Levná forma městské rekreace

Lze nějak obecně hodnotit městskou přírodu?

Přírodu ve městě lze posuzovat z pohledu jejího účelu nebo funkce, tedy třeba ekonomicky – kolik co stojí, nebo biologicky – zda v ní nepřežívají nějaké vzácné druhy organismů. A pak může být hodnocení estetické – zda je to hezké. To už je ovšem kulturně­-historicky podmíněno. V územně plánovacím a manažerském pojetí je čitelný, strukturovaný, kategorizovatelný městský prostor považován za kvalitnější, než když představuje změť a chaos. Buď máme zahrádky, park, les, pěstební plochy, nebo ten přehlížený zbytek, který se do škatulek nevejde. Divoká příroda ovšem může být nakonec hodnotnější, a to nejen z biologického, ale třeba i sociálního hlediska. V parku existují pouze jednotky biologických druhů, kdežto v městské divočině je jich celá spousta. Například na Kladně, odkud pocházím, se likviduje strusková halda kvůli bytové výstavbě. Přitom když se dělal soupis zde žijících druhů, byla zjištěna přítomnost vzácných motýlů. Jenže z estetického pohledu to byla jen divočina, kam údajně nikdo nechodil, a tak se zkrátka rozhodlo, že se to zastaví. V podobných případech se městská příroda stává politickým tématem.

České zahrádkové osady se objevovaly už za první republiky. Z jakého popudu?

Na konci 19. století bylo po celém Německu nesmírně populární takzvané hnutí Moritze Schrebera, pojmenované po doktorovi z Lipska, který viděl v zahrádkářství způsob zdravé rekreace ve špinavém průmyslovém městě. Poprvé se u nás osady objevily v německo­-českých městech, jako byl Most, Aš, Cheb nebo Liberec. Češi si toho všimli a chtěli to hned také. Vždyť šlo o rekreaci prací, tedy smysluplnou rekreaci, při níž je rodina spolu a děti se neflákají.

Podporoval vznik zahrádek v té době stát?

Na začátku 20. století, ještě před první republikou, vznik zahrádkářského spolku schvalovalo ministerstvo vnitra a s povolením nebyl problém. Ale správa a politická reprezentace se k zakládání zahrádek vyloženě pozitivně nestavěly, městu to bylo spíš jedno. Za první světové války stát povzbuzoval subsistenci – tedy to, aby si lidé mohli vypěstovat nedostatkové potraviny – prostřednictvím ministerstev, například ministerstva války. I protektorát zahrádkaření přímo napomáhal. Krev a půda, zdravá rekreace, zdravé tělo – to byla tehdy hlavní hesla.

Proč je tak zažitý mýtus, že zahrádkaření ve městě je relikt z dob socialismu?

Stavba nových zahrádkových osad byla od šedesátých let součástí územního plánování a jejich vznik – třeba na okrajích Prahy – se aktivně podporoval. Zároveň se zahrádkaření věnovalo čím dál více lidí. Existují teorie, že zahrádkaření představovalo eskapismus, vnitřní emigraci. Mnozí to brali jako možnost seberealizace, jako možnost plánovat podle sebe a vidět výsledky své práce. Vytvářely se tak prostory alternativní sociability, v nichž se lidé mohli společensky realizovat, aniž by byli pod přímým státním dohledem. Navíc nedostatek ovoce a zeleniny i vybavení podporoval rozvoj kutilství, které se stalo součástí naší národní kultury. V období normalizace platila nepsaná dohoda: vy se nebudete cpát do politiky a my vám necháme chaty a zahrádky. Nikdy to ale u nás nebylo explicitně řečeno, na rozdíl například od Británie počátku století, kde se lobbovalo za zahrádky jako způsob disciplinace dělnické třídy.

Jak vypadalo městské zahrádkářství na Západě?

V Anglii na konci 19. století převládal politický rozměr a mělo se za to, že když budou lidé na zahrádkách pracovat, nebudou konzumovat alkohol a politicky se angažovat, což je pro vládnoucí vrstvy výhodné. Ve Francii se zdůrazňoval sociální aspekt – chudí mají šanci si přilepšit tím, že si něco vypěstují. Na severu Evropy se zase od osmdesátých let minulého století klade důraz na integrační roli zahrádek: lidé různých kultur se tu učí řešit problémy. U nás zahrádky vznikaly za první republiky nejprve v dělnických čtvrtích, například ve Vršovicích a Vysočanech, a byly určeny hlavně pro chudou vrstvu, ale za socia­lismu se to srovnalo. Zahrádky měli všichni – od uklízeček až po profesory. A to do značné míry trvá.

