Rus je ten, kdo miluje břízy – tak zní název prvního románu Olgy Grjasnové, německé spisovatelky pocházející z Ázerbájdžánu, který vyšel před pěti lety v Německu a od té doby byl přeložen do mnoha jazyků, nyní i do češtiny. Čím příběh o lásce, migraci, náboženství a krvi tolik zaujal?
Debut Olgy Grjasnové Rus je ten, kdo miluje břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012) vznikl v rámci jejího studia na Literárním institutu v Lipsku, tedy na vysoké škole, která se věnuje tvůrčímu psaní. Kniha obsahuje všechny klady i zápory, které lze prvním literárním počinům zpravidla přičíst. Autorka má očividně co říct, je patrné, že témata, o nichž píše, zná a osobně se jí dotýkají – ale snad právě to jí znemožňuje jít více do hloubky; spíše jen klouže po povrchu a nechává nás, abychom si domýšleli nejen faktografické údaje, ale i motivace postav. Také závěr románu zůstane otevřený. A přitom je znát, že autorka není bez talentu: daří se jí konstruovat brilantní, ostře vypointované tragikomické situace, umí vystavět dialog, často balancuje na hraně patosu, aniž by upadala do sentimentality.
Mlčení o minulosti
Vypravěčkou příběhu je Maria Kogan, řečená Máša, mladá dívka, která v jedenácti letech spolu s rodiči po delším rozhodování a několika traumatizujících zážitcích během války o Náhorní Karabach emigrovala z Ázerbájdžánu. Rodina židovského vyznání se nakonec namísto do Izraele rozhodne jít do Německa, aniž by někdo z jejích členů uměl slovo německy. Máša je v cizí zemi najednou němá. Postupně zjišťuje, že chce-li být místními akceptována, musí být lepší než oni – a tak se nejprve naučí perfektně německy a posléze vystuduje tlumočnictví, hovoří plynně pěti jazyky, uvažuje o práci pro OSN a nakonec odjíždí do Izraele, kde pracuje jako překladatelka a tlumočnice pro jednu z německých mírových organizací (je pozoruhodné, že jako Židovka v Izraeli překládá mimo jiné z arabštiny, ale hebrejsky neumí ani slovo).
Mášin lingvistický životopis je jednou z linií románu, tu další tvoří její milostné vztahy: po všelijakých eskapádách, kdy se zamilovávala sice snadno, ale do špatných lidí, začne žít s Eliasem, fotografem z Durynska, tedy spolkové země náležející původně k východnímu bloku. Elias Mášu miluje, ale potřeboval by víc vědět o jejím dětství a zkušenosti imigrantky, což ona považuje za typický německý rozmar a odmítá s ním o tom mluvit. Že to pro něj bylo opravdu důležité, jí dojde až po jeho náhlé smrti, způsobené tukovou embolií a komplikacemi při hojení zlomeniny stehenní kosti.
Vlastní minulost však není jediným tabuizovaným tématem: jen pozvolna se dozvídáme o životních příbězích hrdinčiných rodičů nebo jejích partnerů. V knize nakonec není snad jediná „normální“ postava. Všichni zažili nějakou zásadní tragédii, téměř nikdo nemá domov a mateřský jazyk – alespoň vnímáme-li oba pojmy skrze evropskou tradici, opírající se o koncept národa. V životech postav románu nejsou hranice podstatné, což se demonstruje i prostřednictvím Mášiných milostných vztahů, na něž nelze uplatnit klasickou dichotomii heterosexuality a homosexuality.
