Cesta ke znovuzrození národa

Nad tím, co je fašismus, dlouho ­panovaly nejasnosti. Marxisté jej vždy považovali za reakční jev, úzce spojený s kapitalismem a jeho krizemi. Fašismus byl podle nich hnán velkým kapitálem a hlavním rezervoárem jeho podpory byla znejistělá střední třída. Na opačném konci ideologického spektra se zase setkáme názorem, zastávaným pravicovými libertariány, že fašismus je v podstatě levicové hnutí. Fašisté se údajně svými státními zásahy do ekonomiky, potlačováním individuálních svobod a budováním všemocného státu nelišili od ruských bolševiků. Tento názor je poměrně rozšířený i u nás. Často se také zdůrazňuje, že Benito Mussolini vyrostl ze socialistických kořenů, a nakonec i hitlerovská NSDAP měla v názvu slovo „socialistická“.

Tím ale debata o fašismu zdaleka nekončí. Podle některých historiků byl fašismus zvláštní tím, že neměl ucelenou ideologii a překračoval zažité hranice mezi pravicí a levicí. Od obou si totiž vypůjčil něco. Koneckonců, sami fašisté tvrdili, že vystupují proti „zaostalosti pravice a ničivosti levice“. Politologie nicméně fašismus řadí tradičně ke krajní pravici, jelikož fašisté pohrdají rovnostářstvím a kladou důraz na společenskou hierarchii a tradice. Sám Benito Mussolini ve spisu La dottrina del fascismo(Doktrína fašismu, 1932) napsal, že „toto století je stoletím autority, směřuje doprava, je to fašistické století“.

Další otázkou je, co různé typy fašismů spojuje dohromady. Britský historik Ian Kershaw, který je v českém prostředí známý svým rozsáhlým životopisem Adolfa Hitlera, kdysi napsal, že „v jádru všech fašistických hnutí samozřejmě stojí snaha o znovuzrození národa“. Jenže tato myšlenka dlouho nijak „samozřejmá“ nebyla. Důkladně ji prozkoumal teprve britský historik Roger ­Griffin, jehož klíčová práce Modernismus a fašismus (Modernism and Fascism, 2007) před časem vyšla i češtině.

Mýtus o palingenezi

Jedinečnost Griffinova přístupu spočívá v tom, že se snaží pochopit fašismus tak, jak mu rozuměli samotní fašisté – třebaže rozhodně není sympatizantem krajní pravice. Po důkladném studiu fašistických textů, uměleckých děl a dalších zdrojů došel k závěru, že všechny fašismy spojovala specifická představa o úpadku, jemuž je nutné čelit. V případě italských fašistů šlo o reakci na to, že většina obyvatelstva žila ještě po první světové válce na venkově a byla chudá a nevzdělaná. Italský fašismus byl proto spojen s modernizací a snahou vybudovat z Itálie sebevědomou a prosperující zemi s velmocenskými ambicemi.

Griffin využívá pro analýzu fašismu pojem „palingeneze“. V řečtině znamená „palin“ znovu a „genesis“ je začátek nebo zrození. A právě palingeneze stojí podle Griffina v jádru všech fašistických hnutí, jež „znovuzrození“ navíc spojují s vyhroceným nacionalismem. U fašistických ideologů najdeme bezpočet příkladů zmíněného palingenetického mýtu. Futurista Filippo Marinetti měl vizi nové Itálie zrozené z první světové války. Básník Gabriele D’Annunzio zase přišel s prototypem „nové Itálie“, kde už nebude vládnout tradiční politika, nýbrž kombinace vlastenectví, militaris­mu a státu pojatého jako „umělecké dílo“.

Za Mussoliniho vlády byl Italům vštěpován pocit, že žijí na prahu „nové civilizace“ a „třetího věku“. Italové byli fascinováni starověkým Římem – jenže ne jakožto mrtvou historií, nýbrž jako inspirací pro přítomnost i budoucnost. Fašisté nechtěli jen vyvést Itálii z ponižujícího marginálního postavení, ale hodlali zahájit novou epochu, v níž nejdůležitější problémy sužující italskou společnost budou vyřešeny jednou provždy. Pocit úpadku měl být kompenzován opojným zážitkem nového začátku.

