Topos galerie

Skupina La Veronal, založená v roce 2005, se vyznačuje postmoderním eklekticismem. Dopouští se masivních anachronismů a anatopismů, mísí performanci s taneční tradicí, tanec s filmem, výtvarný vjem s fyzickým šokem – organizuje setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole. Jejími členy jsou tanečníci, filmaři i literáti. Pracuje s různými výrazovými prostředky a s četnými kulturními odkazy a narážkami. Její choreograf Marcos Morau analyzuje a rozkládá svět skleněným mnohostěnem. Název jeho performance Siena (2013), která ukončovala letošní ročník TANCE PRAHA, odkazuje k malířství a k toposu galerie. Je to však složitější. I prostor nosí u La Veronal masku: sál Uffizi, v němž se zahraniční diváci při představení Siena ocitnou, je pečlivě provedenou napodobeninou, nainstalovanou na tradičním divadelním jevišti nebo naopak na nějakém netradičním místě. Podezíravá a podezřelá režie Marcose Moraua zpochybňuje a podvrací věrohodnost každého diváckého pohledu.

Urbinská Venuše

V originální, premiérové podobě visí na scéně inscenace Siena obraz Tizianovy Urbinské Venuše v nadživotní velikosti. Nastoluje téma nahoty, voyeurismu a zmnoženého voyeurismu – performerka coby návštěvnice galerie pozoruje nahou Venuši a sama je při tom pozorována dalšími návštěvníky, na něž dohlíží hlídač galerie, rovněž performer. A z odstupu výjev sleduje skutečné publikum. Prostor maskovaný jako galerie poskytuje skvělé příležitosti a inspiraci pro vícečetné a protínající se divácké projekce.

Pod naddimenzovanou Venuší a vzhledem k ní se odehrávaly taneční vpády. A když říkám vpády, myslím tím s kordy v ruce. Postavy – ženy i muži – v bílém šermířském se tu pod nahou kráskou přepadávaly v přískocích. Nahé tělo v konfrontaci s nahou čepelí nemá pouze politické konotace, je i silně archetypální. Je myticky erotické, evokuje atmosféru příběhů setkání hrdiny ve zbroji s křehkou a svůdnou, spoře oděnou vílou v lese. Pro postmoderní tvůrce z La Veronal je samozřejmě stereotyp zobrazení ženské nahoty především zdrojem kritické ironie.

Tizianova Urbinská Venuše, mladá, trochu oplácaná žena na lůžku, se na malíře nejednoznačně usmívá a přikrývá si nedbale rozkrok dlaní. Nebo k němu spíše přitahuje pozornost? V dobovém pojetí je krásná; je i dostupná a zranitelná. Je to asi jedna z pozic, v jaké chtějí muži ženu vidět, vždyť před Tizianem i po něm stejnou či obdobnou polohu obnaženého ženského těla zachytili Giorgione, Abraham Janseens, Joos van Cleve,Velázquez, Goya a po nich posléze Jean­-Auguste­-Dominique Ingres, Édouard Manet, Jean Renoir, Amedeo Modigliani…

Exponovanost ženského těla

Bílé tělo je jako bílá stránka, malířské plátno, bílý baletizol či filmové plátno – promítáme na ně své představy. Na rozdíl od ostatních projekčních ploch je však u těla zřejmý malý rozdíl: je už „preparováno“ svým pohlavím. Zranitelnost lidského těla je také emocionálním pozadím fyzického divadla, proudu tanečního a interdisciplinárního umění, který je zásadním přínosem neverbálních forem divadla v závěru 20. století a je stále aktuální a produktivní. Skupinu La Veronal k tomuto proudu také řadím.

Součástí původní verze Sieny byla i slovní digrese o ženské nahotě napříč staletími výtvarného umění z úst jedné performující tanečnice, součástí té pražské však nebyla. Střízlivě vzato jsou dějiny umění počínaje Věstonickou venuší dějinami mužské pornografie, a tedy i dokumentem moci muže nad ženským tělem. Pokrytecky se o tom obecně mluví jako o obdivu malířů ke kráse ženského těla. Není to čirá lež. V ženském aktu se mísí celá paleta emocí muže – uchvácení krásou, touha, lačnost, voyeurismus, potřeba zastavit čas, oddálit okamžik smrti, fetišismus, prožitek dostupnosti a zranitelnosti ženského těla a pocit převahy, možná i sadismus, který u pozorovatele žena evokuje.

Nahota jako memento mori

Topos galerie je ideálním místem mimeze a zároveň smrti. Mrtvolnost se tu vznáší ve vzduchu. Snášíme to však dobře. Preparovaná a vypreparovaná nahá těla na obrazech se podobají přišpendleným motýlům; jako když se nám mrtvý motýl reprezentuje doma v krabičce. My nic… Již dávno mrtvá žena se reprezentuje (obnažuje) na zdi galerie. My nic… Neměli bychom mít v galeriích promáčené kapesníky, černé brýle a zvednuté ­límce? Není předpokladem estetického vjemu naše naprostá otrlost?

