Kameny, knoflíky a kosmonauti

Příběh první: o smrti (a knoflících)

Babička pěstuje svoji matku v pokoji s polovinou dveří. Polovinu uřízla, aby viděla, co tam stará vyvádí. Polovinu se zámkem nechala. (…)

„Jsi tam nějak zticha, mami,“ volá babička do otvoru v zárubni.

„Pokadila jsem se.“ Nad uříznutými dveřmi vykukuje hlava.

„Vydrž.“ (…)

V kuchyni přistane svetr. A za ním letí sukně, spodnička, podprsenka.

„Promiňte, mohla byste zavolat moji dceru? Stojím tady totiž nahá.“

„Hned přijdu, já jsem tvoje dcera.“

„To není pravda. Moje dcera má černé vlasy a je štíhlá jako laňka. Takováhle,“ nad dveřmi se vynoří prsty, které mezi sebou sevřou centimetr vzduchu. „Ty jsi šedivá a tlustá.“

Babička přebaluje svoji matku. Suché zipy pleny šustí na kyčlích.

„Umřu, když mi dobře zaplatíš,“ říká staré nemluvně.

Babička přináší pytlík s knoflíky od povlečení. Vysype je na podlahu.

„Stačí?“

„Co já vím. Musím to spočítat.“

Sedím s prababičkou na zemi. Počítáme na prstech knoflíky.

„Už jsi někdy viděla tolik peněz?“ ptá se.

Když se nedívá, strkám si je do bot, házím za košili, polykám je. Jen ať je jich méně. Příliš málo na smrt.

 

Život, smrt, bolest, radost, strach. Obyčejné obrazy, základní životní zkušenosti. Banální pro nás, dospělé; nové, vzrušující a tajemné pro oči a duši dítěte. A přesto se zdá, že právě dítě vidí svět reálněji než dospělí. Co nás odděluje od světa? Jen kůže nám brání rozpustit se v nesmírnu. Proč si obal od čokoládových bonbonů můžeme nechat na památku, zatímco obal po zemřelém dědečkovi se musí zakopat? Čím nakrmit kámen? A proč otec namísto hledání odpovědi hodí kámen na dno studny? Kámen si dítě nevybírá náhodou. Zdá se být naprostým opakem žití, čímsi trvalým, neměnným, vzdáleným. Básník Aleksander Wat psal svého času o kameni jako o symbolu ideálního bytí, nezkaženého a nepodléhajícího zkáze, jako o suverénní monádě. Takovému bytí lze dát libovolný význam. Dokud jsme dětmi…

Bronka Nowicka svůj literární debut Nakarmić kamień (Nakrmit kámen, 2015; česky vyjde v překladu Heleny Stachové), za který si vysloužila prestižní polskou literární cenu Nike, pojala originálně. Téma, zakoušení světa viděné důsledně očima malého dítěte, ale nové není. Ani bolest působená těmi, kteří by jinak měli být dítěti nejblíž – surovým otcem, netečnou matkou. Přesto ve vás její texty zanechají stopu. Jdou totiž do morku kostí, autorský styl je asketický, nepompézní a uvěřitelný. Žánrově se pohybují na pomezí prózy a poezie, místy připomínají básnickou prózu, místy se blíží svérázné eseji. Celá kniha, ač útlá, se rozpadá na množství fragmentů, jednotlivých obrazů, mikropříběhů, kratičkých kapitol, jejichž patrony se stávají věci běžného užitku, předměty, které lze zachytit, podržet v ruce i v paměti a které dokážou uspořádat chaotickou realitu. Alespoň na první pohled. Knize Nakarmić kamień dominuje nespoutaná, mnohdy překvapivá obraznost, jež však má svá pravidla. Je to obraznost dítěte, které vidí věci z jejich nesamozřejmé stránky.

