Každý máme svoji roli

Jaký je váš vztah k takzvané ženské literatuře? Cítíte se být „ženskou spisovatelkou“?

Ne, ačkoli mi má příslušnost k ženskému pohlaví nevadí. Vadí mi naopak ono rozlišení, které před určitou dobou vzniklo a dnes je obecně přijímáno, na takzvanou ženskou a snad mužskou literaturu. Považuji ho za naprosto falešné. Jednou jsem si chtěla na letišti ve Varšavě koupit do letadla knížku. V knihkupectví jsem na poličce s nápisem „ženská literatura“ našla úplný odpad, až mi toto spojení přišlo v daném kontextu téměř urážlivé. Sama pro sebe dělím literaturu jedině na dobrou a špatnou – mluvím samozřejmě jen o literatuře, kterou sama čtu a kterou tím pádem znám. Je­-li kniha dobrá, není pro mě pohlaví autora důležité. Stejně jako v případě špatné knihy. Špatné knihy píšou ženy i muži. Žádné jiné rozlišení není zapotřebí. Nemám ráda, když se ženám naprosto neopodstatněně přisuzuje záliba v literárním odpadu, v nenáročné, lehké a příjemné literatuře typu „doporučte mi něco na prázdniny, hlavně abych u toho nemusela moc přemýšlet“. To je podle mě nepravdivý obraz. Všechny ženy, které znám, čtou kvalitní literaturu, kladou na ni vysoké nároky nebo samy kvalitní knihy píšou. Nejsem proto schopná říct, co vlastně znamená pojem „ženská literatura“.

Nemáte přesto pocit, že se teď obsah či chápání tohoto pojmu proměňuje? Někteří ho například pokládají za jistou analogii k angažované literatuře…

Pak tu literaturu stačí nazvat angažovanou literaturou, nemusíme ji označovat adjektivem definujícím pohlaví autora. Zcela jistě se proměňuje situace literatury psané ženami, a to k lepšímu. Je stále více žen, které píšou dobré knihy. A kromě toho, že píšou dobré knihy, jsou navíc velmi výraznými osobnostmi. Nenechají si do věcí mluvit a hlavně si uvědomují, že to, co dělají, je správné a moudré. Vědí také, co chtějí, jak od života, tak od sebe samých. Jdou si za svým se všemi důsledky, které to přináší, nebojí se. Velmi mě těší, že v prostředí žen věnujících se dnes v Polsku literatuře existuje silná vnitřní soudržnost a vzájemná podpora. Nevím, jestli se navzájem podporují i spisovatelé, ale u nás žen to funguje. Někdy jde jen o drobnosti – pozitivní reakce na zajímavou knihu, sdílení informací a podobně, ale díky tomu cítíme, že to, co děláme, má smysl, že to druzí oceňují.

V posledních letech o sobě dává v polské literatuře slyšet poměrně výrazná generace mladých autorek, mezi něž vedle například Doroty Masłowské, Sylwie Chutnik nebo Weroniky Murek patříte i vy. Spojuje vás ještě něco dalšího kromě zmiňované vnitřní soudržnosti?

To by samo o sobě stačilo. Nevadí mi, že nás mnohé současně rozděluje a odlišuje, že jsou v této generaci autorek ty, které jsou mi zvlášť blízké a mohu je pokládat za své přítelkyně, stejně jako dívky, které mají na tisíce věcí naprosto odlišné názory než já, které píšou úplně jinak o úplně jiných věcech, mají jiný žebříček hodnot a v různých situa­cích by se chovaly zcela jinak než já. Nemá to pro mě příliš význam, nehledám typ sounáležitosti, v němž bychom musely všechny zastávat tytéž názory. Je pro mě podstatné, aby naše generace byla vnitřně heterogenní, ale abychom si přese všechno, co nás dělí, rozuměly. Je možné, že k sobě máme blízko v tematické rovině, ačkoli i to se proměňuje. Máme pocit, že víme, o čem ženy píší, ale pak nás některá překvapí naprosto originálním nápadem. Tak tomu bylo například v případě Sylwie Chutnik a jejího románu Potvory o partě drsných dívek řádících po Varšavě. Něco takového nikdo nečekal.

