minirecenze

Zdeněk Volf

Před modlitbou přiložím

Protimluv 2017, 93 s.

Před pár týdny jsem měl příležitost slyšet Zdeňka Volfa číst verše z jeho nové sbírky Před modlitbou přiložím. Jaká výhoda, může­-li čtenář vnímat básně v intonaci a důrazech autora! Když jsem pár dní nato sbírku četl, sledoval jsem bezděky rytmickou stopu, kterou mi Volf při svém pětačtyřicetiminutovém výstupu vštípil. Leckdo by z této povědomé četby měl radost, jako když si dítě nad obrázkovou knížkou brblá pod nosem „tohle znám a tohle taky“. Mne ale ustavičně štvalo, jak se mi na mysl vtírá Volfův zdánlivě bojácný, káravý hlas a ruší moje soustředění na „pouhý“ text. Málem bych to měl autorovi za zlé, jenomže za hlas nikdo nemůže. Ovšem za gesto ano – a za gesto básnické dvojnásob. Uvědomil jsem si, že Volfův vážný, rádoby ostýchavý přednes dokonale vystihuje intelektuálsky podrážděnou polohu jeho poezie, která se maskuje prostými výjevy ze života inseminátora a trefnými pozorováními zkažené současnosti. Osobně laděné verše jsou učitelsky obtěžkány odkazy k literatuře, jiným druhům umění nebo křesťanské tradici. Básník, který chce s naléhavostí proroka žalovat na aktuální svět, se paradoxně noří do vlastního světa útěšných kulturních reminiscencí a důvtipných intertextových zkratek. Tím pochopitelně otupuje sílu svého postřehu a čtenářům nabízí důmyslnou, protivně okázalou „podívanou“, která bezpečně promlouvá zpoza hradeb literatury. Nechci Volfovi upírat právo na prožitek skutečnosti podle vlastní volby, ale sbírka prozrazuje především, nakolik autor sám zápasí o pozornost. A tím je skrznaskrz současná.

Martin Lukáš

Sylvia Plathová

Ariel

Přeložil Jan Zábrana

Argo 2017, 123 s.

Jedenáctého února 1963 spáchala americká básnířka a prozaička Sylvia Plathová sebevraždu. Zanechala po sobě rukopis sbírky Ariel a jiné básně, na němž pracovala do podzimu roku 1962. Text v původní podobě nevyšel, nicméně v roce 1965 se v Británii objevila sbírka pod názvem Ariel (přítomný překlad Jana Zábrany vychází z amerického vydání z roku 1966). Redaktorem byl autorčin manžel, básník Ted Hughes, jenž do svazku zahrnul i několik čísel, která vznikla v posledních týdnech jejího života. Přes kontroverze týkající se problematického partnerského vztahu přináší Hughesova edice tvorbu Plathové v její mnohostrannosti. Nalezneme zde širokou škálu témat a motivů s různým emocionálním nábojem – z těch nejvýraznějších jde o tělesnost a rodinu, osamělost, nenaplněnost, ale i optimistické básně o včelařství, jimiž končil rukopis sbírky. Mluvčí hovoří často v první osobě, avšak využívá i dramatický dialog, předkládá čtenáři pole metafor kombinujících abstrakta s konkréty, kde se antika setkává s holokaustem, erotika s vařením a radost z dětí s nejtrpčí skepsí. Ve všech básních však mluvčí explicitně i mimoděk vykresluje vlastní básnické i fyzické a mentální Já, snaží se proniknout sobě samému pod kůži. Jde tedy o básně hluboce osobní: „Co mám ráda,/ to je píst v pohybu –/ před tím má duše umírá./ A kopyta koní,/ ten nemilosrdný tlukot.“ Poezie Sylvie Plathové připomíná těkavý plyn, který umí poblouznit, otrávit a bez varování měnit skupenství.

Anna Stejskalová

Lukáš Vavrečka

Ztracená generace

Pavel Mervart 2017, 190 s.

Sedmá kniha Lukáše Vavrečky (nar. 1987) se snaží zachytit milostné a vztahové peripetie jednoho specifického okruhu známých z Brna. Tvoří ji krátké kapitoly, které jsou na přeskáčku vyprávěny deseti postavami příběhu včetně „autora“. Ztracená generace byla zamýšlena jako kronika, podávající zprávu o stavu jedné generace. Avšak kde se bere sebejisté přesvědčení, že tyto příběhy stojí za literární zpracování? To, že je s ohledem na stručnost kapitol a množství jmen složité se vyznat v postavách a registrovat, kdo s kým co má, by nevadilo, ostatně mohlo by jít o způsob, jak upozornit na chaotičnost životů hlavních postav. Vše je vyprávěno kultivovaným jazykem, autor si celkem zdařile hraje i se stylem jednotlivých výpovědí, problém však spočívá v tom, že se mu z oněch prázdných životů nepodařilo vykřesat nic než zmatený příběh lidí, kteří nevědí, co chtějí, příběh, na jehož konci je jedna zbytečná smrt. Z popisu proměňujících se vztahových konstelací mělo zřejmě vyvstat to, co v knize explicitně zazní jen v pár výraznějších kapitolách: totiž to, že „největším strachem týhle ztracený generace je, že jednoho dne nebudou mít co vyprávět. Museli by si přiznat, že jejich život neměl smysl“. A proto jí „zbývá už jenom únik. Do zahraničí, do hry nebo do příběhu“. Co se tedy příští generace dozví o té, která své spletité příběhy zažívala na začátku třetího tisíciletí? Především to, že měla složité vztahy, ale jinak strašně nudný život plný póz. A kronikáře, kteří jen multiplikovali všeobecnou prázdnotu.

