A co materialita těla, Judy?

Po Rámcích války (2009, česky 2013) a Trampotách s rodom (1990, slovensky 2014) dostává česko­-slovenské čtenářstvo k dispozici třetí překlad z rozsáhlého díla filosofky Judith Butler – Závažná těla (1993, česky 2016) s podtitulem O materialitě a diskursivních mezích „pohlaví“. Anglický originál názvu, jak se to u autorek a autorů, kteří považují za podstatnou práci s metaforou a vůbec jazykem, často stává, je oproti jeho českému překladu maličko posunutý – zatímco „závažná těla“ evokují hlavně fyzické břímě ve smyslu „bez těla se neobejdete“, anglické spojení „bodies that matter“ klade důraz i na to, že existují těla, na nichž záleží o trochu víc než na druhých, těla, která na rozdíl od jiných nejsou zatracovaná, zesměšňovaná či neviditelná. Čím to je?

Knihy s vlastním životem

Školské rozdělení na pohlaví, jako to dané, biologické, přírodní, „předchůdné“ tělo, s nímž se rodíme, a gender jako kulturní obal, k je­­hož správnému předvádění jsme od mala vychováváni, se vybaví snad každému, kdo kdy něco zaslechl o feminismu a Judith Butler. Přesto této myslitelce není nic cizejšího než představa genderu jako jakéhosi módního kousku, který si podle aktuální nálady vybereme ze skříně možností a navlékneme na osudem přidělené tělo, na něž si můžeme sáhnout a vidíme ho každé ráno v zrcadle. A není to jediný obecně rozšířený výklad, který Butler cítí potřebu dovysvětlovat, kudy chodí. Na konferenci v Lisabonu v roce 2015 ostatně o Trampotách s rodom prohlásila: „Kniha si žije svým vlastním životem, přestože jsem jistým způsobem stále její autorka.“ Platí to i pro Závažná těla, která jsou jakousi obhajobou právě předchozích Trampot s rodom, a ty jsou zase vysvětlením její prvotiny… Pozice veřejné sebeobhajoby k ní od té doby už jaksi přirostla.

V Závažných tělech řeší filosofka problém, jak provázat otázku materiality těla s koncepcí performativity genderu a odpovědět na poněkud paternalistickou námitku: a co materialita těla, Judy? Nezapomněla jsi na ni? Tělo je podle Butler paradoxně velmi rozbíhavou záležitostí, která čile komunikuje, fyzicky i významově, se svým kontextem. Pokud je však řečeno, že je v důsledku této „komunikace“ tělo utvářeno, zdaleka to neznamená, že je konstruováno zcela – přestože se materialita těla vytrácí a formuje, existuje. „Materialita těla je konstruována ritualizovaným opakováním norem,“ říká autorka hned v předmluvě, a podstata tělesnosti je definována tím, co je na ní jako podstatné označeno. Pohlaví funguje jako regulační ideál, který konstruuje naše těla, určuje způsob performativu, tedy našeho jednání, jež zase ovlivňuje materialitu těla, což má konečný důsledek v materializaci pohlaví určitého těla – a kruh se uzavírá.

Koho to vlastně vidíme, když se díváme do zrcadla? Polopaticky představy o vlastním těle a jeho „kráse“ testuje reklamní kampaň jisté kosmetické firmy a nad jejími výsledky se dojímají ženy po celém světě: aha, tak krásné jsme vlastně všechny – jenže masivní zisky kosmetického průmyslu, klinik plastické chirurgie a různých fitness a wellness středisek dokládají něco jiného. Mezi ženami panuje všeobecná naděje, že aby dostály normě fyzické krásy, je potřeba se sebou něco dělat. Kdo je k tomuto přesvědčení dohnal a proč?

Prostor „jinde“

Námitky proti přístupu Judith Butler jsou následující. Je­-li všechno diskurs, co je po­tom tělo? Je­-li gender konstruovaný, kdo jej konstruuje? A kdo pak konstruuje subjekt? V takové teorii nepochybně opravdu splývá jednání, subjekt a diskurs (tedy kontext subjektu i jeho jednání). Na nikoho nelze tak úplně ukázat prstem – vyjednávání a performování je proces, který se rozpadá do tisíců takřka nepostřehnutelných aktů, takže na otázku, v čem je s panujícím genderovým řádem vlastně problém, následuje dlouhý nudný výčet, v jehož půlce posluchač usne, aby se nakonec v lepším případě zeptal znovu… Sociální konstrukce spíše než železobetonovou kostru budovy (jako v klasickém strukturalismu) připomíná dráhu elektronu – tady někde nejspíš je, alespoň prozatím. Konstrukce se nepřilepuje na něco předem existujícího. A i cokoli „queer“ může sloužit jak denaturalizaci, tak naopak idealizaci heterosexuálních genderových norem – stačí si prohlédnout libovolný informační sloup na české vesnici a skoro jistě na něm najdete plakát na travesty show. O žádnou subverzi se jednat nebude.