Pro Bruna Schulze, velkého polského prozaika meziválečného období, kdysi existovalo jen to, co bylo nejprve pojmenováno. Když nedáme věcem jméno, neexistují. Svět má jazykovou podstatu a vše je třeba verbalizovat. Ve světě Bronky Nowické však verbalizace přináší nebezpečí, že pojmenováním (ve smyslu samozřejmé přináležitosti jednoho konkrétního výrazu k jedné konkrétní skutečnosti) se vytratí tajemství skryté za skutečností. Jazyk Nowické je proto jazykem nezvykle obrazným, metaforickým, plným impresí, a přesto jednoduchým, úderným, koncentrovaným kolem několika základních slov­-klíčů. Kámen, život, smrt, bolest, radost, strach. A paměť. V dětském světě nelze smrt nazvat smrtí, koncem. Cosi z dědečka dál zůstává v hřebenu, které si dítě samo vybere jako památku – namísto kdysi živého obalu, který je třeba (dle pravidel dospělých) pohřbít. Smrt je možné zapudit, schová­-li dítě dost knoflíků, aby jich pro ni zůstalo příliš málo.

To vše platí ve světě dětské imaginace, jakkoli ani u Nowické není tento svět ušetřen bolesti a surovosti, ztělesněné především v postavě otce zdánlivě bezdůvodně trestajícího dítě žijící podle jiných pravidel než dospělí. Avšak poté, co symbolickou hranici mezi dětstvím a dospělostí překročíme, dojde k nevyhnutelnému: kámen zůstává kamenem (a básníci už po jeho mlčenlivé dokonalosti mohou jen tesknit), smrt nezastaví ani pečlivě ukryté knoflíky, předměty v sobě nezadrží duši člověka.

Nowicka nepřichází pokaždé s něčím zcela objevným, i úroveň jednotlivých textů lehce kolísá. Zajímavým způsobem však propojuje naši dospělou zkušenost s pozapomenutými obrazy dětské imaginace. Má svůj specifický jazyk, odvahu psát nesamozřejmě, svým způsobem nemoderně. Když její útlou knížku pročítáte, nemůžete se přesto zbavit zvláštního dilematu: není té stylizace až příliš? Neopakuje se autorka? Nelze podobné obrazy množit donekonečna? Kolik podob může mít kámen? Možná si ale právě takové knihy zaslouží pozornost – jsou úporné a tvrdohlavé, vcucnou vás do svého světa, který na jednu stranu dráždí jednotvárností a zacykleností v uzavřené množině obrazů a slov, ale na druhou stranu otevírá neobvyklé perspektivy.

 

Příběh druhý: zase o smrti?

O tom, že nežije, se dozvěděla jako poslední. To se někdy stává. (…)

V každou celou hodinu odjížděl z vedlejší ulice autobus, který ji mohl odvézt domů. Vydala se tím směrem, a když došla na zastávku, na chvilku se jí zdálo, že se zase všechno vrátilo do života, do normy. (…)

„Osmička jezdí odsud?“ ozval se kdosi, kdo se posadil vedle ní.

„Ano,“ odvětila, „jestli to nezměnili.“

Otočila se a všimla si pohledu mladé dívky. Měla na sobě bílou čepici a péřovou bundu. (…)

Ví to, napadlo Marii, už si toho všimla. Rychle pronesla, jako by ji chtěla předejít:

„Ano, stalo se to nedávno.“ Po chvíli doplnila: „Já si ale hraju na to, že pořád žiju.“

„To je dobře,“ odvětila tamta a maličko se odsunula. „Člověk se nesmí vzdávat.“

Přijel autobus. Nastoupily.

„Jestli nežiješ, neměla bys jezdit autobusem,“ řekla dívka.

