Abys neztratil tvář

„Včera jsme je zase dobili,“ prohlásil Hugo. „Zase měli vostrý slova přes písmenka,“ dodal René.

Byl říjen 2015 a já jsem seděla v jednom pražském nízkoprahovém klubu, kde jsem pracovala jako koordinátorka, a se zaujetím poslouchala debatu několika romských ­teenagerů. Právě k tomuto momentu sahají kořeny mého výzkumu o bitkách romských part. S tématem jsem poté žila několik dalších let. V debatách s holkami a kluky se ukázalo, že nedílnou součástí jejich každodenního života jsou bitky s dalšími pražskými partami.

Úvodem je třeba zdůraznit, že ač se ve své práci zabývám vztahem romských ­teenagerů k násilí, jsem daleka toho, abych spojovala násilí a „romskou kulturu“. Romy nevnímám jako představitele „romské kultury“, ale jako aktéry určitého sociálního pole ve společnosti. Jako Romy v této práci chápu teenagery, kteří se tak sami označují a které tak nálepkuje společnost a na základě toho k nim specificky přistupuje. Toto postavení ve společnosti jim často komplikuje život a oni této situaci musejí čelit. V důsledku nedostatku uznání od majority si teenageři vytvořili vlastní prostor se specifickými pravidly k získávání cti a respektu. „Bitkování“, jak tomu říkají samotní teenageři, pro ně není jen vybíjením agresivity, ale nese hlubší význam. Dodává jim důstojnost, je pro ně výrazem elitářství, maskulinity a cti. Je tak především reakcí na situa­ci, v níž se ocitají.

Rodina, parta a čtvrť

Všichni teenageři zmínění v tomto textu patřili k jedné partě. Nejmladšímu bylo čtrnáct a nejstaršímu šestnáct let. Společně prožívali dětství v jedné pražské čtvrti, na kterou velmi silně vázali svou identitu. Každý pocházel z jiné rodiny, ale trávili spolu hodně času. Říkali „chodíme spolu ven“ nebo „kam chodíš ven, tam patříš“. Partu, rodinu a čtvrť stavějí nade vše ostatní. Spojenectví mezi ­teenagery v jedné partě je pro ně bezvýhradné a nepodmíněné. A hnací silou této party byly právě bitky.

Nejčastěji zmiňovali šest pražských čtvrtí. Čtvrť, do které moje parta patří, jsem pro anonymizaci aktérů pojmenovala Harlem. Každá zmiňovaná oblast je teritoriem určité party, která ji považuje za své území. Tyto skupiny spolu udržují jak přátelské vztahy, tak ty, na něž se hodí spíš spojení „na ostří nožů“. Některé dlouhodobě spolupracují a za určitých okolností se spojují proti ostatním skupinám, zatímco spolupráce jiných je naprosto nemyslitelná. Teenageři často musejí hájit čest vlastní i blízkých proti útokům dalších pražských part.

Jejich každodenní život je přímo zahlcený tématem řešení sporů a bitek. Sami říkají, že rozepře vznikají většinou kvůli malichernostem; příčinou bývají například nadávky, provokativní pohledy nebo pomluvy, ale třeba i nevěra. Jako vážnější důvod všichni chápou verbální napadání rodiny, nemluvě o tom fyzickém. Na to vše je třeba reagovat, aby člověk neztratil tvář. Jedno ze základních pravidel, které ctí všechny romské party, zní: „Musíš se vždy zastat, nesmíš si nechat nikdy nic líbit a musíš být fér.“ Pokaždé když se někdo z holek nebo kluků octne uprostřed sporu, promítnou se tato pravidla do jejich rozhodnutí a jednání.

Poté, co se na bitce mezi sebou na sociálních sítích dohodnou, sejdou se na smluveném místě ve smluvený čas. Při prvním kontaktu dochází nejprve ke kontrole rovných podmínek ohledně počtu účastníků. Zjišťují, zda obě party mají stejný počet členů, a odehrává se vizuální měření sil. Proběhne vzájemné vyhodnocování schopností jednotlivých účastníků na základě několika aspektů, jako je věk, výška, fyzický vzhled ve smyslu zdatnosti, a také samozřejmě podle reputace jednotlivých aktérů, tedy na základě toho, jak je kdo dobrý a známý bitkař. Zdá se, že bitka má charakter až agonální hry – je potřeba zajistit zcela rovné podmínky oběma skupinám.

