Modernita zabíjí kulturu

Před časem vyšla v češtině vaše kniha Modernismus a fašismus. Co bylo vašim cílem, proč jste knihu psal?

V první řadě se snaží vysvětlit jeden aspekt meziválečné historie, kterému obecně nerozumíme dostatečně, a tím je vztah fašismu a kultury. Existuje mnoho badatelských přístupů, jež popírají, že by fašismus vůbec nějaký kulturní aspekt měl, nebo ho přímo označují za antikulturu, případně tvrdí, že pro fašismus je kultura jen propaganda. Premisou mé knihy je, že bychom na fašismus a na fašistické režimy měli nahlížet jako na vážný pokus vytvořit totální kulturu. Ve světě liberální, individualistické kultury, kde neexistují limity pro individuální představivost, platí, že zvláštnější a výjimečnější je lepší. Když ale chcete totální kulturu, v níž všichni sdílejí ikonografii a symbolismus, v níž všichni dokážou přečíst malby a chápou architekturu, dojdete k tomu, co fašismus dělá jinak než západní individualistická kultura. Fašisté chápou západní umění a jeho roztříštění na různé „ismy“ a různé způsoby vnímání světa jako symbol kulturní dekadence, jako symbol konečného stadia kultury. V jistém smyslu je to adoptováno ze Spenglerovy vize kolapsu západní civilizace.

V souvislosti s fašismem se často mluví o „antikultuře“. Proč?

Pokud se díváte na kulturu z individualistického pohledu, pak je fašismus antikultura. Když se ale podíváte na západní kulturu – na věci, jež jsou v galeriích a na výstavách a prodávají se jako umění – z pohledu fašistů, to je antikultura. Cítil jsem, že je nutno napsat knihu, která by toto hluboké propojení fašismu a kultury a obsesi dekadencí vysvětlovala. V tom je její přínos pro historiky. A myslím, že jde dál než jakákoliv jiná práce, kterou jsem na toto téma tehdy četl. Byl jsem přesvědčen, že je nezbytná; nenapsal bych knihu, u níž bych si tím nebyl jist.

Jaká je relevantnost tohoto výzkumu dnes?

Abyste pochopili fašistickou kulturu, musíte se dívat na to, jak moderní doba tvoří krize, jež – a to se týče zejména dob ekonomických a sociálních krizí – generují množství iniciativ, které chtějí problém řešit. A tento problém není jen ryze ekonomický nebo politický. Modernita generuje hnutí, která se snaží lidem nabídnout vizi, pocit identity, ukotvení, poslání, přináležitosti, komunity… Tyto síly vytvořily v meziválečném období fašismus, a přestože jsou dnes mnohem slabší, pořád generují podobná hnutí. Vidíme to zejména na tom, co nazýváme populismus. Dnes tím myslíme zejména radikální pravicový populismus. Ten je posedlý identitou, únikem z institucí jako Evropská unie nebo NATO, odmítnutím amerikanizace a globalizace a nostalgicky se ohlíží za obdobím, kdy bylo jednoduché být Francouzem nebo Němcem a tak dál. Existovalo totiž spojení mezi jednotlivcem, tradicemi, krajinou, náboženskými představami, kulturou a jazykem. Bylo velice jednoduché rozlišit „francouzství“, „němectví“ nebo „češství“. V kosmopolitním světě, kde vládnou nadnárodní instituce, vzniká i na té nejnižší úrovni existenční úzkost podobná té, z níž fašismus ve velkém těžil v meziválečném období. Kupříkladu řecký Zlatý úsvit má velmi blízko ke skutečnému fašismu. Krize byla v Řecku tak hluboká, že tam doopravdy vznikla „případová studie“ meziválečného fašismu.

Zlatý úsvit je podle vás tedy fašistické hnutí existující v moderním světě 21. století, navíc uvnitř Evropské unie. Jsou i další takové příklady?

Zlatý úsvit je řecká verze nacismu, s jeho mýtem rasové čistoty, historických kořenů a podobně. V Británii, jež je bohatá a prosperuje, nemáme Zlatý úsvit, ale UKIP. To je velice redukovaná verze Zlatého úsvitu, ale její základní postoj k Evropské unii je stejný – jde o identitu, o pocit, že se ztrácí něco z esence „angličanství“. Tento pocit ztráty esence je částečně ekonomický, částečně se týká privatizace nemocnic a vzdělání, ale jde to i hlouběji: existuje pocit, že se ztrácí něco, co již nikdy nebude moci být rekonstruováno, navráceno. Takže moje kniha tím, že vysvětluje meziválečný fašismus, vlastně dává návod, jak pochopit vzestup populismu, ať už umírněného nebo extremistického, po celé Evropě.