Mají české zahrádky nějaké specifikum?

Vizuálně jsou podobné třeba zahrádkám v Polsku, naše osady jsou ale uzavřené, zatímco polské bývají pro veřejnost průchozí. V Rakousku mívají lavičky, takže tam chodí maminky s kočárky. V Německu mají někde dokonce i dětská hřiště. Jeden z argumentů, proč u nás rušit zahrádkářské kolonie, je právě jejich uzavřenost – údajně činí město neprostupným. Ale čeští zahrádkáři se otevřenosti brání. Argumentují tím, že se tady hodně krade, ale kde se nekrade, že? Podle mého to ovšem není něco, co by se s nimi nedalo vyjednat. Jenže místo hledání řešení se neprostupnost často používá jako zástupný argument pro rušení osad.

Proč v devadesátých letech zájem o zahrádkaření upadl?

Říká se, že když už člověk nemusel nikam „vnitřně emigrovat“, zahrádkaření ztratilo lákavost, najednou se nabízely jiné možnosti rekreace. Asi hrálo roli i okouzlení tím, že se dala koupit spousta věcí, které za socialismu nebyly. Tvrdí se, že ubylo množství členů zahrádkářských svazů, ale nevím, zda je méně zahrádkářů. Dnes můžete být zahrádkářka a nebýt členkou svazu, pokud vaše osada pod svaz nespadá. A pak tu byl obrovský tlak na rušení osad kvůli výstavbě. Nutno ale podotknout, že osady se rušily už za socia­lismu a přesouvaly se z centra města na okraj. Důvody byly estetické a urbanisticko­-koncepční, zatímco v devadesátých letech to byly hlavně důvody tržní. A ty přetrvávají dodnes – tlak byl nedávno vyvíjen například na Libeňském ostrově nebo na Smetance, což je sice komunitní zahrada, nicméně důvody pro rušení jsou stejné.

Jak si vysvětlujete obnovený zájem o zahrádkaření ve městě?

Vyvanulo nadšení z kapitalismu. Dorůstá nová generace, která kapitalismus nevidí jako to nejlepší uspořádání. A pak tu hraje roli ekologické uvědomění – jak trávit volný čas, co jíst. Zahrádkaření je udržitelná a levná forma městské rekreace.

Co zahrádky přinášejí městu? Nebylo by lepší, kdyby místo nich byly parky, které by mohli využívat všichni?

Záleží na úhlu pohledu. Přírodovědné studie svědčí o tom, že zahrádky jsou bohaté na rostlinné druhy. Osady se stávají útočištěm pro různé živočichy – ptáky, hmyz. Zároveň je to prostor teplotní regulace města, v němž se zadržuje voda. Zahrádková osada je prostor, kde existuje biologická rozmanitost, a město to přitom nic nestojí. Park je oproti zahrádkám drahý. Je nutné tam udržovat pořádek a sekat trávu. Sociální přínos zahrádek existuje na individuální i skupinové rovině. Zahrádka nabízí ekologicky udržitelnou rekreaci, a protože funguje přímo ve městě, nikdo se nikam nepřesouvá a nezanechává uhlíkovou stopu. Z obecného pohledu zahrádky slouží jako prostor soužití. A kde máme jiné prostory ve městě, o které by takto intenzivně někdo pečoval?

To skoro vypadá, že zahrádky jsou pro město důležitější než parky…

Parky ve městě samozřejmě také mají svou funkci. Ale ne každý rád chodí do parku a stejně tak ne každý rád zahrádkaří. Při vytváření územního plánu by se měla brát v úvahu různorodost obyvatel, a tedy i různorodost prostor. To v Praze bohužel příliš nefunguje. Na Rokytce se například staví velký developerský projekt, kvůli němuž se zrušila větší část zahrádkové osady. Na místě vznikne park s poetickým názvem Zahrádky, který zaplatíme z veřejných prostředků, čímž vlastně subvencujeme developerovi jeho zisky. Na jedné straně jsou tu tedy toky moci a peněz a na straně druhé otázka, kdo z toho má užitek. Důraz se klade jen na určité skupiny lidí. Okolí se nyní upravuje pro toho, kdo si může dovolit drahé bydlení. Územní plánování by na to mělo reagovat a společenská věda by na to měla upozorňovat. Proto se v rámci výzkumného projektu Sociologického ústavu AV ČR zaměřeného na zahrádkové osady a zahrádkaření ve městě snažíme vstupovat do veřejné diskuse týkající se územního plánování, městské přírody, zeleně a zahrádkaření a upozorňovat na stereotypy a klišé, které se stále objevují.