„Já vím,“ odpověděla Marie a začervenala se. „Na další zastávce vystoupím. Nedošlo mi to. Je těžké si odvyknout.“

„To je hrůza,“ utrousil kdosi sedící před nimi. „Představte si, co by se stalo, kdybyste si všichni tak ze zvyku jezdili! Kam by si pak sednul živý?“

Potom se dotyčný nahnul směrem k řidiči a zavolal:

„Haló, ta paní je mrtvá, udělejte s tím něco!“

„Kam jsi chtěla jet?“ zeptala se dívka. Když Marie vyslovila název zastávky, pohrdavě pronesla: „Most přece spadl.“

 

Polská literatura má bohatou tradici absurdní poetiky a literární grotesky, ať už v próze, nebo v dramatu. Weronice Murek jsou však i tyto mantinely příliš těsné – projevuje se to už v tom, že svou debutovou povídkovou sbírku nazvala Uprawa roślin południowych metodą Miczurina (Pěstování teplomilných rostlin podle Mičurina, 2015; slovensky 2017), aniž by v ní psala o Mičurinovi, natož o teplomilných rostlinách. Mičurin se v textu objeví jen jako domnělý autor motta, které povídkový soubor otevírá. „Nemůžeme čekat od přírody žádné dobrodiní, je naším úkolem vzít si její dary a nečekat, až nám je milostivě sama nadělí.“ Stejně jako chtěl Ivan Vladimirovič Mičurin vyšlechtit nové rostlinné druhy, Weronika Murek chce z všedních a zdánlivě obyčejných situací vypěstovat literární originál. Vše, co se v jejích prózách odehrává, by se mohlo udát – netrváte­-li na tom, že realita je jen jedna.

Představte si, že nevěříte v posmrtný život, že jdete jako každý den ráno do práce, že si chcete koupit chleba, ale všechno vám připadá maličko jiné než obvykle. Stín, který vrhá vaše silueta na slunci, je kratší, než býval. Lidé se na vás dívají skrz prsty. V chlebu najdete miniaturní kostřičku. Cesty nikam nevedou, protože most spadl. A když se vás někdo optá na zdraví, zaslechnete: „Vždyť ona nežije. Mami, ta paní přece nežije, no řekni!“ „Nežije,“ odvětila matka a vzala dítě do náruče. „Ale nekřič, vždyť ta paní slyší, pak jí to bude líto. Není to její vina.“ To však není to nejhorší, co vás v takové situaci může potkat. Vždyť matka vás chce pohřbít ve vytahaném zeleném svetru…

Další literární variace na téma smrti, tentokrát však bez existenciálních ambicí. Motorem autorčiných fantazií se stává absurdní, hyperbolizovaný humor hraničící s groteskou a nonsensem („nevrátím se, na chvíli tady zůstanu navždy“). Je to rovněž hra s formou. Murek vede své vyprávění promyšleně od začátku až do konce, všechny zdánlivé absurdity směřují nakonec k výmluvné pointě. Jak asi vypadá věčnost? Inu, budete Panně Marii držet klubko vlny, z něhož Ježíšovi štrikuje teplé ponožky. Až do konce věků.

Svět, jak jej autorka popisuje, je světem naruby. Její povídky jsou návštěvou v alternativním vesmíru – takový by mohl být náš každodenní život, kdyby jej nesvazovala přísná pravidla logiky a nudné pravděpodobnosti. Murek vidí ve všem obyčejném skryté možnosti, každý banální obraz proměňuje ve znepokojivou záhadu, protože se tvrdohlavě ptá: Co kdyby bylo všechno maličko jinak? Jako čtenáři jejích próz si nikdy nemůžeme být ničím jisti. Jak vlastně přistupujeme k těm, po nichž zůstane jen fyzické tělo, onen obal, o kterém píše i Bronka Nowicka? Když posíláme do vesmíru polského kosmonauta, jehož vlasy tvoří na hlavě „dva kohouty“, což podle lidové víry znamená, že má takový člověk dvě duše – a má tedy dvojnásobnou šanci vesmírný let přežít, nevypovídá to mimo jiné cosi o chorobně přebujelých národních ambicích? Když si ve školce nikdo nechce hrát s malým Petříkem, protože je „z masa“, z čeho jsou pak ostatní dnešní děti?

