Ondřej Horák
Nebožtík
Akropolis 2017, 136 s.
Druhá „vážná“ próza Ondřeje Horáka zachycuje ve volně navazujících scénách život Štěpána Hrdiny, spisovatele, který ani přes relativní úspěch nevěří svému talentu, nečte a pohrdá snaživými kolegy z literární branže. Jediným ideálem jeho průměrného a prázdného života je být sám doma, koupat se ve vaně a dívat se na filmy – ideálně na dokumenty o koncentračních táborech, u nichž ještě dokáže cítit nějaké emoce. Popisy groteskních situací na stipendijním pobytu v Norsku nebo vyprázdněných rituálů literárních čtení, rozhovorů či večírků poskytují zdravě deziluzivní pohled na incestní literární prostředí a hraní si na literaturu, pěstované lidmi, kteří se za literáty chtějí považovat, případně těmi, kteří na literárním provozu závisí. Hrdina ovšem není žádný intelektuální glosátor marnosti, kterou žije a jíž se prodírá v literárních salonech, ale spíše netečný a rezignovaný pozorovatel. Sleduje mrtvolnost, jež mu vyhovuje i navzdory nudě a samotě, kterou občas naruší náhodný sex. Dá se říct, že v Nebožtíkovi autor překročil stín svého debutu Dvořiště, který se vyznačoval poněkud urputnou snahou o vtipnost za každou cenu. Knize ale škodí dost nepřesvědčivé a šroubované finále, které patrně má být nabito významy a přesahy. Tematizace literatury jakožto prostředí, které je z velké míry zdeformováno samo sebou a které může zvenku vypadat jako bizarní chráněná dílna lidí, jimž v životě nezůstalo nic než iluze vlastní literární důležitosti, je velké téma. Horákova novela je ale bohužel nakonec podobně povrchní a nepřesvědčivá jako život titulního spisovatelského nebožtíka.
Karel Kouba
Jakub Juhás
Novoročný výstup na Jaseninu
Rubato 2016, 96 s.
Útly prozaický debut Jakuba Juhása, vydaný koncom minulého roku v pražskom vydavateľstve Rubato, začína nenápadnou dedikáciou: „Venované mojim dedom.“ Kto na základe tohto pre debutantov častého gesta očakáva všedný prozatérsky výkon, bude pravdepodobne šokovaný. Text sa rozhodne nepokúša čitateľa osloviť konvenčným príbehom, prehľadnou kompozíciou ani banálnym jazykom. Autor sa pomerne ostentatívne snaží najmä vo výrazovom pláne o exkluzívnosť a predovšetkým v prvej polovici textu sa úsilie rozprávača ozvláštňovať každú situáciu, vnem a postoj míňa účinku. Dlhé vetné celky pôsobia neobratne, lyrizujúco-úvahový spôsob rozprávania devalvuje nemotorná syntax. Keď sa rozprávač upokojí a začne vnímať nielen vlastné ambície, ale aj potreby textu a jazyka, sú čitateľské a azda aj autorské zisky násobne väčšie. Rozprávačova cesta do rodného kraja, do jednej z „hladových dolín“ na juhu stredného Slovenska, nemá charakter sentimentálno-nostalgického návratu a naivne bilančného spomínania. Evidentný je tu skôr intelektuálny odstup a abstraktnosť. Súčasne cítime zainteresovanosť, empatiu a úsilie dopracovať sa ku katarzii. Jeho vnímanie krajiny a seba samého v nej je mimoriadne intenzívne a má kontemplačnú povahu. Cestou fragmentárne registruje nielen prírodu, ale aj tých, ktorí túto krajinu nikdy neopustili. To, že na tejto výprave Juhás neraz zakopne a nechá sa prevalcovať vlastným jazykom, nemôže zacloniť energickosť jeho písania. Bez akýchkoľvek pochybností ide o pozoruhodný debut.
Igor Mikušiak
Luděk Marks
Po hadí kůži
Host 2017, 120 s.