Obří nahota Tizianovy Venuše v představení Siena je obecně interpretována jako memento mori. Režisér tuto interpretaci nabízí a rozvíjí v narativu představení. Ten se odehrává mezi přivezením a odvezením nemocničního vozíku s mrtvolou v zazipovaném pouzdře. Nad všemi možnými či domnělými připomínkami smrti se však klene ironie choreografa. Výkony tanečníků­-performerů jsou tak zároveň i výkony klaunskými, jakkoli jsou ti klauni poněkud zenoví, poněkud lunatičtí, poněkud robotizovaní.

V roce 2001 představila tehdy kultovní a určující španělská performerka La Ribot v Praze svou performanci Still distinguished (2000), v níž zaujala polohu z Velázquezovy Venušiny toalety, ležíc – se zrcadlem před sebou – nahá na podlaze galerie NoD. Boty diváků chodily kolem nahého těla v brutální blízkosti. Také u La Ribot narážka na daný segment výtvarných dějin znamenala zobecnění postavení ženy v aktuálním světě. Siena je obdobným politickým komentářem a současně i úvahou o psychologických projekcích, které se odehrávají v průběhu vnímání uměleckého díla, jakož i analýzou – co analýzou, pitvou! – tance.

Pražská varianta

V Praze byl pro představení Sieny zvolen Colloredo­-Mansfeldský palác. Scénou se stal slavnostní sál pod nástropní freskou znázorňující alegorii vítězství habsburské monarchie nad Turky. Freska se nicméně nachází příliš vysoko nad hlavami tanečnic, než aby s ní mohly navázat vztah (také: jaký asi?). Pražská varianta byla, žel bohu, vystavěna celkem nezávisle na charakteru prostoru a lze právem pochybovat, zda šlo fakticky o site­-specific. Vždyť ani rozhraní mezi publikem a performery nebylo pohyblivé, nýbrž jednoznačné, v podstatě tradiční, a tím i celkem fádní. Ústřední smrtonosný narativ se odehrál náležitě, mezihry pěti tanečnic v šermířském, které se spolu ale potýkaly pouze imaginárními zbraněmi, vyzněly nicméně trochu dětinsky. Zachován byl i motiv nahé ležící tanečnice – jedna z účinkujících se v určitém okamžiku obnaží a zaujme na zemi polohu pózující malířovy (Tizianovy, Giorgioneho, Goyovy, Ingresovy, Manetovy, Modiglianiho…) věčné modelky.

Na pražské performanci byla nejpozoruhodnější kvalita tance, silně kontaktního, hlavního výrazového prostředku. Co do jazyka to byla ovšem obecná lingua franca dnešního contemporary dance. Těla performerek se pod vnitřními záchvěvy a otřesy všemožně prolamovala, štěpila, drobila. Jako by jimi probíhaly elektrické vlny, jako by šlo o tanec galvanizovaných mrtvol. Tento globální taneční styl vyjadřuje pohybovou nervozitu, rozmývá pohlavní identitu tanečníků a představuje tělo v jeho rozporech spíše než v jeho harmonii. Tančí se do roztrhání těla. Je to tanec analytický, jsou pro něj charakteristické izolované pohyby, přelévající se tělem. Virtuózní těla zúčastněných jsou rozebratelná na nejmenší částečky, svalové fascie a kloubní spojení, jsou tanečníky sebepitvána. Jsou ďábelsky obratná a odhodlaná, ohebná, odolná ve výskoku i v pádu, a zároveň i elegantní a provokativní. Tanec vypadá, jako bychom se na něj dívali v stroboskopickém světle. Odpovídá našemu vlastnímu roztržitému vidění, nervóznímu vnímání nervózního světa.

Z dostupných dokumentů je zřejmé, že pražská inscenace, jakkoli v krásném a adekvátním prostředí, je chudší verzí těch uváděných v zahraničí – kde nescházejí mužští tanečníci, kde se šermuje i skutečnými kordy. A recenze mluví o velké a rozhodující kráse lighting designu, bez které se barcelonský soubor v Praze obešel zcela. Mezinárodně proslulá skupina La Veronal toho nabízí ještě dost, co by naše publikum určitě umělo ocenit, kdyby to dostalo v původním balení.

Italská renesance, k níž název Siena odkazuje, si přes staletí podává ruce s dvacátým (a naším nynějším, prodlouženým dvacátým) stoletím, které je další renesancí těla v evropských dějinách. Setrvale platí, jak to formuluje choreograf Marcos Morau, že „lidské bytosti se mohou snadno, ale nikdy nevinně stát vystaveným uměleckým dílem“.

Autorka je taneční publicistka.