Četla jste někdy knihu napsanou mužem, která by originálním či autentickým způsobem vyprávěla o ženském světě?

To uměl po mém soudu nejlepší španělský dramatik Federico García Lorca, o němž jsem psala doktorskou práci. V roce 1936, na začátku občanské války ve Španělsku, ho zastřelili frankisté. Lorca měl neobyčejný cit pro ženskou psychiku, dokonale jí rozuměl. Projevuje se to zejména v jeho dramatech. Příčinou mohla být jeho homosexualita, v oné době z pochopitelných důvodů utajovaná, ale – jak tvrdí ti, kteří Lorku osobně znali – tak očividná, že se nedala přehlédnout. Pro mě byla velice zajímavým odhalením frekvenční analýza Lorkových textů, tedy zjišťování, jak často se v nich objevují určitá slova. Kromě spojek, které jsou ve španělštině stejně jako v jiných jazycích nejfrekventovanější, protože vytvářejí věty a souvětí, je u Lorky nejčastějším slovem substantivum mujer, tedy žena.

Dal by se někdo podobný najít i mezi polskými spisovateli?

Nenapadá mě žádný výrazný příklad. Chci však být k mužům spravedlivá – je možné, že někteří skutečně dokážou vytvořit zajímavé „ženské vyprávění“, stejně jako nezpochybňuji schopnost žen napsat příběh, jehož vypravěčem by byl muž. Řada žen tak píše. Já mohu mluvit pouze za sebe – mně se lépe píše z ženské perspektivy, protože ji důvěrněji znám.

Dokázala byste tedy napsat knihu, jejímž vypravěčem by byl muž?

Nevím, nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela. Možná bych se k tomu dokázala přinutit, neumím však odhadnout, s jakými výsledky. Nejspíš bych se do toho ale nepustila, aniž bych si předtím s muži ještě víc nepovídala, aniž bych se nepokusila hlouběji proniknout do jejich světa a způsobu myšlení. Ne­­jsem feministka. Možná proto, že jsem se kvůli své genderové identitě nikdy nesetkala s většími problémy. Necítím se být nijak horší než muži, a pokud s nimi mám nějaký problém, snažím se ho řešit takříkajíc za pochodu. Zatím mi to vychází. V mnoha ohledech, například jde­-li o recepci knih, pro mě nejsou rozdíly mezi pohlavími důležité. Způsob myšlení žen a mužů se od sebe samozřejmě v mnohém liší. Vnímám tyto rozdíly, ale žádným způsobem je nehodnotím. Ve vzájemných kontaktech mohou být dokonce zábavné a vzrušující.

Existuje něco jako ideální literární hrdinka? O jakých hrdinkách nebo hrdinech se dobře píše?

O každém se dá napsat příběh. Znám několik příkladů z vlastního okolí, příběhy lidí, kteří jsou na první pohled průměrní a jejich osudy takřka banální. Někdy mi však sami od sebe, aniž bych je o to prosila, vyprávějí naprosto neuvěřitelné příhody. Paradoxně se nejlépe píše a čte o hrdinech, kteří jsou takzvaně temnými postavami anebo mají přinejmenším nějaký vroubek, poskvrněnou pověst či nějaké citlivé místo. Je to podobné jako filmy s Al Pacinem. Hlavní hrdina zabil šest lidí, ale na konci, když je sám zabit, všichni pláčou.

