Děti nultého prostoru

Málokteré hlavní město ve střední Evropě má tak zajímavé moderní dějiny jako Bratislava, kde se střetává silný maďarský, rakouský i český vliv. A snad žádné nepůsobí na první pohled tak jednoznačně nevábným dojmem. Když dorazíte na hlavní vlakové nádraží a vyjdete směrem k autobusovému terminálu, je to jako vrátit se proti proudu času o třicet let nazpět do normalizace. Je tu sice i historický střed města, ale když na rozhledně UFO na mostě Slovenského národního povstání uděláte chybu a podíváte se na „špatnou“ stranu Dunaje, zjistíte, že tou skutečnou Bratislavou je dost možná obří sídliště Petržalka, kde žije třetina obyvatel.

Syrové prostředí a specifické geopolitické okolnosti ovšem leckdy vedou ke vzniku originálních kulturních projevů – a to je i případ bratislavského elektronického undergroundu. „Může se Bratislava stát novým Detroitem?“ ptal se dokonce před třemi lety britský magazín Wire, který v obsáhlém článku představil několik bratislavských projektů operujících na žánrových úběžnících techna, noiseu a field recordings. O významu současné bratislavské elektronické scény svědčí mimo jiné fakt, že zatímco české hudebníky tento prestižní měsíčník i další důležitá hudební média zcela ignorují, ti slovenští zde mají recenze pravidelně a jsou díky tomu v čilém kontaktu se světem. Zatímco v Praze se obdivně hledí do Berlína, slovenská experimentální scéna má mnohem širší obzor.

Hořký nádech

„Bratislava je nultý prostor,“ píše Saša Gojdičová v úvodu knihy BA! (2008), jež je originálním průvodcem po slovenské metropoli a jejích odlehlých zákoutích a jež zachycuje Bratislavu jako město s velkým potenciálem, který může být naplněn mnoha způsoby. Na jedné straně zde vyrůstají blyštivá obchodní centra a různé developerské projekty, na straně druhé tu zůstaly industriální objekty, které s příručkou BA! v ruce objevují městští exploreři a jejichž atmosféra jako by se přenesla do noiseové hudby, jež v minulé dekádě místní experimentální elektronické hudbě dominovala. Tuto osobitou podzemní scénu zachycuje nový dokument The Sound and the Fury anglického filmaře, hudebníka a publicisty Gianmarca Del Re.

Po dlouholetém sledování postav bratislavského hudebního undergroundu si za protagonisty dokumentu zvolil Del Re tři svérázné solitéry, stojící mimo trendy i oficiální média. Noiseový písničkář Cadillac Face, hudební kutil VooDooMan i hlukař Avoided alias Gule Tvojho Fotra však během natáčení a postprodukce dokumentu předčasně zemřeli, a snímek tak získal poněkud hořký nádech. Sledujeme hudebníky, kterým se jejich neschopnost naplňovat pravidla normality stala osudem.

Neužívám si tvorbu

Jedním z hlavních hybatelů ­bratislavské scény posledního desetiletí bylo trio Noize Konspiracy, které v roce 2005 spoluzakládal Ďuro Ďurček alias Avoided. Částečně to bylo hudební seskupení, částečně label, především ale skupinka nadšenců, kteří na sebe postupně nebalovali další. „Noize Konspiracy pro nás byla příležitostí, jak něco dělat spolu,“ vysvětluje Ďurček. Společně s kolektivem Urbsound, založeným v roce 2001, představovaly aktivity Noize Konspiracy výraznou roztržku s předchozí generací slovenských experimentálních hudebníků, částečně ještě zakořeněných v akademickém prostředí či navazujících na předrevoluční underground. Místo učebnicových teorií a nostalgie kolektiv Noize Konspiracy přišel s divokým, spontánním ohmatáváním limitů digitální hudby a přirozeně skončil u hlukové hudby, která byla na začátku tisíciletí jakýmsi emblematickým undergroundovým stylem. K „nulté zóně“ slovenské metropole se přidala ještě komunita kolem diskusního serveru Kyberia.sk, díky níž vznikl časopis 3/4 revue, kulturní prostor A4 a festival Next.

