Po šesti letech soudních tahanic platí ve Francii od letošního února verdikt tamního Nejvyššího soudu, že předsedkyni Národní fronty Marine Le Penovou je možné v politickém klání nazývat fašistkou, a to bez rizika jakýchkoliv sankcí. „Znevažujícího verbálního skutku“ se v březnu 2011 dopustil prezidentský kandidát Jean-Luc Mélenchon. Našinci se chce zvolat: „Šťastný to muž, jenž takto smí obohatit úhory politologie, která beznadějně bloudí v mlhách pojmu populismus!“
Nedaří se nám. Máme jen, vzpomínám-li si dobře, dva vzdáleně podobné soudní verdikty. Jistý Tomio může být nazýván Pitomiem, přestože usiluje o přímou demokracii a neochvějně čelí islámské invazi. A jeden známý uhlobaron, jenž v moravskoslezské krajině markýze Gera získal od státu velmi levně hory, doly, ba i domy, může být klidně zván darebákem. Premiér Bohuslav Sobotka půjde v září k soudu svědčit, jak to vlastně tenkrát, když seděl na ministerstvu financí, bylo s tím prodejem státního podílu OKD darebákovi. A zda tím nebyli horníci, nájemníci i stát vzati na hůl. Už jen asi proto bylo v červnu vhodné, aby se Sobotka vzdal otěží volební kampaně a lídrovství sociální demokracie pro říjnové sněmovní klání se ujal Lubomír Zaorálek, autor revolučního výroku o darebákovi. Chytré. Ale chytrý je kupodivu i ten Pitomio, který se nechal vyfotit s novodobým bardem Bezručova regionu, zpěvákem Jaromírem Nohavicou. Od té chvíle je jasné, že si oba nějakými Araby nenechají sahat ani na „baby“, ani do svědomí.
Soudní rozhodnutí nelze přeceňovat, poněvadž právo je nutně formalistické. Francouzský soud zdůvodnil přípustnost Mélenchonova výroku o fašistce Le Penové jednoduše: „Formuloval svůj názor tím, že charakterizoval politického soupeře termínem vyjadřujícím naprostý nesouhlas s politikou Národní fronty.“ To je ale přece dost zavádějící. Kdyby Le Penová chtěla vyjádřit svůj naprostý nesouhlas s politikou Nepodvolené Francie, může odteď klidně říct, že Jean-Luc Mélenchon je fašista. A mnozí mainstreamoví komentátoři, kteří mezi socializující národovce a nacionalizující levici kladou s oblibou rovnítko, by s tou blonďatou dámou vehementně souhlasili. Zkrátka, u žádného soudu se nikdy nedozvíme, co se doopravdy děje, kdo je kdo a kam se společnost řítí. Obsahy, významy a sociální vztahy zůstávají stranou, protože vědecké semináře a politické boje se celé do talárů nevejdou. Historickým procesem se nelze prosoudit.
Už bychom se měli pomalu začít rozhlížet za humna. V americkém levicovém měsíčníku Monthly Review se roztrhl téměř unikátní pytel s analýzami, které jsou dostupné na internetu a které argumentují, že Donald Trump je vrcholem ledovce neofašismu, novodobého fašismu svého druhu, přesto však fašismu zcela nepochybného. A to nejen ve Spojených státech, ale i v dalších vyspělých i méně vyspělých zemích. V dubnu v časopise vyšla stať „Neofašismus v Bílém domě“ (John Bellamy Foster); v květnu „Trumpova Amerika. Pohled na 1984 a Báječný nový svět“ (Henry A. Giroux); v červnu obsáhlé články „Toto není populismus“ (znovu John Bellamy Foster) a „Kořeny amerického fašismu“ (Michael Joseph Roberto). Autoři neustále srovnávají současnou fašizaci s třicátými léty, provádějí komparaci sociálních opor minulých i současných fašismů a neofašismů, jejich řečí a gest, sociální demagogie a faktické ochrany kapitalismu, reálných masových privatizací (sic!) a bezuzdného vykořisťování. Poukazují na iracionalitu, zrůdné obrazy nepřítele a stále stejné metody Gleichschaltung, tedy postupného ovládnutí společenského terénu mýtem „lidové pospolitosti“ (Volksgemeinschaft). Je to zdrcující výčet masové konzervativní kontrarevoluce, jejíž jednotlivé prvky jsou dnes bezmála normalizovány na stránkách renomovaného tisku a na „nezávislých“ webech maximálně vyhroceny. V jednom rozhovoru s českým integrálním katolíkem se na seznamu „neomarxistů“ ocitl už i papež František.
Jistěže je třeba nazírat zdroje postřehů a nápadů kriticky. Monthly Review se nezkompromitoval mrtvolným pachem stalinismu, může se pochlubit úvodníkem Alberta Einsteina z roku 1949 („Proč socialismus?“) a proslul pronikavými ekonomickými sondami do světové ekonomiky. Ale pro čínský či kubánský „socialismus“ má dodnes slabost a jeho autoři často podléhají levicové nemoci zvané „campismus“. To je choroba, v níž se nepřátelé našich nepřátel stávají našimi přáteli bez ohledu na ohavnost jejich charakterů a režimů jako řemen. Navíc nejen „ruka Moskvy“ v amerických volbách, ale i označování pravicových populistů a extrémních konzervativců za fašisty může být jen alibismem „demokratické elity“. Těmito triky – dočteme se v pestré škále levicového tisku – se neoliberální establishment vyviňuje z krize svého vlastního systému. A ještě se drze pasuje na maják záchrany.
To je docela možné. Matně se mi však vybavuje, že podobné strašáky elitářů v době vzestupu klasického fašismu byly už jednou podobně a celkem úspěšně bagatelizovány. A že ta monstra, co tenkrát hysterické děti strašívala, byla z masa a kostí.
Autor je politický komentátor.