Úzkost z modernizace

Dobrá polovina Griffinovy knihy je věnována vymezení pojmu modernismus. Ten je chápán jako revolta proti již zmíněnému pocitu společenského úpadku. Modernismus v politickém smyslu chce dát našim životům, zmítaným úzkostmi z individualizace, rozkladu tradic nebo technologických změn, nový smysl. Takto vymezený modernismus se ovšem neujal jen ve fašistické Itálii či nacistickém Německu. Se specifickými typy modernismu přišli i ruští bolševici nebo americký prezident Woodrow Wilson, který měl po první světové válce rovněž svou představu o „nápravě světa“ a usiloval o mezinárodní spolupráci.

Griffinův přístup má řadu úskalí. Modernismus a fašismus je velmi ambiciózním pokusem o ucelený systém filosofické antropologie. Vedle analýzy fašismu tu najdeme úvahy o tom, jak člověk zakouší svou existenci v běhu času, jak zvládá smrtelnou hrůzu a vědomí vlastní konečnosti, a ovšem také jakým způsobem se identifikuje se sociálními skupinami a politickými hnutími. Tyto pasáže Griffinovi slouží jako předpolí pro tezi, že fašismus je – stejně jako komunismus – produktem krize liberalismu. Podle Griffina byla obě hnutí směsí politické propagandy a teroru, podmanila si občanskou společnost, potlačovala lidská práva a vznikla jako reakce na obavy z kapitalistické modernizace. Musíme si však položit otázku, zda tento pohled není poněkud ahistorický. O jaké občanské společnosti a lidských právech lze mluvit ve střední Evropě nebo Itálii ve třicátých letech? Jaká „lidská práva“ měl například chudý rolník na rumunském venkově nebo dělník postižený hospodářskou krizí? Kolik lidí skutečně žilo v liberalismu a demokracii? Nežili spíše v „mikrofašismu“ svých pracovišť, bydlišť a leckdy i rodin? Griffinovi zde schází politicko­-ekonomická perspektiva, která by nasvítila fenomén fašismu přesněji.

Jak vzniká fašismus

Proč řadoví Němci kývli na vyhlazování ce­­lých skupin obyvatelstva a na totální ­válku? Griffin tvrdí, že i německý nacismus byl radikálním pokusem o znovuzrození národa a že jeho součástí byla snaha o „rasovou ­očistu“. Problém spočívá v tom, že maloměstská část obyvatelstva, většinou nižší střední třídy, která tvořila základnu podpory Hitlera, v sobě měla již dlouho před začátkem holocaustu zakořeněné určité rysy, jako na­příklad pohrdání slabostí, asketismus a přehnanou spořivost, kulturní konzervatismus nebo nenávist k cizincům. A k tomu je třeba připočíst pruské uctívání militarismu, autorit a disciplíny.

Zmíněné rysy jsou zachycené v beletrii nebo třeba v knize Ericha Fromma Strach ze svobody (1941, česky 1993) a ukazují na zajímavý jev: fašismus mohl bezpochyby vzniknout jako reakce na „odkouzlení“ tradičního světa, v zásadě ale vyrostl z hodnot přítomných v samotném jádru liberálního kapitalismu, respektive z jeho neřešených rozporů. Rétorika o občanské společnosti působí ve chvíli, kdy se míjí s realitou, jako pouhý fetiš. Frustrovaný člověk obklopený nespravedlností, sociální nerovností a útlakem se řečem o lidských právech může jen smát a snadno podlehne fašismu, který dokáže společnost dočasně mobilizovat vidinou vnějšího nebo vnitřního ohrožení a nabízí lidem možnost vybít si vztek.

Z uvedených důvodů nelze podceňovat ani současnou vlnu pravicového populismu v Evropě a USA. Griffin má pravdu, když v nedávném rozhovoru pro Salon Práva ­uvedl, že Donald Trump ani další ultrapravičáci nejsou „skuteční fašisté“. Jenže právě populismus à la Trump vytváří politické a kulturní podhoubí, ze kterého by se mohl – třeba v důsledku další hospodářské a finanční krize – nový fašismus zrodit. Jakkoliv je tedy mýtus o znovuzrození národa velmi zajímavým příspěvkem k poznání fašis­­mu, k jeho skutečnému pochopení a poučení z historie nestačí.

Autor je historik a šéfredaktor A2larmu.