Genocida arménských obyvatel Turecka v době první světové války, již většina západních zemí konečně začíná oficiálně uznávat za historický fakt, vstoupila i do historie populární hudby. Před nedávnem vyšly sto let staré nahrávky zpěvačky Zabelle Panosianové.
Na konci dubna se Česká republika připojila k téměř třem desítkám dalších zemí a oficiálně uznala deportaci a masakry arménského obyvatelstva i jiných národnostních a náboženských menšin, k nimž došlo v posledních letech existence Osmanské říše, za genocidu. Turecko, které označení genocida odmítá, zareagovalo nesouhlasným prohlášením. Nezaslalo ale oficiální protestní nótu, ani nedošlo k diplomatickému střetu obou zemí, jako tomu bylo před rokem v případě Německa.
Systematická likvidace arménské menšiny začala před 102 lety, v dubnu 1915. Zhruba dvě stě padesát intelektuálů bylo tehdy deportováno z Istanbulu do věznic v okolí Ankary. Šlo o básníky, vědce, právníky, novináře, učitele či politiky, kteří v nelidských podmínkách až na pár výjimek zahynuli. Další popravy, deportace a pochody smrti následovaly. Teror vládnoucích Mladoturků si nakonec vyžádal podle většiny odhadů jeden a půl milionu obětí. Kromě arménské menšiny šlo o křesťanské minority Asyřanů či Řeků. Počet Arménů, kteří smrti unikli odchodem do exilu, se odhaduje na zhruba půl milionu. Mnozí našli nový domov v evropských zemích, například ve Francii nebo Řecku, jiní zamířili přes oceán do Spojených států, kde existovala početná arménská komunita – desítky tisíc lidí sem totiž emigrovaly už po hamídijských masakrech z let 1894 až 1896, za vlády sultána Abdulhamida II.
Nářky nad domovem
Na jedné z lodí plujících přes Atlantik tehdy odcestovala i mladá Arménka Zabelle Panosianová, která ve Spojených státech uplatnila svůj pěvecký talent, když jí dala příležitost Operní společnost v Bostonu. V roce 1917 jí vydavatelství Columbia nahrálo několik písní ve svém studiu. Spojené státy právě formálně vyhlásily válku Německé říši a Panosianová nazpívala v nahrávacím studiu na newyorském Lower Manhattanu pětici skladeb, mezi nimi i svůj největší hit Groung.
Mnoho písní arménské diaspory té doby najdeme například na kompilaci To What Strange Place: The Music of the Ottoman-American Diaspora, 1916–1930 (2012). Vyznačují se steskem a melancholií, jež zabarvuje vztah k rodné zemi, kterou emigranti museli opustit, a také k rodině a přátelům, kteří pravděpodobně padli za oběť násilí. Písně a hudební folklor se v zahraničí staly způsobem, jak se vyrovnat s tragickou skutečností a také jak na problém arménské diaspory upozornit nic netušící nebo jen povšechně obeznámené posluchače. Zmíněná píseň Groung, v níž Panosianová naříká nad ztracenou vlastí, je v tomto ohledu typická. „Jeřábi, nesete mi zprávu z naší země?“ ptá se tehdy šestadvacetiletá arménská zpěvačka. Naléhavost jejího projevu skladbu pozvedá nad úroveň dalších písní naříkajících nad arménským osudem.
Šlo o první skladbu Panosianové, která se dočkala vydání, a jak se později ukázalo, zároveň o její nejúspěšnější nahrávku. Cosi v jejím hlasu fascinovalo posluchače po dalších patnáct let, kdy ji vydavatelství Columbia vydávalo stále znovu, a dodnes jde o jednu z nejznámějších písní vyprávějících o osudu arménské diaspory. Před několika lety ji dokonce zaranžovalo americké smyčcové těleso Kronos Quartet, které Groung předvedlo v New Yorku a Jerevanu.
Po sto letech
Panosianová pokračovala ve své pěvecké dráze i ve dvacátých letech, kdy se vydala do Francie studovat za skladatelem a zakladatelem arménské etnomuzikologie Komitasem, který ostatně byl autorem zmiňované písně Groung. Komitas patřil ke skupině intelektuálů, jejichž deportací v dubnu roku 1915 začala historie arménské genocidy. Z vězení byl nakonec na přímluvu propuštěn, propukla u něj však duševní choroba, z níž se nikdy nevyléčil. O jejich společné práci nejsou dostupné žádné zprávy, Panosianová se ale po čase z Francie vrátila zpět do Spojených států a její jméno postupně zmizelo z povědomí. Zemřela v roce 1986.
Výběr z jejích písní pod názvem I Am Servant of Your Voice, April – May 1917 vydalo letos v dubnu u příležitosti stého výročí jejich nahrání malé americké vydavatelství Canary Records, které se hudbě menšin z někdejší Osmanské říše dlouhodobě věnuje. Jak říká ředitel labelu Ian Nagoski, z technicky nedokonalých záznamů na nás dýchají životy lidí, kteří jsou dávno zapomenuti. Prostřednictvím nahrávek, jako je ta Zabelle Panosianové, na nás ovšem také doléhá osud arménské diaspory. I když jejich vlast zůstala na jiném kontinentu, ve svých písních ji arménští hudebníci zachovali nejen pro sebe, ale i pro generace budoucích posluchačů.
Autor je publicista.
Zabelle Panosian: I Am Servant of Your Voice, April – May 1917. Canary Records 2017.