Teprve druhá sbírka Luďka Markse, kritika, redaktora a nejmladšího představitele českého undergroundu (ročník 1963), klade otázky po smyslu a směřování existence v dnešní době. Kým jsem a kým bych měl být? Kam se sebou, když „otázka kam jít mě škrtí/ vždy po desáté v této čtvrti“? Když krčmou pochoduje žízeň tam i nazpátek, mráz tetuje žalmy do chodníků a člověk ne a ne si najít své místo ve světě… Elegické tóny prostupují celou sbírku. Skládá se z cyklů zachycujících zimu 1984, jaro 1985, devadesátá léta i současnost. Dekadentní ladění veršů a jejich lyrická výbušnost působí jako mimikry – jako obrana před existenciální tísní a strachem z fatálního útlaku. Také se v nich ale skrývá ambivalentní postoj člověka, básníka a bohéma, ke světu, v němž klást otázky znamená klást odpor. Marks se i přesto ptá. A při hledání odpovědí se dostává do rozporu se sebou samým. Začíná tedy kličkovat. Zaznamenávat mementa doby. Připomínat je a vzápětí je dementovat. Někdy se básník lituje, jindy se šklebí. Prudí přítomnost, nasoukanou do hadí kůže, pod kterou tepe ta předchozí, propitá až do dna. Škytá lyriku do kyselých pěn staropramenů a vzlyká do okamžiků, kterým nad ránem s fanfarónským gestem zamává. Vždyť „konec dobrý/ všechno dobrý je/ k čemu chromý voly dobíjet“. Pro básníka, který si nenatahoval červené trenýrky, aby házel prasátka po cvičištích jednoty a třpytil se jak hvězda jasná s odznaky statečnosti, bude platit to, co kdysi kdosi řekl: „Nikdy neztrácej svou beznaděj.“
Dagmar Plamperová
August Derleth, H. P. Lovecraft
Strážci z hlubin času
Přeložil Jindřich Veselý
Volvox globator 2016, 540 s.
Povídkový sborník Strážci z hlubin času přináší texty, kterým August Derleth říká „posmrtné spolupráce s H. P. Lovecraftem“. Jsou to příběhy, které Derleth napsal po Lovecraftově smrti na základě jeho nedokončených povídek nebo pouhých námětů. Derleth je klíčová a kontroverzní postava v dějinách lovecraftovského mýtu. Jako první knižně vydal Lovecraftovo dílo a navázal na něj řadou vlastních próz. Přisuzuje se mu také to, že ze zmínek o různých hrozivých bytostech jako Cthulhu nebo Yog-Sothoth rozesetých po Lovecraftových povídkách udělal přehledný pantheon, dnes známý jako mythos Cthulhu. Ve svých vlastních textech ale působí především jako oddaný ctitel Lovecraftova díla, který touží vepsat sám sebe do jeho originálního univerza. V poznámkách k jednotlivým povídkám jsou Derlethovy texty označené jako fanfikce, což je trefné pojmenování pro prózy, které jsou zasazené do fiktivních Lovecraftových měst jako Innsmouth a Dunwich, a snaží se rozvíjet jejich mytologii (jedna z povídek dokonce vypráví o vztahu muže z Dunwiche a ženy z Innsmouthu). Symptomatické je především to, že většina povídek autora, který se cítil jako Lovecraftův dědic, vypráví o postavách, které samy zdědí nějaký prokletý dům, kde jeho původní majitel zanechal děsivý odkaz. Nápady, které Derleth k Lovecraftovu univerzu přidává, sice zdaleka nedosahují kvalit originálu, nejsou ale ani o nic horší než povídky řady dalších mistrových pokračovatelů, jako jsou Robert Bloch nebo Ramsey Campbell.
Antonín Tesař
Druhá strana naděje
Toivon tuolla puolen
Režie Aki Kaurismäki, Finsko, 2017, 98 min.
Premiéra v ČR 27. 7. 2017
Ve své novince Druhá strana naděje se Aki Kaurismäki vrací k tématu uprchlíků v Evropě, které z úplně jiné strany zkoumal ve svém předchozím, šest let starém filmu Le Havre. Nyní režisér situoval děj do Finska a téměř ve všech ohledech se vrátil do svého starého známého univerza mlčenlivých outsiderů, ošuntělých bytů a garážového rock’n’rollu. Film vypráví o syrském uprchlíkovi, který po sérii násilných epizodek skončí v Helsinkách a zažívá zde kromě dalších brutálních střetnutí také setkání se stárnoucím Wikströmem, který se snaží zachránit neúspěšnou restauraci. Opět je to mix ironické a naivistické stylizace a melodramatu. Tato směs je sice ve všech Kaurismäkiho filmech stejná, ale zároveň osobitá a nenapodobitelná. Největší novinkou v čím dál nostalgičtějším, z reliktů minulosti poskládaném režisérově světě je opakující se motiv multikulturality. V komicky podaném „multikulti podle Kaurismäkiho“ se připravuje suši ze slanečků a ženy v domácnosti sní, že budou v Mexiku pít saké a tancovat hula. Vlivy cizích kultur pronikají do režisérova světa jen v podobě exotických fantazií, které v reálu končí nepochopením. Běženci jsou ve filmu naopak zobrazeni úplně stejně jako ti, kteří jsou v Kaurismäkiho Helsinkách doma. Tímto potlačením kulturních odlišností režisér se svou typickou přímočarostí zdůrazňuje pospolitost všech národů v rámci groteskní a zároveň zoufale bezútěšné Evropy.
Antonín Tesař
Petr Klíma (ed.)
Růžena Žertová. Architektura domů a věcí
UMPRUM 2016, 278 s.
