánských či iráckých žen. Prý popíjejí pivo na tancích parkujících před mešitami, zadnice si vytírají stránkami z Koránu a dětem rozdávají bonbóny s pornoobrázky. Pocit ohrožení pak může ospravedlňovat teroristické útoky proti okupantům a jejich spojencům. Tureček přitom ve věci vztahu mezi zahraniční intervencí a explozí teroru cituje i Baracka Obamu: „ISIS je přímou odnoží al­-Káidy v Iráku, která vzešla z naší invaze. Jde o příklad nezamýšlených důsledků.“ A jako obdivovatel českého arabisty Aloise Musila připomíná, že tento milovník beduínů o vztahu okupace a násilí napsal totéž již roku 1923: „Pro Orientálce není láska k vlasti podmíněna politickou svobodou. Hájí svou vlast proti cizímu útoku urputně a vytrvale, třebaže nemá ani pojmu o svobodě politické.“

Se zbraní v ruce

Druhým zobecněním je v knize diskutovaný vztah mezi autoritářstvím a výskytem politického násilí ze strany opozice. Revolucionáře během arabského jara pohánělo heslo „Svoboda, spravedlnost, důstojnost“, ale kromě Tuniska revoluce nakonec nebyly úspěšné. Namísto demokracie se prosadily kontrarevoluční síly, vzývající autoritářskou vládu pevné ruky, a opozičníci požadující politickou změnu se přiklonili k teroristické taktice v podání al­-Káidy a ISIS. Jak Turečkovi řekl Fahwáz Gerges, profesor prestižní London School of Economics: „Tyto militantní skupiny mohou vcelku logicky tvrdit, že pokojná cesta k ničemu nevede. Dokonce mohou říkat stoupencům Muslimského bratrstva v Egyptě: ‚Tak vy jste věřili v demokracii a ve volby? Tak se podívejte, jak jste skončili – ve věznicích a mučírnách. Takže se přidejte k nám – jediná možná cesta změny je se zbraní v ruce.‘“ Autor ovšem také ukazuje na problematickou kauzalitu ve vztahu mezi autoritářstvím a terorismem. Jestliže se opozice může přiklonit k radikalismu pod dojmem režimních represí, režimy naopak mohou sahat k represím pod dojmem rostoucího radikalismu opozice. Oba soupeři poté agresí druhé strany racionalizují a ospravedlňují vlastní násilí – jako například v Sýrii.

Blízký východ nad propastí podává obtížné téma blízkovýchodní nestability srozumitelně a díky reportážnímu stylu a autorově osobní zkušenosti s působením v regionu i mimořádně čtivě a s citem pro věc. Stejně jako u předchozích Turečkových knih je i zde patrná snaha podat vyvážený obrázek, čehož se dosahuje prezentováním perspektiv pokud možno všech relevantních aktérů. Vedle západního pohledu se tak objevuje i ten arabský, íránský a ruský. Přidanou hodnotou knihy může být i důsledné hledání „české stopy“ při výkladu blízkovýchodní nestability. Nelze si tak myslet, že se nás komplikovaný vývoj v regionu netýká a že na něm neneseme svůj podíl. Za hlavní slabinu knihy naopak považuji přílišné zaměření na politiku. Rostoucí nestabilita Blízkého východu je primárně líčena jako nezamýšlený důsledek minulých politických rozhodnutí mnoha domácích i mezinárodních aktérů. Každý prosazuje své zájmy či ideologie a výsledkem je něco, co nikdo z nich nechtěl. Chybí ovšem rozbor toho, jakou roli při rostoucí nestabilitě hrají trendy typu populačního růstu, klimatické změny, neoliberálních ekonomických reforem nebo nárůstu vzdělanosti bez možnosti kariérního uplatnění. To ovšem nikterak neumenšuje pozitivní dojem z kvalitní knihy.

Autor je sociolog.