Všem nevzdělaným, pro něž píši

Americká spisovatelka a redaktorka Dayna Tortorici v souvislosti s hledáním skutečné identity italské literární celebrity Eleny Ferrante přišla s výstižným vtipem. Představila si, jak sedí v kavárně s významnou postavou světové literatury a říká jí: „Vím, kdo je Elena Ferrante.“ Sleduje vzrušení v očích druhého a následně pobaveně pozoruje, jak mu zklamaně padají koutky úst, když odpovídá: „Je to Lidia Neri. Pia Ciccione. Francesca Pelligrina. Domenica Augello. Italka z Neapole, o níž jsi nikdy neslyšel. Co jsi čekal?“ Břitce tak demonstrovala absurditu honby za odhalením toho, kdo stojí za jednou z největších literárních senzací posledních let, Geniální přítelkyní (L’amica geniale, 2011; první díl česky 2016) – čtyřdílnou ságou sledující přátelství dvou neapolských žen od padesátých let po současnost.

Už jsem udělala dost

V souvislosti se slavným streetartistou Banksym pravidelně slýcháme, že anonymita a tajemnost jsou ideálními marketingovými strategiemi, které k dílu přitahují větší pozornost. Je to samozřejmě částečně pravda, nicméně motivace italské spisovatelky jsou zcela jiné a detailně promyšlené. Když se v roce 1991 schylovalo k vydání jejího prvního románu L’amore molesto (Nesnadná ­láska, 1992), napsala Ferrante svému vydavateli dopis, v němž stanovila pravidla jejich vzájemné spolupráce, která platí dodnes. Nebude prý pro svou knihu nic dalšího dělat, protože pro ni už udělala dost: napsala ji. Nehodlá dávat rozhovory, jezdit na autorská čtení, vyzvedávat si literární ocenění, chodit na besedy a o obsahu svých děl dále diskutovat. Svolila jen k několika psaným rozhovorům, jejichž počet omezila na nezbytné minimum.

Ferrante svým gestem napadá samotný koncept autorství a při pozorném čtení jejích próz pochopíme proč. Do jejího psaní se totiž otiskuje tolik literárních a myšlenkových vlivů, až by klasické chápání autora jako jediného původce textu působilo skoro nepatřičně. Už samotný pseudonym je literární aluzí na italskou spisovatelku Elsu Morante, jejíž román Příběh v historii (La Storia, 1974; česky 1990) byl ve své době italskou kulturní událostí číslo jedna, stejně jako jimi jsou dnes neapolské romány. Obě autorky mají společné také to, že navazují na progresivní myšlení své doby, ale zároveň se drží „transparentních“ literárních postupů jako vystřižených z devatenáctého století. A našli bychom ještě jednu spojitost. Elsa Morante je jedinou italskou autorkou, k níž se hlásí pro Ferrante tolik důležitý Kolektiv ženského milánského knihkupectví. Odkaz tohoto radikálně feministického kolektivu je jedním z nejsilnějších sedimentů tvorby Eleny Ferrante a prosvítá téměř každou stránkou.

Třídní původ nelze vymazat

První díl série Geniální přítelkyně začíná zmizením Lily, jedné ze dvou hlavních postav. Zmizení, zpřetrhání všech vazeb nebo odchod do ústraní jsou motivy, které se v knihách Eleny Ferrante neustále opakují. Dávají vzpomenout na slavnou italskou feministku Carlu Lonzi. Tato poměrně úspěšná výtvarná kritička se koncem šedesátých let začala vymezovat vůči sterilnímu prostředí uměleckého světa a rigidně patriarchální společnosti. V roce 1969 se rozhodla opustit přítele a svého malého syna a s nimi i všechny ostatní společenské role. Gesto Carly Lonzi se stalo archetypálním aktem nejen pro italské feministické hnutí a symbolizuje radikální odmítnutí podílet se na chodu společnosti, která samou svou existencí omezuje svobodu volby. Také v románech Eleny Ferrante je zmizení způsobem, jak ženy unikají představě správného ženského chování, která je jim vnucována.