Podstatné také je, zda se má odehrát takzvaná férovka, tedy boj jeden na jednoho, či hromadná bitka, v rámci níž se perou členové obou part. „Buď maj spolu jenom dva spor a zatahujou do toho všechny, ale když jsou ty ostatní chytřejší, tak řeknou: ‚Dejte si jenom vy dva férovku, prohraj, prohrál, vyhraj, vyhrál.‘ A nemusíme jakoby dělat velký rozbroje,“ říká René. Často, zvláště když jde o spor dvojice, a tudíž by se měla odehrát férovka, se během přeměřování sil dojde k závěru, že protistrany nejsou rovnocennými soupeři. V takovém případě dochází k jakémusi boji v zastoupení. Pokud má spor starší a silnější kluk s mladším, zastane v bitce mladšího například jeho starší sourozenec, který je v podobné kondici jako soupeř. V případě, že jde o spor kluka s holkou, musí jít místo ní bojovat například přítel či kamarád, anebo naopak kluka v boji zastoupí jeho kamarádka.

Do bitky tedy často jdou jiné osoby, než kterých se spor přímo týká. „Bratr se kvůli mně kolikrát pral, třeba že starší mě zbili,“ dozvídám se například od Huga.

Nicméně podle vyprávění Nikol (15) je možné ve férovce kamaráda i vystřídat. V tom případě už nový soupeř pravděpodobně neprochází měřením. „Kdybych už viděla, že ona nemůže, že už je od krve, tak třeba se zas do toho pustím já,“ říká Nikol. Kdy tedy může končit boj pro jednotlivce? Když jde do krve. Poté může unaveného zraněného bojovníka nahradit kamarád. Při hromadných bitkách je důležité, aby na obou stranách stál stejný počet lidí. Pokud tomu tak není, nastoupí na scénu jakési zdržovací manévry a oslabená skupina rychle vyhledává další bitkaře, kteří jim doplní stavy. Podle Zoe (16) taková situace probíhá tak, že početně slabší parta zaměstná protivníka verbálními ataky, případně vyprovokuje „férovku“, a jeden z členů party mezitím nenápadně odejde pro další „bojovníky“. Obecně je tento moment před každou bitkou důležitý. Je potřeba se k boji motivovat, protože spor často vznikl již před nějakou dobou a vztek mohl částečně vyprchat. Podle teenagerů se skupiny nejprve verbálně napadají, urážejí, hojně užívají vulgarismy, a poté může zápas začít. I v případě, že má proběhnout bitka jeden na jednoho, je podle ­teenagerů dobré přijít s kamarády, aby se případně síly vyrovnaly. Nezřídka se totiž stává, že když jeden z dvojice prohrává, kamarádi přijdou na pomoc a vytvoří tak přesilu. Proto je třeba, aby byla parta vždy připravena na hromadný boj.

Informátoři a jističi

Divákům bitky se připisuje dvojí význam. Buď jsou informátory o výsledku, a obnovují tedy informace o reputaci jednotlivých part, nebo slouží jako „jističi“. Členové party jsou blízkými kamarády a navzájem se chrání před vážnějšími zraněními. Současně nechtějí, aby jejich kamarád způsobil vážná zranění druhému protivníkovi, protože by se mohl dostat do problémů. Jistí si navzájem záda a korigují určitým způsobem průběh boje. Ať má zrovna navrch kamarád, či protivník, pokud se boj dostává za hranice pravidel, „jističi“ bitku ukončí a soupeře od sebe odtrhnou. Chtějí zabránit zraněním, nicméně ta jsou přesto neodmyslitelnou součástí bitek a mají mnoho podob od modřin až po smrt. Toho si jsou teenageři dobře vědomi.

Kluci vyjmenovávají nejčastější zranění způsobená při bitkách: zlomené ruce, polámané prsty, vyražené zuby, drobné tržné rány. Zcela typickým zraněním je takzvaná boxerská zlomenina. Hugo ale zmiňoval i kurióznější následky, například zabodnuté kružítko v ruce nebo bodláčí po celém těle. Z vyprávění se zdá, že kluci jsou v boji mnohem brutálnější než dívky. Používají více pěsti a chvaty naučené z boxu. Dívčí fyzické násilí je popisováno spíše jako tahání za vlasy a trhání, škrábání, kousání, kopání. Zranění dívek jsou tedy objektivně lehčího rázu: škrábance, modřiny, monokly.