Tři roky po konání souborné výstavy díla architektky a designérky Růženy Žertové v Muzeu města Brna na Špilberku byla v minulém roce pod editorským vedením Petra Klímy dokončena monografická publikace mapující její všestranné dílo. Žertová sice vystudovala architekturu, dlouho k ní ale hledala vztah a větší potěšení jí přinášelo navrhování šperků nebo interiérových doplňků. Velice brzy se v rámci Státního projektového ústavu obchodu Brno etablovala jako autorka několika formálně výrazných obchodních domů (Košice 1968, Pardubice 1974, Ústí nad Labem 1974) a získala si respekt na československé architektonické scéně. Oblíbená byla však i její svítidla nebo titanové šperky, jejichž tvorbou se nadále zabývala. Navrhla také řadu rodinných domů a interiérů. Kniha přináší texty kolektivu autorů a autorek věnované jednotlivým okruhům činnosti Žertové, dále dílu jejího manžela Igora Svobody a bratra Petra Žerta a také bohatou plánovou a fotografickou dokumentaci. Dobovou atmosféru a specifika architektonické tvorby za socialismu přibližuje předmluva architekta Ivana Rullera i rozhovor s Růženou Žertovou. Publikace je doplněna o genderovou analýzu tvorby architektek v Československu a zevrubným soupisem jejich děl podle publikací v časopise Architektura ČSSR z let 1946 až 1989, který ukazuje, jaké množství žen (520) se tehdy na scéně pohybovalo a kolik děl zapomenutých autorek by zasluhovalo podrobnější výzkum.
Petra Hlaváčková
Tantehorse
Momentum
Werichova vila, Praha, psáno z představení 22. 7. 2017
Skupina fyzického divadla Tantehorse uvedla v Praze již podruhé svou performanci Momentum, inspirovanou japonským tanečním uměním butó. První třicetihodinové provedení bylo k vidění v červnu letošního roku na náměstí Václava Havla (piazzetta Národního divadla). Při červencové repríze se Miřenka Čechová se Sabine Seume přesunuly na zahradu nově opravené Werichovy vily na Kampě a přibraly k sobě Markétu Vacovskou (kromě nich se na projektu podíleli i výtvarník Jakub Tauš a hudebníci Matouš Hekela a Martin Tvrdý). Maraton byl tentokrát lehce zkrácen na dvacet pět hodin, cíl performance zůstal ale stejný: zastavit čas. Obrazovka v hledišti odměřovala performerkám „reálný“ čas promítáním impresionistických maleb, které zároveň byly vodítkem k tématu každé sekvence. Celému prostoru dominovalo pódium obložené plexiskly, jakási skleněná krychle, v níž se účinkující pohybovaly. Bílá scéna i kostýmy spolu s tu a tam svítícími neony vytvářely až laboratorní atmosféru a z performerek dělaly bytosti zkoumané v prostředí s odlišným časem. Pečlivě budovaná iluze jiné reality dávala zapomenout na extrémně náročný výkon zúčastněných, skrytý v táhlých pohybech. Z poměrně krátké návštěvy tohoto maratonu mi zůstaly dvě imprese: zpomalit je daleko složitější a fyzicky náročnější než hnát se dopředu; pomalostí lze získat více času. To jsou zdánlivě banální, a přece nesamozřejmá sdělení, která Tantehorse rozehráli naprosto precizně.
Ondřej Škrabal
Caterina Barbieri
Patterns of Consciousness
CD, Important Records 2017
Když jí bylo třiadvacet, objevila Caterina Barbieri svět analogových syntezátorů. „Úplně to změnilo mé uvažování o hudbě,“ popisuje drobná Italka své setkání s modulárním syntezátorem Buchla 200, na kterém nahrála své první album Vertical. Do té doby byla jejím hlavním nástrojem akustická kytara. Hru na ni vystudovala na boloňské konzervatoři a kromě techniky hraní ji vždy fascinoval i metafyzický rozměr hudby. Nyní je Barbieri dvacet sedm a platí za jednu z nejpozoruhodnějších postav současné experimentální hudby. Album Patterns of Consciousness je její druhou dlouhohrající deskou. Jestliže debut vznikl z okouzlení možnostmi obstarožního nástroje, novinka představuje mnohem soustředěnější dílo: autorčina pozornost se přesouvá od konkrétního kusu hardwaru k obecnějším otázkám produkce a vnímání hudby. Výsledek však nepůsobí nijak esotericky – Barbieri dokáže zvolený koncept vyjádřit překvapivě přístupnou formou. Jak název napovídá, skladby na Patterns of Consciousness jsou založené na opakujících se hudebních strukturách. Snad by se dalo mluvit o minimalismu, stejně tak je ale album ovlivněno repetitivními rytmy techna či organizací motivů v barokní loutnové hudbě. Cílem Cateriny Barbieri přitom není vměstnat tvorbu do nějakého existujícího kánonu; spíše se snaží intuitivně vyhmátnout prvky, které jsou společné hudbě napříč časem i prostorem.
Martin Zoul