Próza Weroniky Murek je jazykově podobně vynalézavá jako v případě Nowické, byť i v tomto případě autorka občas sklouzává k jisté zacyklenosti, k absurditě tak absurdní, až přestává být srozumitelná. Na druhou stranu podobná inteligentní hravost a lehkost, neztrácející ze zřetele ani aktuální kontext (ovšem v poloze zcela neangažované), v polské literatuře v posledních letech viditelně scházela.

 

Příběh třetí: prostě Sopl

Proč píšete za syna domácí úkoly, paní Kowalská? Copak si myslíte, že jsou učitelé hloupí? Copak si myslíte, že je to vůči ostatním dětem spravedlivé? (…) Proč svou vlastní propiskou rýpete do systému? Systém je přece nás všech. My jsme tady kvůli výuce, paní Kowalská, a jestli se vy budete učit za syna, vezmete nám šanci, abychom ho něco naučili. Proč potom všechno to učení, když se nic nenaučí? Systém je systém, paní Kowalská. (…)

Co odpovědět? Řeknu pravdu, napadlo Soplo­­­vu mámu, Lednice mě pochopí, řeknu, že už toho mám dost, proč je zrovna moje dítě nejhorší, proč je vždycky všechno na mně? Nebo řeknu pravdu, že když je systém i škola pro všechny, když neexistuje nic lepšího ani jiného než škola, když už ho jednou přijali, tak ať si s ním poradí sami. Nebo řeknu pravdu – jak je to tedy s tím učením, když se za těch víc než sedm let nic nenaučil. Nebo řeknu pravdu, že je to moje vina, kdybych tehdy těhotná ne­­upadla na sněhu, kdybych souhlasila s císařským řezem, kdybych ho nutila jíst víc zeleniny a ovoce, kdybych mu každý večer četla knížky z edice Maminko, přečti mi, kdybych měla víc trpělivosti, kdybychom o prázdninách jezdili k moři nadýchat se jódu… Nebo řeknu pravdu, že to není pravda, já za něj ty úkoly nepíšu a vůbec netuším, kde se vzaly.

„Řeknu vám pravdu.“ Soplova matka se podívala Lednici do očí. „Píšu za něho úkoly a budu je psát dál. Když ho necháte opakovat osmou třídu, prosedí ve škole další rok. Nic víc. Já ale nechci, aby ve škole proseděl další rok. Já ho chci pro sebe. On je můj. Chodí do školy už víc než osm let. Stačilo.“

 

Kolikrát už jsme to četli. Porod, dítě, mateřství… Zośka Papużanka ale napsala o notoricky známém tématu nesamozřejmou knihu. Název On (2016) není náhodný. Všechno se totiž točí kolem Něj – Sopla. Přezdívka, kterou hlavní hrdina příběhu získal od svých spolužáků z krakovské základní školy, v sobě koncentruje vše, s čím tento hrdina dnes a denně bojuje. Je jiný, je někdo, kým ostatní pohrdají, kamarádům je k smíchu, učitelům slouží za exemplární příklad beznadějného žáka a své vlastní matce přináší ostudu na každém kroku. Jediné, co ovládá dokonale, je jízdní řád krakovských tramvají. Být Soplem není jednoduché, ještě mnohem horší je však být jeho matkou.

