Dokumentarista Vít Klusák popisuje svůj dokument Svět podle Daliborka jako „portrét něžného neonacisty“. Přestože kritici zpochybňují jeho metodu, jde o působivou sondu do stavu české společnosti, připomínající klasické filmy šedesátých let.
Ačkoliv se nejnovější projekt dokumentaristy Víta Klusáka Svět podle Daliborka dostal do kin během okurkové sezóny, podařilo se mu vyvolat poměrně bouřlivé mediální reakce. Filmoví recenzenti se spíše než do komplexního hodnocení díla pustili do úzkoprsého přemítání, nakolik lze film brát jako seriózní dokument a nakolik jako hranou mystifikaci. Jde však o zcela banální kauzu, která odvádí pozornost od toho, že vznikla vskutku brilantní filmová sonda do duše (či spíše žaludku) českého národa, jakou bychom v české filmové produkci posledních let hledali marně.
Trapnost a blbství
Lze připustit, že Klusák skutečně nenatočil tradiční dokument. Kritici však předvedli naprosto rigidní způsob chápání tohoto pojmu. Jako by pouze konvenční portréty Olgy Sommerové byly hodné tohoto označení a vše ostatní bylo nutné řadit jinam, v horším případě pak rovnou do kategorie „vylhaná mystifikace“. Jako bychom z historie českého filmu neznali celou řadu slavných titulů, jež se primárně pohybovaly v žánru dokumentu, ale současně si s ním se značnou mírou stylizace pohrávaly, klidně i s pomocí hraného inscenování. Vzpomeňme třeba na půl století starý Pytel blech (1962) Věry Chytilové nebo Vachkovu Moravskou Hellas (1963).
Klusákův Daliborek je dílem této tradice stylizované dokumentaristiky. Nesetkáme se v něm ani se statičností zpovídaných mluvících hlav, zírajících do očí zvědavého režiséra, ani s akční roztřesenou kamerou, jež zrovna zachytila nějaký šokující jev. Klusákův film je založen na rekonstrukci událostí, jež měly proběhnout během daného časového rozmezí. Postavy v čele s neonacistickým mamánkem Daliborkem tak vlastně hrají samy sebe v dlouhých poklidných záběrech, aniž by bylo patrné, že některé své autentické výroky výrazněji kašírují. Smutně groteskní nádech snímku dodává nenápadná, ale rafinovaná střihová skladba, vynikající často ve zdánlivě nicotných detailech, jakým jsou třeba rodinné dárečky ve vánoční scénce.
Daliborek není typický neonacista a ani film nelze vnímat jako monotematickou reflexi neonacismu. Jeho sociálně kritický záběr je mnohem širší. Ostatně nejde tu jen o titulního aktéra, ale o celé jeho okolí, od matky po prostoduchou partnerku. Kdo sleduje českou xenofobní scénu, mohl by namítnout, že existují ještě horší případy. Přesto se Klusákovi podařilo zachytit v současném českém filmu pramálo vídanou koncentraci nízkosti, trapnosti a blbství, projevující se jak v názorech, tak například v estetickém vkusu.
Pivní neonacismus
Klusák tak v rámci porevoluční kinematografie v lecčem nejpoctivěji navazuje na studie tuzemského maloměšťáctví typu Formanova Hoří, má panenko (1967) nebo Papouškových Homolkových. Stejně jako tyto satiry je i Daliborek protkán nekompromisně sžíravým humorem, a přesto v něm lze nalézt prvky lítosti a soucitu. Zatímco však Homolkovi pocházeli z doznívající reformně-socialistické éry, která přes všechen balast nebyla zdaleka tak bezvýchodná, Daliborek žije v době, kdy všechny možné reformy či revoluce zdegenerovaly ve všeobecný cynismus.
V otázce neonacismu režisér dochází k nijak překvapivému závěru, že do jeho pasti může sklouznout každý zakomplexovaný jedinec nemající před sebou valnou perspektivu. Přitom může jít o víceméně hodného člověka. Daliborek takovým dobrákem i přes své názory bezpochyby je, dokonce o něm ani nelze říct, že by byl úplná nula (svou tvorbou videí na YouTube prokazuje když už ne talent, tak alespoň jistou kreativitu), jen mu jaksi schází schopnost kritického vyhodnocování informací (tak jako všem čtenářům Parlamentních listů) a převládá slabošská závislost na matce. Aspoň ale vše dělá ze srdce. V této souvislosti se jako nesrovnatelně horší charakter jeví partner Daliborkovy matky Vladimír, který rozhlašuje silácké fašizoidní perly pouze tehdy, kdy se mu to hodí.
Daliborek má vlastně něco společného s „hrdinou“ jiného nedávného Klusákova dokumentu, Andrejem Babišem. Jeden je prekarizovaný nácek, druhý věčně nenasytný miliardář, oba však představují dvě stejně nebezpečné alternativy, k nimž může směřovat člověk zklamaný současným systémem. Oligarchizace s rádobyprotestním nádechem a pivní neonacismus si mohou podat ruce.
Autor je filmový publicista.
Svět podle Daliborka. ČR, 2017, 105 minut. Režie Vít Klusák, scénář Vít Klusák, Marianna Stránská, kamera Adam Kruliš, střih Janka Vlčková, hudba Vladimír Godár. Premiéra v ČR 13. 7. 2017.