Matka­-umělkyně je revoluční figura

O co se snaží váš projekt feministické instituce, který pořádáte pod záštitou organizace tranzit.cz?

Tranzit řeší v současné době téma umělecké instituce – jak by měla vypadat, aby lépe odpovídala dnešním podmínkám. Zároveň byl donedávna iniciativou, kterou vedli výhradně muži. Byla jsem ke spolupráci přizvána i proto, že jsem žena a feministka. Chtěla jsem samozřejmě pracovat ve feministické instituci, ale nevěděla jsem, co to přesně znamená. Zároveň jsem vnímala existenci genderové nerovnováhy na výtvarné scéně. Myslím si, že nestačí jen organizovat feministické výstavy nebo přednášky. Je třeba proměnit samotné instituce. Cílem semináře bylo zjistit, jakým způsobem to provést.

Semináře byly zpravidla vyhrazeny pouze pro osoby, které se tématem intenzivně zabývají. Proč jste zvolili takovou strategii? Je feminismus skutečně natolik citlivé téma? Není takový postup v opozici k inkluzivitě současného feministického paradigmatu?

Vždy jsme pozvali hosta nebo hostku [zúčastnili se například Ľubica Kobová, Xavier Arakistain, Ewa Majewska nebo Giovanna Zapperi – pozn. red.], kteří měli veřejnou přednášku následovanou uzavřeným seminářem. Šlo o to vytěžit ze zúčastněných co nejvíc. Diskuse v úzkém kruhu je mnohem intenzivnější než na velké přednášce. Od začátku jsem projekt navíc chápala jako kolektivní. Chtěla jsem, aby do něj byly vtaženy i osoby z jiných institucí. Vnímala jsem, že je tady nová generace, kterou feminismus zajímá a která problém pojímá na institucionální rovině. Na seminářích jsme mohli společně o této problematice diskutovat. Tak vznikla skupina, která se začala pravidelně scházet. Navazuje to na tradici druhé vlny feminismu: ženy se scházely, povídaly si o svých zážitcích a díky tomu pochopily, že to, co zažívají, není jejich nedostatečnost nebo soukromý problém, ale je to věc, kterou je potřeba řešit v celospolečenském měřítku.

Přemýšleli jste nad publikem takové instituce?

Feministická instituce, jak ji vnímám já, by měla pokračovat v tradici takzvaných nových institucí. To jsou instituce sebekritické, zabývající se alternativními způsoby prezentace výtvarného umění. Definují jinak to, co chápeme pod pojmem veřejnost. Pojem rozšiřují o subjekty, které tam běžně zahrnuté nejsou, jako například různé utlačované skupiny nebo zdravotně handicapovaní lidé. Samy si utvářejí, co pro ně slovo veřejnost znamená. Neberou obsah pojmu jako danost.

Jak taková instituce zmíněné skupiny oslovuje?

Programem a způsobem fungování, který počítá s potřebami a zájmy těchto skupin. Nakolik je takové publikum skutečně spjaté s podobnou institucí, souvisí s otázkou, zda je instituce přímou součástí společenského hnutí zdola, nebo si buduje svou institucionální strukturu shora – díky osvícenému řediteli či náklonnosti ze strany politické reprezentace. Pokud je instituce napojena na nějaké (feministické) sociální hnutí, v jehož rámci funguje, pak otázku oslovování nemusí tolik řešit.

Termín feminismus u řady lidí bohužel stále spouští negativní asociace. Neměli bychom při vytváření instituce přemýšlet nad nahrazením termínu jiným pojmenováním? Na vídeňské Akademii výtvarných umění hovoří nejen o feministické perspektivě, ale také o instituci, která se snaží vytvářet bezpečné prostředí pro každého. Je to ta správná cesta, jak neghettoizovat osoby, které se feminismem zabývají, a zároveň feminismus zprostředkovat širšímu okruhu veřejnosti?

Nejsem politička ani diplomatka, abych vážila slova, která používám. Můj projekt je intervence. Chci, aby u nás začala diskuse o tom, jestli instituce diskriminují, nebo nediskriminují ženy. Pro mě je to i boj o obsah tohoto termínu. Málokdo vlastně slovu feminismus rozumí. Jen jeho používáním můžeme docílit toho, že se stane legitimní. Je to také vyjádření úcty k určité intelektuální a aktivistické tradici, které já osobně, a ženy obecně vděčíme za mnohé.