„Slovensko je dost neprozkoumané. Podle mého pozorování je místní scéna dost rozmanitá a specifická. Není tak zaměřená na hype, trendy a módu, je sama sebou,“ říká v úvodu dokumentu publicistka a hudebnice Lucia Udvardyová, a vymezuje tak hranice, v nichž se bude Del Reho portrét svérázných bratislavských solitérů pohybovat. Z množství různých postav se postupně vylupuje další centrální osobnost dokumentu – Tomáš Szász alias Cadillac Face, hudebník míchající kytarové písničkářství s noisem, jenž debutoval na jedné z kompilací vydaných pod hlavičkou Noise Konspiracy. „Neužívám si tvorbu hudby, je to moje potřeba. Asi jsem doufal, že mě spasí. To je blbost, to se nestane,“ napsal ke své hudební činnosti Cadillac Face, který v roce 2009 dobrovolně odešel ze světa. O čtyři roky později vydaná posmrtná kompilace Noizy Days, sestavená a remasterovaná Ďurem Ďurčekem, se setkala s velkým ohlasem a vyšly na ni recenze i ve slovenských denících. Těžko ale říct, jak by Cadillac Face na zájem o svoji osobu reagoval. V dokumentu jeho kamarádi vzpomínají, že se vždy cítil nepříjemně, když někdo jeho tvorbu chválil.

Třetím hrdinou dokumentu je Marián Meravý alias VooDooMan – hudebník a kutil, který si programoval vlastní hudební software a vyráběl vlastní nástroje (například vysavač ovládaný zvukovou kartou). Na amatérských záběrech kouří VooDooMan halucinogenní šalvěj a volá archaickým telefonem kamarádům. Schizofrenie se zde spojuje s dobrovolným společenským vyloučením, úplný introvert ale VooDooMan nebyl – kontakt se světem mu zprostředkovával třeba právě telefonní přístroj, kterým volal na náhodná čísla a hovory pak samploval do svých skladeb. Měl také vlastní pořad na nezávislém internetovém rádiu TLIS. „VooDooMan žil ve svém světě a byl jedinečný. Možná zosobňuje slovenskou scénu tím, jak byl idiosynkratický. Dělal, co dělal, a nestaral se o nic jiného,“ konstatuje v Bratislavě usazená producentka Chaosdroid.

Děti své doby

Z čistě formálního hlediska by se na The Sound and the Fury daly nepochybně najít mnohé vady. Snímek putující aktuálně po dokumentárních festivalech působí nesourodě a nesoustředěně. Množství postav defilujících před kamerou je matoucí a někdy se zdá, jako by mezi nimi autor teprve hledal hrdiny svého dokumentu. Portréty trojice zemřelých hudebníků a jejich osobitá hudba ale vyváží nedostatky. Stejně jako ve Faulknerově románu, který dal Del Reho dokumentu jméno, i tady skládají nezávislé pohledy jednotlivých aktérů dohromady celistvý obrázek. Místo úpadku rodiny Comptonových ve dvacátých letech na americkém Jihu zde ale sledujeme proměnu města, které se z postkomunistické éry posouvá k něčemu zcela novému, jen obtížně pojmenovatelnému, a přitom nechává některé své obyvatele napospas jejich osudu. Ne náhodou končí dokument logem a telefonním číslem slovenské tísňové linky.

Bratislavský „nultý prostor“ začátku tisíciletí zrodil fascinující experimentální scénu, která ve střední Evropě patrně nemá obdoby. Avoided, Cadillac Face a VooDooMan byli však také dětmi své doby – a zároveň jejími oběťmi. Jejich hudba by těžko mohla vzniknout někde jinde a někdy jindy. A právě to dokument The Sound and the Fury zachycuje výtečně. Je to snímek působící poněkud depresivním dojmem, ale podobné je vlastně i první setkání s Bratislavou. Je třeba vydržet a krása se ukáže.

Autor je hudební publicista.