Evidence zranění patří do repertoáru bitkaře. Podle počtu zranění se ovšem nedá hodnotit úspěšnost boje, protože podle kluků často vůbec neodpovídají výsledku. Nejdůležitější je závěr bitky, tedy kdo zasadí poslední ránu a boj ukončí. Důležité je nasazení účastníků – „kdo do toho víc jde“ – a také jak velké je obecenstvo a s jakou intenzitou diváci výsledek zápasu rozšíří, čímž posílí reputaci vítěze. Nejdůležitější ale je, kdo na konci stojí na nohou a dá poslední ránu. „Prohraje ten, kterej už nemůže, kterej si řekne sám dost,“ říká René.

Teenageři se na bitky také soustavně připravují. Každý týden trénovali a zlepšovali si kondici přímo v prostorách nízkoprahového klubu. Byli tak domluveni s mým předchůdcem. Já jsem situaci nejprve neporozuměla a měla jsem tendenci kluky od sebe během rvačky odtrhávat. Následně mi ale vysvětlili, že nejde o skutečnou bitku, ale jen o nácvik. Kluci trénují, aby byli neustále připraveni jít do boje s nepřítelem. Takový zápas nanečisto měl svá pravidla, jde spíše o silovou hru a nácvik chvatů striktně na žíněnkách, kde by nemělo dojít ke zraněním. Nešlo tedy o násilí, ale o kondiční aktivitu, která byla v rámci pravidel nízkoprahového klubu přijatelná.

Na otázku ohledně přípravy na boj jsem od kluků a holek dostávala rozdílné odpovědi. Kluci mluvili o fyzické přípravě – tréninku, posilování, přípravných bitkách, aby byli vždy „ready“. Dívky mi oproti tomu začaly automaticky vyjmenovávat, co vše je třeba si před bitkou sundat, uklidit, u někoho uschovat, aby to nepřišlo k újmě či aby to nezpůsobilo újmu bojujícím. Před bitkou si tak musejí vždy svázat vlasy do gumičky, aby je soupeřka za ně netahala. I kluci se ale shodují na tom, že je třeba sundat veškeré šperky, piercingy, náušnice, které by jim mohly roztrhnout ucho či jiné části těla. Odložit prstýnky, hodinky, cokoli, čím by mohli soupeři ublížit a také se o soupeře zranit. Z kapes vyndají nevhodné předměty jako například klíče, odkládají telefony a další cenné věci, které by mohly přijít k úhoně. Zoe říká, že by se neměla podceňovat ani pevná obuv, pokud nemá vhodné boty, jde raději bojovat bosa.

Nebijeme holky, bijeme se za ně

Kluci často zdůrazňují, že jsou podle nich bitky spíše chlapskou záležitostí, a proto pokud mají spor dívky, je třeba je zastoupit a spor vyřešit za ně. Považují dívčí fyzické násilí za zbytečné a mají obavy, aby se dívky v bitce nezranily. Chápou jako svou povinnost zastoupit je v bitce, i když to není jejich spor. Nikdy nesmí bojovat kluk s holkou, protože je nečestné bojovat se slabším soupeřem. Hugo vyprávěl o situaci, kdy probíhala bitka mezi romským a neromským klukem. Oba s sebou měli své přítelkyně, které se v průběhu zápasu také začaly prát. Neromský kluk ale ne­mohl snést, že jeho dívku někdo fyzicky napadá, a tak na obranu své přítelkyně romskou dívku uhodil. To bylo pro romské ­teenagery nepřípustné.

Pokud má naopak konflikt kluk s dívkou z jiné party, je povinností jedné z jeho kamarádek jít a vyřídit spor s dívkou za něj. Ač je dívka obecně považována za slabší, neznamená to, že pro ni je násilí tabu. I holky jsou součástí part a bitek. Nicméně rozepře často řeší verbální agresí. Místo využití fyzického násilí se snaží protivníka ponížit verbálními ataky, které také vedou k uhájení cti. „Dostaly jsme je slovem,“ komentuje to Viki. Podle sociologů Williama Corsara a Donny Ederové je schopnost někoho vtipně urazit a pohotově slovně zareagovat na urážku v rámci vrstevnických skupin velmi ceněná. Podobně také Jackson Jakobs upozorňuje na důležitost verbálních ataků mezi teenagery. Od toho, jak dobře dotyční zvládnou vést slovní přestřelku, se následně odvíjí jejich pověst.