Už Řekové přišli na to, že je dobré, když je hrdina příběhu lepší než my, když je jiný, když ho poznamená nějaká tragédie, která se průměrným a obyčejným lidem nestává. Pak totiž můžeme prožít katarzi. Je to moc pěkná teorie, je­-li správná, či ne, závisí na tom, co nazýváme tragikou, jaký tomuto slovu dáme význam. Jsem přesvědčená, že velké či moudré, stejně jako malé, slabé a hloupé nebo tragické, ve smyslu určité situace bez východiska, je to, čemu my sami dáme ten význam. Dáme­-li význam čemusi, co je velké a patetické, budeme posléze hledat právě takovou postavu – velkou a patetickou. Pokud nám postačí průměrnost, budeme hledat průměrného, obyčejného hrdinu.

Váš poslední román nazvaný On vypráví o náročném mateřství. Jeho protagonistka se potýká s vlastním komplikovaným vztahem k dítěti, které je v jistém slova smyslu „nepodařené“ – nenaplňuje její původní představy o mateřství. Její syn, jemuž spolužáci říkají pohrdavě Sopl, se naopak potýká s celým světem, který ho obklopuje. Snadno by se dalo říct – otřepané téma. Přesto mám pocit, že se vám podařilo napsat originální knihu vyprávějící o mateřství nebanálním způsobem, a navíc s velkou dávkou poměrně atypického a svěžího humoru…

Když jsem na této knize pracovala, nijak zvlášť jsem nepřemýšlela o formě nebo o nějakém specifickém způsobu psaní. Psát o intimním vztahu mezi matkou a jejím dítětem, i kdyby to bylo milé, povedené a „normální“ dítě – a mimochodem, můj román se snaží problematizovat to, co běžně označujeme za normální –, je vždy těžké. Pokaždé přitom do jisté míry odhalujeme sami sebe a své nitro. Vím, že podobných knih už vznikla spousta. Vím, že první výtka namířená vůči jakékoli knize, kterou hodnotíme, obvykle zní: o tomto tématu už bylo napsáno to a to. Když napíšete o smrti, ukáže se, že v daném roce bylo vydáno patnáct jiných knih tematizujících smrt. Když napíšete o přátelství, dopadne to stejně. Já v takových situacích vždycky říkám: tak mi najděte téma, o kterém ještě nikdo nic nenapsal. Ve skutečnosti máme v životě jen pár opravdu důležitých věcí, které se nás hluboce dotýkají. K nim se pak neustále vracíme, od počátků lidstva. Tragédie Klytaimnéstry a Oresta vypráví de facto o stejném tématu jako můj román – o komplikovaném vztahu matky a syna s tragickým završením. Mluvíme přitom o pátém století před naším letopočtem. O té doby se určitá témata stále variují. Já bych se za to nijak zvlášť nestyděla – některé tematické vzorce se v literatuře neustále vracejí. Nepovažuji to za nedostatek, autorům to nevyčítám. Pokud už o určitém tématu vzniklo patnáct knih, znamená to, že nás stále zajímá, stále se nás dotýká a zůstává živé. Jde jen o to najít nový způsob, jak známé téma zpracovat.

Přesto – je něco, v čem se vaše postava matky, hlavní hrdinky románu On, odlišuje od plejády jiných matek současné polské literatury?

Chtěla by, aby její dítě bylo obyčejné, „normální“. Má však dítě, s nímž je život náročný, pravděpodobně trpící nějakou chorobou, zcela jistě málo inteligentní. Má dítě, jímž se nemůže pochlubit, za které se naopak může jen stydět. Syn jí dělá ostudu na každém kroku. Originální může být její reakce: když prochází všemi těmi komplikovanými a náročnými situacemi souvisejícími s přijetím vlastního dítěte, které je jiné než ostatní děti a nikdy nebude takové, jaké by si přála, je další fází této její cesty přijetí sebe sama, své role v tomto náročném procesu. V jednu chvíli si řekne: ano, jsem matka Sopla a chci jí být, je to má role. Nemáte právo se mi kvůli tomu posmívat, znepříjemňovat mi život ani si myslet, že je můj osud horší než váš – každý z nás má v životě určitou roli. Sopl si jako dítě neuvědomuje, jaká jsou jeho omezení a jaké problémy matce způsobuje. To ona musí sama sebe přijmout v roli matky takového dítěte. Možná je role matky někoho horšího, hloupějšího a nechtěného dokonce náročnější než osud onoho horšího, hloupějšího a nechtěného.