Román Zośky Papużanky má své kouzlo i proto, že zasazuje příběh Sopla a jeho matky do reálií druhé poloviny osmdesátých let. V polské próze to v poslední době není ojedinělý případ, obdobné literární retro oslovilo více autorů – vzpomeňme například jen románovou dilogii Písková hora (Piaskowa Góra, 2009; česky 2015) a Chmurdalia (2009) Joanny Bator nebo oceňovaný román krakovského prozaika Łukasze Orbitowského Inna dusza (Jiná duše, 2015). Orbitowski rozehrává příběh mladistvého vraha na pozadí raných devadesátých let. Zośka Papużanka se vrací ještě o něco dál; doba, o které vypráví, koncentruje dramatičnost a tíživost příběhu Sopla a jeho matky, protože děti si v osmdesátých letech chodívaly hrát na dvorky, matky se potkávaly ve frontě v masně a všichni ostatní při venčení psů. Tam všude je „nepovedené“ dítě vystaveno nutnosti vejít do kontaktu se světem a druhými lidmi. Stejně jako jeho matka. Taková srážka s realitou končívá obvykle nevesele. A přitom v představách vypadalo mateřství tak růžově…

Z románu Papużanky však činí opravdu originální čtení schopnost skloubit tíživé téma se značnou dávkou nekonvenčního humoru. Čtete o jedné prohře titulního Sopla za druhou, a přesto se nemůžete nesmát. Zośka Papużanka má skvěle odpozorované chování dětského kolektivu, rodičovské stereotypy, dokáže se ironicky (ba sebeironicky – vždyť „v civilu“ sama pracuje jako učitelka) bavit školními frázemi i společensko­-politickou atmosférou Polska konce osmdesátých let. Humornou, až groteskní polohu však dokáže vyvážit místy dramatickým, místy dojemným obrazem vztahu matky a syna, z nichž ani jeden nepasuje do světa a do systému, v němž jim bylo dáno žít. Ve světě všeobecné unifikace a nivelizace se nevyplácí být jiný. Autorka se však svému hrdinovi nevysmívá. Její kniha je plná emocí, ale není patetická. To je v dnešní literatuře vzácná kombinace.

Sopl je variací na oblíbený typ hrdiny polské prózy posledního čtvrtstoletí. Podivín. Kdosi „jiný“. Antihrdina. Outsider. Dříve bývali takovými postavami Židé – viz například povídky ze souboru Żydówek nie obsługujemy (Židovky neobsluhujeme, 2005) Mariusze Sienie­wicze –, ženy, zvláště ty s feministickými sklony (prózy Sylwie Chutnik známé i z českých překladů) či homosexuálové (Michał Witkowski a jeho křiklavě excentrický román Chlípnice, 2005, česky 2006). Román Zośky Papużanky k nim přidává postavu, o které všichni víme, že nemá být k smíchu, a přesto občas bývá, ačkoli jindy nedokážeme zahnat pocit, že je její způsob bytí vlastně tak nějak čistší a upřímnější. Prostě Sopl. Štěstí můžete najít i v jízdním řádu tramvají.

 

Příběh čtvrtý: od románu k fejetonu

Když se rozhodneme založit si stádo, máme pocit, že to zvládneme bez použití násilí. (…) Ve snech vidíme samy sebe, jak v dokonalé harmonii spolu s Láskou našeho života (zkráceně LNŽ) drhneme záchod, leštíme křišťál a vláčíme tašky z obchodů. V obchodě se vůbec nehádáme a společně vybíráme, co potřebujeme. Naše dítě nám už ve věku tří měsíců pomáhá utírat talíře a nikdy nebrečí, když z těch talířů jíme rafinované delikatesy fusion kuchyně.

Sylwia Chutnik

 

Ale žerty stranou, tohle se děje doopravdy. Ten pocit, že seriálový svět udržujeme při životě naším zrakem a sluchem (…). Není to tak, že nic neděláme, že by se bez nás hrdinové klidně obešli! Obsedantní sledování seriálů doprovází přesvědčení, že přispíváme k čemusi fundamentálnímu. Najednou jsme svědomití, pilní a trpěliví. Když klikáme na další díl, jsme si samozřejmě vědomi, že za oknem začíná svítat, ale povinnost je holt povinnost, ono se to samo nezkoukne!