V čem tkví hlavní rozdíl mezi fašismem a populismem?

Meziválečný fašismus je velice radikální odpověď na pocit úpadku civilizace. I v Československu, což byla velice úspěšná a stabilní země, se objevily proudy, jež chtěly autoritativní stát. V Německu, jež bylo zničeno první světovou válkou a vnucením Výmarské republiky, hyperinflací, různými převraty a pak pádem na Wall Street, to bylo o to horší. Byla to série katastrof o rozsahu, který si dnes v Evropě ani nedokážeme představit. Reakce byla tak silná, že dostala k moci hnutí odhodlané zlikvidovat liberální demokracii a všechny hodnoty liberálního humanismu. Tato extrémní forma fašismu je revoluční a totalitní. Moderní populismus se pohybuje v rámci liberální demokracie. Nepokouší se ji zničit, chce vytvořit formu liberalismu, kterou nazývám „etnokratická“. Jinými slovy, základem státní moci je „ethnos“, tedy lid. Je to idea homogenního národa. Ty, kteří jsou sice občany státu, mají cestovní pasy, ale nejsou to Češi, Slováci nebo Francouzi, však populisté nechtějí fyzicky zlikvidovat. Mohou se snažit je donutit k emigraci nebo deportovat, ale nežádají etnické čistky. Populismus operuje v hranicích liberální demokracie. Shromažďuje lidi proti institucím, jež je poškozují, snaží se vrátit energii národa zpátky jemu samému. Populismus, i když je radikálně pravicový a zahrává si s xenofobií, není ani zdaleka blízký tomu, co dělali nacisté ve Výmarské republice, nebo tomu, co tehdy říkali o Židech.

A co dnešní fašismus? Jak se liší od toho meziválečného?

Poválečný fašismus má svou historii. Existuje však nepřerušená kontinuita mezi hnutími před rokem 1945 a malými fragmenty původního fašistického hnutí v Evropě, jež se muselo nějakým způsobem přizpůsobit podmínkám poválečné Evropy, která byla k fašismu naprosto nepřátelská. Pro většinu lidí byla po objevení koncentračních táborů extremistická rétorika jednoduše nepřijatelná. Co skuteční fašisté – tím myslím revoluční nacionalisté – nechtějí, je jakákoliv forma liberální demokracie. Vidí ji jako zlou, zkorumpovanou, jako něco, co rozkládá národ. Po válce nicméně museli najít nový způsob, jak být fašisty. Základem neofašistického myšlení je idea „udržování vize při životě“. Nezapomínejme, že předtím, než se nacismus nebo italský fašismus dostaly k moci, to byla marginální hnutí, jakýsi „předvoj“. Fašisté vždy chtěli zmobilizovat celý národ, ale viděli se nejprve jako vizionáři a až následně vytvořili populismus. Italští fašisté například nebyli populističtí až do roku 1929. Nacistický populismus se také prosadil až po roce 1929. Tento předvoj, toto jádro fašistů, se snažil „zapálit oheň“ populismu. V poválečném období byli všichni fašisté nuceni stát se takovým předvojem.

Jak se to projevuje?

