Švédské vydavatelství Northern Electronics se zrodilo z aktivit lokální stockholmské scény a nikdy se nesnažilo o globální propojování spřízněných tvůrců. Zřejmě proto si přes svůj žánrový eklekticismus vytvořilo osobitý a snadno rozpoznatelný styl, spojující všechny vydávané nahrávky. Mimo to těží ze stereotypních představ o severské experimentální hudbě.
Kdybych měl vyjmenovat vše, co je pro stockholmský label Northern Electronics typické, vznikl by dlouhý seznam. Nechyběly by v něm odkazy k technu a dubstepu, prvky nového ritualismu, melancholické nálady, zasněnost a abstraktní zvukové plochy, popkulturní citace, power elektronika, mystika, low-fi, synthpop a nová hudba – to vše tvoří eklektickou směs, která však stále zní nezaměnitelně. V jistém ohledu Northern Electronics naplňují stereotypní představy o tom, jak má vypadat současná severská hudba. Jejich nahrávky jsou trochu chladné, repetitivní, teskné a zároveň zemité, tedy asi takové, jak na zbytek Evropy působí skandinávská krajina.
Nalákat lidi na techno
Zakladatelé labelu, kteří určují jeho směřování a vyhraněnost, vystupují obvykle pod jmény Varg a Abdulla Rashim. Nejde vlastně o seriózní vydavatelství, spíš o komunitní projekt spřátelených hudebníků. Během pěti let Northern Electronics vydali padesátku titulů. Kromě zakladatelů se na albech objevují i jména stockholmských producentů a hudebníků, jako jsou Sophia Sars, Ossian Ohlsson, Michel Isorinne, Acronym nebo Korridor. Varg a Rashim vystupují navíc i pod řadou dalších pseudonymů. Prý nikdy nevydali nic, co by nepocházelo z okruhu jim blízkých tvůrců. Nehledají nové umělce, neposlouchají demonahrávky, jednoduše vydávají to, co právě vzniká v jejich okolí. Jejich vydavatelství tak podává autentickou zprávou o stavu lokální severské scény a stojí v opozici proti globálním strategiím internetové distribuce, která má propojit umělce a publikum ze všech koutů světa.
O jakou hudbu ale vlastně jde? Varg i Rashim jsou nejčastěji řazeni k „atmosférickému deeptechnu“. Sami se tomuto označení nebrání, ačkoliv v rozhovorech svorně prohlašují, že o technu vlastně nic nevědí. Varg k tomu poznamenal: „Jednoduše nalákáte lidi na techno, a pak na ně vybalíte něco mnohem zajímavějšího.“ Co tím míní, lze pozorovat při jeho nevyzpytatelných živých vystoupeních, během nichž leckdy dlouhé minuty znějí pouze smyčky piana nebo třeba rozhovory s Paris Hilton doprovázené bicím automatem. Podobnou strategii lze vystopovat i na nahrávkách labelu. Pokud o nich můžeme říct, že jsou eklektické, neznamená to žádný expresivní mash-up. Většina alb je založena na pozvolném a postupném přecházení mezi různými žánry: zvukové ambientní plochy střídají čistě taneční skladby, agresivní noiseové kompozice jsou následovány synthpopem a samply nejasného původu. Volně se zde kupí všechno možné bez ohledu na to, zda to k něčemu odkazuje. Tato strategie je pro současnou hudbu symptomatická. Hudební historie jako by neexistovala, bez piety si lze vypůjčit cokoliv, co se zrovna hodí, a není přitom nutné s respektem pátrat v tradicích.
Obřad v dystopické krajině
V tomto duchu zní už první Vargův release Misantropen (2013). Po mystickém monologu, připomínajícím úvod do béčkového sci-fi, následuje série skladeb, v nichž se obvykle z melancholického, přelévajícího se zvukového podkladu vynoří více či méně pravidelný rytmus, aby se po čase opět rozplynul a po chvíli opět vrátil v obměněné podobě. Dojem sublimujícího, neustále plynoucího, avšak nervózně pulzujícího toku, je společný všem nahrávkám Northern Electronics. Volnost rozhodnutí a spontaneita se přirozeně spojují s energií, kdežto překalkulovanost silové elektroniky posledních let už nudí. Při poslechu nahrávek Northern Electronics nevzniká pocit, že jde o něco výjimečného, emocionálně strhujícího; tato hudba působí autenticky a civilně, avšak přináší i prvky nové rituality. Jak se na tuto hudbu dívat, Varg názorně demonstruje v letošním videoklipu Champagne Ceremonies, v němž s přehnaně vyhroceným mysticismem za soumraku vykonávají maskované postavy s hořícími pochodněmi jakýsi obřad v dystopické krajině, mezi zbytky opuštěných budov kdesi v lese.