Lila z Geniální přítelkyně reprezentuje právě tuto linii feministického myšlení – spontaneitu, intuitivní genialitu a touhu rozrušovat ustálené konvence. Vypravěčka Elena je pak jejím opakem: ženou, která svou pílí a odhodláním usiluje o společenskou prestiž. Její pracně budovaný sebeobraz se ale pokaždé roztříští, jakmile je konfrontován s Lilinými námitkami. Obě hlavní postavy jsou přítelkyněmi z dětství a jejich snem je únik z násilného, zaostalého a přísně patriarchálního prostředí neapolské chudinské čtvrti. Feministické zacílení příběhu ale přirozeně doplňují i třídní otázky. Elenina snaha uspět ve světě vzdělaných vrstev neustále naráží na nedostatek sebevědomí a nejistotu lidí z nižších společenských kruhů. Zatímco se Elena snaží návyky inteligence kopírovat, aby dosáhla svého, Lila, jíž byla navzdory jejímu nadání z finančních důvodů cesta za vzděláním zapovězena, jí slouží jako neustálá připomínka toho, z jakých poměrů vychází a jak obtížné je svému původu uniknout. V rozhovoru pro časopis Vanity Fair k tomu Ferrante dodává: „Velmi brzy jsem si uvědomila, že třídní původ není možné vymazat – ať už na socioekonomickém žebříčku šplháte nahoru či dolů. I když se naše podmínky zlepší, je původ jako zabarvení, které se při silném prožitku vždy nevyhnutelně nahrne do našich tváří. Věřím, že neexistuje příběh, který by mohl toto zabarvení ignorovat.“

Matky, dcery, sestry

Ústředním motivem celé tetralogie je ženské přátelství. Způsob, jakým Ferrante vyobrazuje nejintimnější ženské vztahy, překračuje rámec jejich typického uměleckého ztvárnění – tedy jako trvalé a nekomplikované solidarity a sounáležitosti. Přátelské vztahy obecně jsou podle ní nepředvídatelné a absolutní důvěra může jednoduše vyústit v katastrofu, jakmile narazí na zradu nebo manipulaci. „Možná proto si během let vytvořilo mužské přátelství přísná pravidla. Až nábožný respekt k vnitřním pravidlům a vážné následky, které plynou z jejich porušení, mají v literatuře dlouhou tradici. Ženská přátelství jsou naopak terra incognita, území bez daných pravidel. Může se vám přihodit cokoli, nic není jisté,“ říká Ferrante v rozhovoru pro Vanity Fair, aby naznačila, jak obtížné je vůbec o ženském přátelství věrohodně psát.

Nerovné vztahy mezi ženami byly velkým tématem druhé vlny italského feminismu. Boj proti patriarchátu totiž vždy předpokládal jakousi utopii solidarity a nehierarchické, „sesterské“ rovnosti mezi ženami. Feministky z Kolektivu ženského milánského knihkupectví ale upozorňovaly na fakt, že i v ženských vztazích existují nerovnosti. Nemá podle nich smysl je zamlčovat či likvidovat. Důležité je naopak je produktivně využít.

Podle Luisy Muraro, hlavní osobnosti kolektivu, by ženy měly hledat své symbolické matky a dcery a „připoutat se k osobě, která vám dokáže pomoci dosáhnout toho, o čem si myslíte, že je ve vaší moci dosáhnout, ale dosud se vám to nepodařilo“. V takovém vztahu se žena symbolicky svěřuje do péče druhé ženy, která se tak stává jejím průvodcem a referenčním bodem. Vzájemná síla má usnadnit ženám vstup do sociální reality tak, aby nemusely kopírovat mužské hodnoty. Na vztahu obou hlavních postav románu je fascinující, jak si role symbolických matek a dcer v různých životních etapách vyměňují. V jejich vztahu najdeme nejen dojemná gesta podpory a vzájemnosti, ale i soupeření a závist. Společně si vysnily svou ideální budoucnost a v momentě, kdy se jedna této představě začíná vzdalovat, objevuje se druhá a její selhání jí dává najevo.

Knihy Eleny Ferrante často dostávají od literární kritiky dehonestační nálepky – „červená knihovna“, „literatura, pro lidi, kteří ne­umějí číst“, „literární soap opera“. Autorce se ale podařilo konvenční literární formu naplnit odkazem italského radikálního myšlení. Její knihy se prodávají po milionech na celém světě. Ne každý čtenář samozřejmě tento širší plán rozpozná, ale nepochybně hraje v románech důležitou roli. Jak píše Dayna Tortorici, Ferrante „dala ženám­-intelektuálkám nedocenitelný dar: knihy promlouvající jazykem, kterému rozumějí jejich matky“. Ne nadarmo si Elsa Morante jako motto ke knize Příběh v historii vybrala verš peruánského básníka Césara Valleja: „Všem nevzdělaným, pro něž píši.“ Snaha přesáhnout elitní čtenářstvo a dostat důležité sdělení k běžným lidem je tím, co Ferrante spojuje se spisovatelkou, jejíž jméno si nepřímo vypůjčila.

Autor je literární kritik a redaktor A2larmu.