Fér boj

Pro teenagery je otázka férovosti boje, ale i čestného jednání v běžném životě významné téma. Pojem „fér“ se zde shoduje s pojmem cti, s tím co je a není čestné vzhledem k vnitřním mravním postojům jedince. Fyzické násilí mezi teenagery má pravidla, která jsou sdílena všemi romskými partami. Nikdy se v bitce nepostaví proti rodině nebo přátelům. Zapovězeno je použití násilí proti dívce.

Při jednom rozhovoru s kluky v nízkoprahovém klubu se rozhořela dlouhá debata na téma férovosti. Kluci interpretovali zdánlivě drobný konflikt mezi fotbalisty Cristianem Ronaldem a Lionelem Messim, který byl podle nich jasným příkladem nečestného jednání. Převyprávěli mi to takto: po jednom z fotbalových utkání, v němž zvítězil Ronaldův tým, se Ronaldo postavil proti Messimu a řekl: „Já mám svaly, ženu, auto, co máš ty?“ Důležitá byla reakce kluků: „Svaly nejsou všechno, hlavně to musí být fér.“ Dlouze kritizovali Ronalda za to, že se Messimu vysmíval a nechoval se jako čestný chlap. „Vygelovanej metrosexuál… Neměl to Messimu říkat, to není fér, tady nejde o svaly, ale o to, jak kdo umí hrát! Messi je nejlepší.“ Podobně bouřlivě komentovali boxerský zápas Mikea Tysona, který v důsledku nepříznivě se vyvíjejícího souboje ukousl soupeři kus ucha, za což byl diskvalifikován. „Neumí se chovat, když mu ukousne ucho, to není moc fér…“ O tématu férovosti bitek hovoří teenageři vždy velmi emotivně a od nečestného jednání se distancují. Za nečestné se považuje, pokud nenechají soupeře vstát ze země, využívají okamžiků, kdy je nesoustředěný, bojují v přesile nebo pokud používají zbraně.

Za naprosto nevyzpytatelné a nečestné protivníky označují teenageři soupeře z řad majoritní společnosti. Tyto bitky se nedají příliš považovat za boj o čest či respekt, často jde spíše o to, „nějak vyváznout“. ­Teenageři přiznali, že v těchto případech mají připravené zbraně, nehledí na vyrovnanost soupeře a volí podstatně útočnější a agresivnější styl boje. Protivníci podle nich přicházejí bojovat tvrdě, a musí se jim tedy dostat tvrdé odpovědi. K fyzickému násilí s Neromy může dojít neplánovaně. To vyplývá z podstaty života marginalizovaných lidí. V takové bitce tedy neplatí žádná pravidla boje, jde jen o výsledek. Mezi pražskými romskými teenagerskými skupinami sice existuje rivalita a různé bojůvky, nicméně kdyby bylo třeba, budou schopny se spojit proti „většímu nepříteli“.

Násilí jako cesta k respektu

Téma bitek je pro teenagery propojeno s představou sociálního uspořádání světa a jejich místa v něm. Romští teenageři rozumějí násilí jinak v kontextu vlastní party, a jinak v kontextu majoritní společnosti. V jejich představě o světě jsou Romové lidé, kteří nejen drží pospolu a pomáhají si, ale především vědí, co je čest. Boje uvnitř vlastní skupiny, tedy party i lokální společnosti, pak slouží právě k vyjednávání individuální cti, stejně jako maskulinity. Přinášejí respekt a z něho plynoucí pocit uznání. Násilí není nutně chápáno jako projev kriminální a sociální patologie právě proto, že rejstříky sebeúcty a sebeuznání jsou velmi omezené. Bitky s Neromy lze pak naopak chápat jako potvrzení nerovného vztahu. Romští teenageři s nimi asociují spíše nerovný boj, který je nečekaný, agresivní a postrádá pravidla. Hrdost, kterou bitka dokáže v rámci part teenagerů zprostředkovat, je odpovědí na marginalizovanou pozici Romů v české společnosti.

Lze tedy konstatovat, že násilí může být odpovědí na podmínky života v exkluzi ve smyslu přežití. Tam, kde nelze dostát majoritním hodnotám a normám, je každý zodpovědný za svoji bezpečnost, k jejímuž zajištění je užíváno násilí. Násilí slouží k získání určité míry respektu, jehož je zase potřeba k zabezpečení ochrany sobě i blízkých. Může být také prostředkem k vyjednávání cti a statusu, a to nejen ve vtahu k druhým, ale také k sobě samému. Násilí pak není chápáno jako výraz marginalizace, ale naopak přináší svým uživatelům exkluzivitu.

Autorka je romistka a antropoložka.