Vydávají časopisy, oblékají se do uniforem, tvoří malé organizace a roztříštěná hnutí, takzvané groupuscule. Samozřejmě, když s nimi mluvíte, tvrdí, že začínají v malém a pak se vypracují. Nikdy se jim to ale nepodaří. Jiná taktika je vytvoření demokratické verze fašistické strany: NPD v Německu, MSI v Itálii a podobně. Když navštívíte jejich mítink za zavřenými dveřmi, jsou to nepokrytí fašisté. Jejich veřejná image je ale demokratická. Dalším způsobem je vytvoření utopického panevropského projektu. Již nejde o vytvoření velkého Německa, ale o záchranu Evropy před amerikanizací a před Ruskem. Tento přístup byl silný především během studené války. A pak je tu takzvaný intelektuální fašismus, který se snaží změnit politiku změnou kultury. To jsou hnutí jako New Right, lidé jako Alexander Dugin. Mnozí fašisté tvoří internetové stránky pro ty, kteří se o podobné věci zajímají. Existují weby jako Stormfront, na nichž můžete strávit večer a cítit se jako pravý nacista. Skutečný antidemokratický revoluční fašismus – což je něco jiného než populismus – se tedy přizpůsobil moderní době a změnil své nepřátele. Stále to mohou být Židé, ale je to i multikulturalismus, muslimové, zahraniční bankéři a podobně. Pod povrchem ovšem zůstává stejná rétorika, homofobie, mužský šovinismus, odpor vůči genderové politice, idea, že musíte nějakým způsobem pamatovat na mytickou minulost a naplnění svého poslání. Například američtí nacisté sice nevěří na Německo, ale na nadřazenost bílé rasy ano. K tomu přidávají mýtus o původním americkém bílém národě. V Norsku existují prapodivné paganské skupiny nacistů, jež věří v nordickou mytologii odinismu. Fundamentální složkou ideologie je tedy idealizování mytické minulosti, z níž vychází inspirace k dalšímu směřování, pojetí nepřátel, které nenávidíte, i víra, že čelíte přicházející sociál­ní krizi. Podobné skupiny ale operují v prostředí pro ně velice nepřátelském, takže se prosadí jenom výjimečně.

Jeden z mnoha závěrů historiků, jako byli Ernst Nolte nebo Renzo De Felice, zní, že fašismus byl epochální fenomén. Z toho, co říkáte, se zdá, že fašismus je přítomen i v dnešní společnosti.

V jistém smyslu byl fašismus epochální fenomén. Mezi válkami vytvořil politickou atmosféru, náladu celého období. Řekněme v letech 1936 a 1937 šlo v Evropě o střet dvou ideologií, konfrontaci dvou revolučních hnutí – fašismu a bolševismu. Tento střet se dramaticky projevil ve španělské občanské válce. A reflektovali to i spisovatelé, například H. G. Wells psal o situaci ve světě jako o střetu dvou monster. Liberálové byli marginální, téměř je nebylo slyšet. Vyústilo to do světové války a ztráty více než šedesáti milio­nů lidských životů. To byla historická epocha, a v tomto smyslu fašismus skutečně byl epochální fenomén. Dnes v žádném případě nepředstavuje ideologii, jež by výrazně ovlivňovala evropskou historii nebo politiku. Fašis­mus tedy byl epochální, nesmíme ale zapomínat, že stále existuje a nejistoty, na nichž stavěl, jsou stále v nás.

Modernismus a fašismus jste napsal před více než deseti lety. Je něco, co byste změnil nebo formuloval jinak? Nechtěl jste napsat pro české vydání novou předmluvu?

Byl jsem příliš vyčerpán, abych psal novou předmluvu. Myslím ale, že bych teď dokázal tu knihu napsat na polovině prostoru. Důvodem, proč je tak obsáhlá a proč je tam tolik slov, je, že jsem v podstatě hledal svou teorii. Když se podíváte na Einsteina a na to, jak přišel k formulce E = mc2, najdete tabule a tabule kalkulací a matematických výpočtů. Já se nechci v žádném případě srovnávat s Einsteinem, ale v té knize dělám v podstatě totéž – zaplňuji stránky a pomalu se dostávám k závěrečné, velmi jednoduché formulce. A ta formulka zní: Modernita zabíjí kulturu, zabíjí „nomos“, a fašismus je modernistický, protože se snaží nomos nahradit. To je všechno, je to takhle jednoduché. V podstatě by se mohla kniha shrnout do této jedné věty. Mám k tomu velice dobrý vtip Woodyho Allena: Jednoho dne se kdosi zeptal rabína, jestli existuje smysl života. Rabín mu odpověděl: „Ano, synu, ale odpověď dává smysl jenom v hebrejštině, bude to deset dolarů za hodinu lekce hebrejštiny.“ Abyste porozuměli oné větě, musíte se nejprve naučit jazyk, a podobně je to s mou knihou.

Opravdu by se její obsah dal vtěsnat na polovinu stránek?

Ano, kdybych měl čas a měl bych znovu napsat Modernismus a fašismus, udělal bych to tak. Je to produkt komplikovaného procesu a chtěl bych se omluvit svým čtenářům, že jsem to nedokázal napsat kratší. Jeden pán jménem Bosworth kdysi napsal v dopise: „Omlouvám se, že je tento list tak dlouhý, neměl jsem čas ho napsat kratší.“ Byl bych rád, kdybych měl čas napsat kratší verzi modernismu a fašismu, ale ars longa, vita brevis.