Nahrávky Abdully Rashima se pohybují na podobné vlně podprahového neklidu. O jeho skutečné identitě není mnoho známo – snad jen to, že studoval arabštinu a volba jeho pseudonymu byla do jisté míry provokativním gestem namířeným proti švédskému kulturnímu prostředí. Ve srovnání s Vargem je jeho hudba více zaměřená na barvy zvuku. Zvlášť jeho novější projekty stavějí nad bipolaritou rytmů a zvukového esoterismu agresivní zvukové stěny, za které by se nemusel stydět Mika Vainio. Příkladem je série alb vydaných pod jménem SARS+AR nebo pod Vargovým vlastním jménem Anthony Linell. Poslední z nich, Emerald Fluorescents, vyšlo letos v létě. Jde o nahrávky minimalistické, hypnotické, s téměř psychedelickým nádechem. Často stojí na jednoduchém, jemně oscilujícím rytmu, podpořeném spodními atmosférickými témbry, a završené bývají poměrně agresivními vysokými frekvencemi.
Mimo mantinely
Při pohledu na katalog vydavatelství zjistíme, že jde o nečekaně kompaktní produkci. Dokonce až tak, že jednotlivé nahrávky můžeme poslouchat jednoduše za sebou jako rádio, aniž bychom zaregistrovali výraznější změnu žánru. Přesto lze vybrat několik opravdových klenotů, které není radno si nechat ujít. Letošní třetí díl Vargovy série Nordic Flora s podtitulem Gore-Tex City je kompilací skladeb nahraných s hvězdami současné hudby, ať už komerční, alternativní, či undergroundové. Objevují se zde jména jako Yung Lean, Chloe Wise nebo třeba Alessandro Cortini z Nine Inch Nails. Nahrávka je vzhledem ke svému nepietnímu přístupu k žánrovým pravidlům charakterizována jako „fuck off record“ a zní jako hypereklektická směs rytmů, mystiky, melodií, útržků dialogů a field recordings.
Pokud bychom hledali album s typickým zvukem Northern Electronics, mohla by to být deska 1520 (2014) od Ulwhednar, což je dlouhodobý projekt Varga a Rashima. Monotónní hypnotické skladby postupně přecházejí do noiseové polohy, někdy na hraně snesitelnosti. Každá skladba alba je úplně jiná, celek přesto vyznívá soudržně. Mnohem ucelenější je debutové EP projektu CA2+ vydané letos pod názvem Gait Cycle. Jedná se o strhující nahrávku, upomínající svou zvukovou průrazností a naléhavostí na produkci londýnského labelu Avian. Citelné rozšíření mystického severského universa představuje i duo Abdulla Rashim a Sophia Sars. Na vypjatě emotivním albu For Those Who Strive (2015) se Rashimovy elektronické ataky přelévají přes potemnělý zpěv Sars a výsledek evokuje britskou industriální scénu devadesátých let.
Opravdu podivná je Norinova loňská deska Främmande. Norin, vlastním jménem Hannes Norrvide, byl původně členem synthpopových Lust For Youth. Na sólové, ryze elektronické desce přelétá mezi nostalgickým popem, technem a apokalyptickým noisem. Dochází přitom k nečekaným zvratům. Po téměř desetiminutové noiseové pasáži, v níž dominují zvuky připomínající cirkulárku, přichází odpudivé syntezátorové retro, následované jednoduchou skladbou s primitivním tanečním rytmem. Poté se celý postup opakuje a album končí desetiminutovou smyčkou, působící dojmem, že ji někdo zapomněl vypnout. Přesto se neubráníte pocitu, že to všechno do sebe skvěle zapadá.
Nahrávky Northern Electronics začaly pronikat na mezinárodní scénu někdy po roce 2015, kdy je zaregistrovaly portály jako Resident Advisor nebo Pitchfork. Tou dobou se label také představil na festivalu Atonal a zařadil se do skupiny relativně nových nezávislých vydavatelství, jako jsou Orange Milk v USA, Opal Tapes v Británii nebo Posh Isolation v Dánsku. Tyto labely se inspirují taneční hudbou, avšak posouvají její hranice za stávající mantinely. Ve výsledku vlastně už nejde o taneční, ale ani jinak žánrově vyhraněnou hudbu. Pohybuje se někde v prostoru mezi a není jasné, co si o ní vlastně myslet.
Autor je umělec a pedagog FAMU.