Nová německá hrdinka
Grjasnova se stala miláčkem německých čtenářů i kritiků, kterým absence důkladněji propracovaného narativu nijak nevadila, naopak vyzdvihovali autorčinu názorovou radikalitu, syrovost, neuhlazenost a naléhavost jejího textu. Většina recenzentů z významných periodik, jako jsou Süddeutsche Zeitung, Zeit nebo Frankfurter Allgemeine Zeitung, se shodla na tom, že Máša je přesně ten typ hrdinky, který německé literatuře chyběl. Podle nich je to silná, neodbytná, neúnavná, zcestovalá žena, která nastavuje zrcadlo Německu, jež chce být přívětivé k lidem, kteří tam přicházejí hledat nový domov, ale ve skutečnosti jim nabízí jen hysterický strach, nepochopení a resentiment.
Takové čtení je pochopitelné: Němci si uvědomují, že koncept multikulturalismu občas selhává, a četba takzvané migrační literatury patří na středních a vysokých školách k dobrému tónu. Navíc v době, kdy Grjasnova vydala svůj debut, začínal eskalovat syrský konflikt a Německo muselo začít uvažovat nad tím, jaký zaujmout postoj vůči migraci, přičemž všem bylo jasné, že už jen z historických důvodů nesmí nikomu odpírat pomoc. Ano, jsou to zcela neliterární fakta, ale ovlivňují recepci literárních děl.
Věci, o kterých se nemluví
Kniha Olgy Grjasnové otevírá dialog o nepříjemných otázkách a nabízí možnost, jak nenásilně diskutovat o věcech, o nichž se jinak mluví těžko. Nejen z její prózy, ale i z rozhovorů s ní je přitom patrné, že ani ona nezná východisko z komplikované společenské situace.
Na dokončení své první knihy dostala stipendium Nadace Roberta Bosche, udělující až do roku 2017 cenu Adalberta Chamissa, jež byla určena německy píšícím autorům, jejichž mateřským jazykem není němčina. Označení „migrační literatura“ se postupem let zproblematizovalo a začalo být považováno za stigmatizující nálepku, zároveň se však nadaci podařilo, aby se díla psaná lidmi, jejichž mateřským jazykem není němčina, dostala na roveň literatury národní. To je husarský kousek už kvůli tomu, že autoři, kteří jsou rozkročení mezi dvěma kulturami, ve svých textech zpravidla konfrontují různé společenské systémy a odkrývají zkostnatělé mechanismy, jichž si ve svých životech běžně nevšímáme. Pozoruhodný bývá často i jazyk, jímž své knihy píší: například autoři se slovanskými kořeny zpravidla zvláštním způsobem zacházejí se syntaxí, která je ve slovanských jazycích oproti němčině výrazně rozvolněná. To je ovšem něco, co překlad většinou nemůže reflektovat, protože by jej to v očích čtenářů diskvalifikovalo. Konfrontace různých kulturních systémů na úrovni motivů a chování však zůstává – a jak je vidět na německém příkladu, může národní kulturu obohatit.
V jednom rozhovoru Grjasnova poznamenala, že před dvaceti lety by recenzenti věnovali jejím knihám pozornost, protože je žena, a teď je zase zajímá, kde se narodila. Chápu, proč ji to rozčiluje, zároveň je to však dobrá zpráva o stavu současné německé literární scény, která tak demonstruje svou citlivost vůči celospolečenským tématům.
U nás kniha přiměla k reakcím dokonce i několik autorek blogů o knihách, které však mnohdy nepostřehly, že Grjasnova nepochází z Ruska, ale z Ázerbájdžánu, a pozornost nevěnovaly ani tomu, že v knize je neustále implicitně přítomný dialog mezi islámem, židovstvím a křesťanstvím. Ukazuje to, že možná ještě nejsme schopni tak precizního čtení jako průměrný čtenář německý. A právě proto má Grjasnovou smysl číst: není to bůhvíjaká literatura, ale jako zpráva o životě jedné mladé ženy, které se lidé častěji ptají spíš na vyznání než na to, kam chce jet na dovolenou, je to působivé čtení.
Autorka studuje komparatistiku.
Olga Grjasnova: Rus je ten, kdo miluje břízy. Přeložila Tereza Semotamová. Větrné mlýny, Brno 2016, 282 stran.