Na okapu nad kuchyňským oknem slyším vzájemný masakr holubů, pak ten moudřejší ustoupí, vertikálně protne výhled okenním rámem a slétne do útrob vnitrobloku, kde mi vzala klid na práci takzvaná restaurační zahrádka. Především afektovaný smích přiopilých žen velmi ochotně stoupá po fasádě domu a v neztenčené intenzitě proniká okenním sklem dovnitř. Jako by pobavená dáma seděla přímo u mého psacího stolu. Ostatně to není vůbec nepodnětná představa, takový transfer. Abych dotyčnou udržel v dobrém rozmaru, budu ji dál podlévat alkoholem a vyprávět zábavné historky ze světa umění: Představte si, madam, co jsem se dočetl v propagačním materiálu soutěžní přehlídky dokumentárních filmů, cituji: „Umění by mělo narušovat jistoty…“ Ne, fakt, vy se smějete, ale takhle to tady chodí… Vtipná ironie? Ale vůbec ne, oni to myslí vážně, já také nevím, jaké jistoty, ale to máte jedno, důležitý je neokázalý étos nad lidským údělem, i proto snad zvítězil nastajlovaný oční granulát natočený v koprodukci s HBO, ne, nesmějte se… Tohle víno vám chutná? Nedivím se, také není z Moravy… Vy jste z Moravy? A víte, že v Moravské galerii vystavili kolečkové brusle Davida Černého, na kterých se ten rebel v devadesátých letech proháněl po chodbách AVU, kde ostatní rebelové odbojně kouřili? Ježíšmarja, nesmějte se tolik, vždyť se praštíte hlavou o můj psací stůl z překližky! Výstava fetišů? Ne, takhle to neprezentují, jde o další podobu projektu Kmeny… Co se smějete? Že tu zdechlinu ojíždějí do mrtva? Také to kurátoruje komodifikovaná duševní mrtvola, to se nedivte, výnosný nápad se musí vytěžit, poněvadž naštěstí už žijeme v kapitalismu, vzpomeňte jen na nebožtíka Aloise Nebela… Toaleta? Do předsíně a vpravo… Co říkáte? Že je i pod deklem na hajzlu? To víte, být všude je první zákon píárkového zoufalství… Prosím? Já vás přes to splachování špatně slyším. Že jsou ti umělci s čísly jako mor? Ano, vždyť je to mor… Teď ochutnáme červené… Kolaborace? To je silné slovo, oni prostě využívají možnosti, o kterých se programový ředitel Knihovny Václava Havla domnívá, že tu stále jsou a pro všechny… Ne, vážně, nesmějte se, kombinace raně devadesátkového mentálního zámrzu s podceňováním obludného systému, běžícího na principu prohlubování nerovnosti a nespravedlnosti, je povinnou výbavou všech trafikantů… Na zvracení? Tak do předsíně a vpravo… Cože? Pije Bu2r a zapíjí ho Redbullem s vlastním portrétem? Tak ho nechte, můžu být rád, že se mi v míse neprohání v nejnovějším BMW, které německá automobilka v rámci prevence chudoby půjčuje zdejším celebritám… Co se smějete? Tuhle nabídku využívá i houslista Šporcl… Ano, ten, co je schopen v televizi na housle doprovázet obrazovku se záznamem ženského biatlonu… No, a teď jste se uhodila! Ne, bez legrace… Byli by blbí, kdyby se zříkali marketingové vyžírky, protože tu není nikdo, kdo by je přesně a nemilosrdně charakterizoval, a oddělil tak od světa, na kterém parazitují. Tím myslím od zanikajícího světa autentického umění… Ale hlavně že se bavíte… Proč jim to lidé žerou? Já nevím, madam, možná to souvisí s takovým tím zvláštním zúžením společenských impulsů. Než aby konzumovali, radši řeší své duševní potřeby konzumováním duševního zboží, abych se tak blbě vyjádřil… A jejda! Vy jste smíchy spadla ze židličky… Neuhodila jste se? Tak radši něco jiného… Povím vám, jak jsem byl pozván na diskusi o umělecké kritice, moderovanou moderním divadelníkem Petrem Christovem… No to si děláte legraci, že jste se mi tu smíchy počůrala, a přitom víte, že je to v předsíni napravo!