Dorota Masłowska

 

Co dnes dělají jiná, známější jména polské literatury, spisovatelky, které stihly debutovat o něco dříve než výše zmíněné autorky (a které na rozdíl od oněch výše zmíněných dobře známe i z českých překladů)? Píší o emocích spojených s porodem, o akcích podporujících právo žen na kojení („prosím, nenazývejte mě laktační teroristkou“), o tom, jaké to je, mít dvě matky, proč na televizních seriálech stojí svět, o gastronomických Larách Croft z kulinárních pořadů (jen šéfa si v polských reáliích zaměňte za šéfovou), o PUA (rozumějme „­PickUpArt“, umění správného svádění mladých dam: „okamžitě ji eskaluj dotekem“, „nastav si správně mindset“, „nejde ti přece o povídání, jde ti o sex“).

Kromě volby tématu je podstatná i forma literární výpovědi. Řada polských autorů se dnes pokouší zaujmout pomocí nejrůznějších paraliterárních či publicistických forem. Někteří patrně proto, aby ventilovali své příliš zbytnělé ego (viz nedávnou debatu nad deníky Szczepana Twardocha, jinak pozornosti hodného autora románu ­Morfium z roku 2012, česky 2017), jiní se chtějí zapojit do veřejné debaty, další se možná jen musejí nějak uživit.

Ne vždy se totiž podobné literární zábavy vyplatí. U Sylwie Chutnik už jsme si zvykli, že téma mateřství sehrává klíčovou roli. Sama se jako matka angažuje v nejrůznějších spolcích a organizacích, jako motiv se mateřství objevuje v řadě jejích textů, například v groteskně zveličené podobě v románu Potvory (2012, česky 2014). Svůj první knižní výbor fejetonů nazvala Mama ma zawsze rację (Máma má vždycky pravdu, 2012). Příručka s notnou dávkou humoru a ironie doporučuje, jak se nezbláznit, když si vás svět kolem zaškatulkuje jako matky. Jak přežít kojení na veřejnosti nebo nutnost přichystat pro své dítě ty nejlepší prázdniny na světě? Kdo pak za ty prázdniny u moře zaplatí („peníze kazí lásku, zuby a literaturu“), kdo naučí potomka jíst vidličkou a nožem? Univerzální radu vám autorka nedá, ale je zřetelné, že podle ní je normální nevypadat jako ty vždy upravené, šťastné a svěží „matky“ z obálek časopisů.

Fejetony Doroty Masłowské jsou z jiného soudku. Mnohem více zakořeněné v polských reáliích, analytičtější, chladnější. Autorka, která se dosud s poněkud masochistickou vášní vyžívala ve světě masové popkultury, je píše z pozice usedlejší matky (i u Masłowské mateřská zkušenost neustále probleskuje), která všudypřítomný svět televizních show a seriálů, stereotypních reklam, myšlenkově úsporných časopisů a facebookové komunikace komentuje kousavě ironicky, místy svěže a vtipně, ale stále s jakýmsi opatrným odstupem. Právě ten možná budí dojem, že se až příliš úzkoprse drží receptu na sepsání dobrého fejetonu. Čtenář znalý předchozích autorčiných próz a divadelních textů by mohl konstatovat, že textům ze souboru Jak przejąć kontrolę nad światem, nie wychodząc z domu (Jak převzít kontrolu nad světem, aniž byste vyšli z domu, 2017) chybí šmrnc. Méně provokace, méně odvahy, více stereotypních povzdechů nad dnešním světem a opakujících se motivů (kolikrát už jste četli o patologickém exhibicionismu účastníků Big Brother, aniž byste museli některý díl této reality show vidět?). Ve vzájemném srovnání je Chutnik stále svá, zatímco Masłowska se zdá být jako spousta jiných. Možná je tedy přece jen dobře, že se mezi polskými spisovatelkami objevilo pár nových jmen.

Autorka je polonistka a překladatelka.