Vaše přednáška o feministické instituci probíhala v rámci rezidence Mothers Art Lovers (MAL) v INI prostoru. MAL sdružuje osoby, které se vedle rodičovství či zájmu o tuto problematiku aktivně věnují umění nebo jiné kreativní profesi. Jakými způsoby lze skrze instituci umožnit rodičům profesní naplnění? A jak pomoci ženám uplatnit se v oboru?

Matka­-umělkyně je revoluční figura. Aby se žena, která je matkou, v současné společnosti prosadila jako umělkyně, musí být její situace něčím mimořádná. Buď má neobvyklé štěstí v kariéře, nebo má nadprůměrnou podporu partnera či rodiny. Může být také natolik bohatá, že neřeší existenční složku svého života, případně jede nadoraz takovým způsobem, že jí jde o zdraví. Většinou se jedná o kombinaci více faktorů. Kdo nemá mimořádnou podporu či není ochoten jet nadoraz, má smůlu. Aby měly matky v umění stejnou šanci jako muži či bezdětní, muselo by ve společnosti dojít k revoluční proměně systému péče. Ta by musela být sdílená mezi oběma rodiči. Vedle toho by bylo nevyhnutelné, aby rodiče měli k dispozici kvalitní institucionální péči. A kdyby byl navíc zaveden nepodmíněný základní příjem a nebylo by nutné zajišťovat výdělek, pak by problém matek­-umělkyň byl pravděpodobně vyřešen. Myslím si, že instituce, včetně uměleckých, mohou k této revoluci dosti přispět.

Napadají vás další konkrétní institucionální praktiky, jak rodičům pomoci?

Instituce by měly v první řadě řešit otázku péče. Měly by počítat s tím, že zaměstnanci, umělci i návštěvníci jsou často pečovateli, a podle toho uzpůsobit své fungování. Měly by nabízet rezidence pro rodiče, počítat s přítomností dětí ve svých prostorách, zajišťovat hlídání a program pro děti. Pro zaměstnance a zaměstnankyně institucí by mohlo být standardní, že mají­-li dítě, mohou pracovat z domova, a tak dále. I o tom jsme diskutovali na našich seminářích.

Současnou podobu feminismu si spojujeme s pojmy jako spolupráce, péče, individuální přístup či nehierarchická struktura. Ve vašem semináři jste dokonce došli k tomu, že by taková instituce mohla mít název „weak institution“. Bylo by v ní místo pro únavu a vyčerpání. Dalo by se tak mluvit o nesoučasné, deakcelerované instituci. Tento scénář ale zní docela utopicky. Existují strategie, jak podobnou instituci realizovat, nebo se jedná spíš o teoretický koncept?

Určitě by bylo možné takovou instituci zrea­lizovat. Otázka je, nakolik by byla srozumitelná v rámci uměleckého provozu, jelikož by nesplňovala kritéria, kterými dnes měříme úspěch a podle kterých získáváme finanční podporu. Je třeba se rozhodnout, zda přijmout pravidla hry a v rámci nich operovat, byť třeba subverzivně, anebo ty kódy opustit a dostat se mimo strukturu. Dokážu si ­představit, že bude nějaká instituce natolik radikální, že se úplně vyřadí z institucionálního provozu. Je to podobné, jako když se umělec v určitém momentu dostane mimo umělecké pole, přestože jeho aktivity jsou logickým vývojem předchozí činnosti, ale najednou spadají víc do oblasti jiného oboru.

Má být feministická instituce postavena na genderových kvótách? Nejsou kvóty pouze jednou z byrokratizovaných strategií, které jsou institucemi vytvářeny, aniž by odpovídaly reálným genderovým rozdílům?

Kvóty jsou zcela klíčové. Je to jediný efektivní a vyzkoušený nástroj, jak ženy do institucí dostat. Lze tak poměrně rychle vyrovnat do očí bijící nerovnováhu a předcházet situacím jako té, která se stala na letošním Novém zlínském salonu [kde expozice nazvaná Co je současný obraz? představila díla čtyřiatřiceti umělců a jediné umělkyně – pozn. red.]. A může to být jen dočasné řešení. Lidé často nejsou žádní zarytí antifeministi, prostě genderovou nerovnováhu jako problém nevidí. Když je člověk upozorní, sami jsou překvapení. Pokud se gender jako jedno z kritérií výběru dostane do hlav lidí díky kvótám, budeme slavit úspěch.