Román On nabízí i zajímavý obraz polské školy, která namísto vzdělávání a formování spíše deformuje. Přesto o školním prostředí píšete velmi svěžím a šťavnatým jazykem, mnohdy humorným až groteskním, který čtenáři dovoluje vcítit se do atmosféry vládnoucí na základních školách v době našeho dětství…

Při psaní o polské škole jsem se nechala inspirovat vlastní zkušeností a vrátila se do druhé poloviny osmdesátých let, kdy se děj mého románu odehrává. Chtěla jsem tu knihu napsat poctivě. Proto píšu o době, kdy jsem já sama chodila do školy. Je to škola, o které mohu bez problémů vyprávět z perspektivy dítěte, žáka. Dnešní školu už znám jen z pozice učitelky. Tehdejší škola byla pro děti s určitým deficitem, jako je můj hrdina, mnohem náročnější, než je tomu dnes. Takových dětí byla spousta, každý měl ve škole minimálně jednoho Sopla, jenž se stával obětí žertů celého kolektivu a jemuž se všichni smáli, i když dobře věděli, že by se posmívat neměli. Obvykle nebyly diagnostikovány anebo byly velmi povrchně vyšetřeny a bylo konstatováno, že jde o hlupáky a hňupy, kteří se pro vzdělávání nehodí – nějak jim pomůžeme dojít až do deváté třídy a pak je vypustíme do světa, aby si šly svou cestou. Dnes jsou takové děti pečlivě vyšetřeny, existují odborníci, kteří s nimi dokážou velmi efektivně pracovat. Nejen s dětmi, které připomínají hrdinu mého románu, ale i s těmi, které mají mnohem závažnější poruchy. Odborníci pomáhají těmto dětem a jejich rodinám fungovat v normálním životě – doma, ve škole… V tomto ohledu se svět dozajista změnil k lepšímu. Dnes si i malé děti uvědomují, že osobám s nějakým fyzickým či psychickým postižením se nemají posmívat. Děti z mé generace se posmívaly a až později nám maminky vysvětlovaly, že se nemáme smát, když vidíme například člověka na invalidním vozíku.

Jednou jste napsala větu, která by mohla být pěkným literárním mottem: „Mám ráda knihy, které přicházejí z jiných knih a vcházejí do dalších.“ Co byste chtěla, aby z vašich knih vešlo do jiných?

Ráda přemýšlím o literatuře jako o velké kouli, v níž se přečtené knihy, jež jsou naší čtenářskou zkušeností, srážejí s jinými a na základě těchto srážek vznikají nové texty. Podobné knihy pak vedou jedna ke druhé. Ráda čtu to, co mí oblíbení spisovatelé píší o literatuře a knihách jiných autorů. Když například Vladimir Nabokov doporučoval nějaký román, chci si ho přečíst už jen proto, že mi ho představuje právě Nabokov. Nelze si nepřečíst knihu, kterou doporučuje Nabokov nebo Mario Vargas Llosa. A co bych chtěla, aby z mých knih zůstalo? Mám velkou radost, že po nejrůznějších autorských čteních a debatách za mnou chodí lidé a chtějí mi povědět o nějaké své zkušenosti, o něčem, co se jim v životě přihodilo a co je v nějakém ohledu podobné příběhům, které píšu. Mám tyto individuální příběhy a reflexe ráda, jsou pro mě stále důležitější, důležitější než ceny nebo různé slavnostní večery. Možná bych si přála něco velmi jednoduchého – aby lidé četli mé knihy tak, jako čtu já: když se mi líbí jedna kniha určitého autora, hledám jiné jeho texty a pozvolna onoho autora „vysávám“. Jeden jeho text mě uvádí do jiného…