Butler analyzuje texty – v sémiotickém slova smyslu – nejrůznějšího data, autorů a autorek či žánrů. Chce nahlodat pohlavní dualismus žena–muž a zkoumat, které dosud neproblematizované oblasti, nacházející se překvapivě zcela mimo prostor toho, co si obvykle představujeme pod pojmem sexualita, by takový pokus mohl vyvrátit. (Jazykové) zpochybnění má totiž moc svrhnout realitu. Je škoda, že Butler ve svém výběru tak trochu následuje řád heterosexuální normativity v tom, že analyzuje texty žen­-umělkyň (spisovatelky, filmařky) a texty mužů­-myslitelů (byť interpretované ženou, jako v případě Luce Irigaray). Butler přesto nikdy neztrácí ze zřetele onen prostor „jinde“, které jak říká, „musí zůstávat v uvozovkách“. Poznámka je o to vtipnější, že autorka sama ve svém vyjadřování pojmy jako pohlaví, člověk, přirozenost, a ostatně i materialita ráda do uvozovek dává, právě aby naznačila nesamozřejmost jejich hranic.

Zbytečné utrpení

Judith Butler chce svým trpělivým veřejným zodpovídáním se z vlastních „hříchů“ subverzivně vystupovat proti heterosexuální hegemonii; upozorňovat na všechny ty naprosto reálné a tělesné lidi, kteří vypadávají z definice normality, jež se nakonec zdá být tak úzká, až ztrácí charakter převládajícího. Onen hustě zalidněný prostor „neživotaschopného“ či „neobyvatelného“ žití, jemuž je nakonec i upíráno právo existence (ono, co ty jsi vůbec zač?), se dá totiž snadno osvobodit už jen rozšířením vlastně banálního odhalení ve stylu „císař je nahý“. Totiž že normalitu si odhlasováváme v každodenních rozhodnutích, není daná geneticky ani boží vůlí, ba dokonce ani zásahem „těch u moci“.

Jde to ale ztuha, jak ukazuje i současný materialisticko­-realistický přístup ve feminismu, který oponuje: tím, že něco vyslovíme, se to ještě nestane. Butler jím bývá obviňována z „jazykového klamu“ – záměny reprezentace reality za realitu samotnou –, jímž údajně hází klacky pod nohy „reálnosti“ útlaku žen muži. Butler je jistě možné z určitých pozic vyčítat, že ve svém díle dala namísto myšlenkové konzistentnosti přednost nekončící (a často do sebe zacyklené) veřejné sebeobhajobě, rozhodně ale ne z toho, že by tvrdila, že konstruované nebo performované znamená iluzorní, lživé, či dokonce nedůležité. Její přístup k odporu jako paběrkující a skulinky hledající subverzi, která nemůže nikdy opustit prostor, v němž lze být buďto utlačovaným, nebo utlačitelem, se zdá být zprvu poněkud pesimistický. Jenže zároveň nese poselství pozitivní: nic není definitivní a to, že něco vytvořil panující mocenský systém, ještě neznamená, že mu to bezvýhradně slouží a sloužit bude – tak jako se v jisté povídce Roalda Dahla zmražená kýta stává ideální vražednou zbraní, kterou lze vyšetřujícímu policistovi naservírovat k večeři… V informační společnosti, v níž se globálně unifikovaná diskursivní smyčka nad realitou neustále zužuje, představuje ostatně jedinou naději, že má Butler pravdu.

Žít dobrý život

Striktní dualismus mezi materialitou a (jazykovým) diskursem je falešný, protože meze materiality jsou ovlivňovány a určovány jazykovým vyjádřením a bez něj neexistují – což ale v nejmenším neznamená, že materialita s jazykem splývá nebo že se snad jedná o to samé. Tato vulgarizace je vlastně vtipným dokladem autorčina tvrzení: ať už fakticky řekla či napsala cokoli, podstatné je to, co se o ní říká.

Přese všechnu intelektuální zakuklenost, diskursivní hrátky, lingvistické analýzy a za­­umnost, která nutí čtenáře kreslit si myšlenkové konstrukce textu na papír, je v té zcela nejobecnější rovině poselství celoživotního díla Judith Butler vlastně jednoduché: stejnost a lpění na identitě vede ke zbytečnému utrpení a jediné, co umožňuje „žít dobrý život“ – a těm, kteří neodpovídají zrovna panující normě „lidského“, vůbec přežít –, je nekončící obhajoba diverzity. Cenu za soudržnost společnosti by neměli platit vylučovaní.