Karel Kouba

Marta Morice

Rozvědčík

Argo 2017, 120 s.

Nakladatelství Argo se letos s vervou pustilo do vydávání komiksů, přičemž prim v jeho edičním plánu stále hrají díla životopisná. Takový je i Rozvědčík, komiksový debut české výtvarnice usazené ve Francii Marty Morice, který poodhaluje další z tváří pražského jara. Na příběhu svého strýce Miroslava Polreicha se autorka snaží ukázat, že jsme v té době měli nejen výjimečné umělecké osobnosti, ale i dobré diplomaty. Polreich byl československý rozvědčík zaměstnaný v americkém ústředí OSN a měl významný podíl na uskutečnění schůzky mezi americkým prezidentem Lyndonem B. Johnsonem a premiérem Sovětského svazu Alexejem Kosyginem v době extrémně špatných vztahů dvou hlavních velmocí. K setkání došlo v roce 1967 v americkém městečku Glassboro, a jakkoli se nic důležitého v souvislosti s takzvanou šestidenní válkou (mezi arabskými státy a Izraelem) ani válkou ve Vietnamu nedohodlo, vztahy obou velmocí se i díky domácké atmosféře schůzky zlepšily. Komiks je koncipován v duchu orální historie – Polreich promlouvá o Glassboro i o následné okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Větší důraz než na text autorka klade na kresbu, zejména na využívání barev, které různě narušují celkové sépiově fádní ladění. Kniha se bohužel příliš nevydařila. Prospělo by jí častější využití přímé řeči v bublinách; a nepovedl se ani lettering, evokující písmo psacího stroje. Rozvědčík působí didakticky a nepříliš přitažlivě – může dobře posloužit jako učební materiál k období pražského jara a následné okupace, ale čtenáře komiksů nadchne jen stěží.

Jiří G. Růžička

Neruda

Režie Pablo Larraín, Chile, 2016, 108 min.

Premiéra v ČR 7. 9. 2017

Chilský režisér Pablo Larraín zasvětil část své filmografie snímkům věnovaným reálným osobnostem nedávné historie, k nimž se ale vztahuje hodně neobvyklými způsoby. Film Post Mortem obsahuje scénu pitvy prezidenta Salvadora Allendeho, v Jackie sledujeme americkou první dámu v okamžicích následujících po atentátu na Johna F. Kennedyho. Tuhle morbidní linii narušuje snímek No sledující televizní kampaň, která pomohla na konci osmdesátých let svrhnout Pinochetovu diktaturu. Celý film je natočený na staré videokamery, jaké v té době používala chilská televize. Larraínův portrét básníka Pabla Nerudy zase vypráví o událostech roku 1948, kdy se Neruda coby komunistický básník musel skrývat a nakonec byl nucen uprchnout ze země. Film je přitom stylizovaný jako šestáková detektivka, v níž Nerudu pronásleduje inspektor státní policie a celý děj je plný přehnaných dramatických situací a klišé ze špionážních filmů. Larraín na tomhle základě buduje úvahy o vlivu literatury na lidské myšlení a o vztahu fikčních vyprávění a skutečnosti. Přesto tahle podivná konstrukce vystavěná nad osobností reálného umělce vyznívá překombinovaně a bezdůvodně. Není úplně jasné, proč by měl být zrovna Nerudův příběh ztvárněný jako detektivka. Zmíněné úvahy o životě a umění navíc také působí jako snůška omletých frází z mnohem chytřejších sebereflexivních filmů.

Antonín Tesař

Irena Fialová (ed.)

Architektura a současné město

Zlatý řez 2017, 152 s.

Nakladatelství Zlatý řez přidalo do své edice textů o moderní a současné architektuře další publikaci. Devět esejů od etablovaných autorů (autorky se do výběru nedostaly) bylo vybráno s úmyslem představit českému publiku euroamerické uvažování o vztahu architektury a měst v období od druhé poloviny osmdesátých let do současnosti. Kniha ukazuje různé přístupy k plánování a řízení města, ve většině případů však (pouze) z pohledu architektů či urbanistů, a téměř tak nereaguje na současné postdisciplinární tendence. Vzhledem k tomu, že do češtiny byl doposud přeložen pouze zlomek literatury k teorii architektury a urbanismu, lze jakýkoli počin na tomto poli považovat za záslužný. Přesto se domnívám, že v případě sborníků vybraných textů by bylo vhodné užší zaměření. Každý z vybraných autorů sice opravdu přináší „jiný úhel pohledu“, potíž však spočívá v tom, že to jediné, co mají ve výsledku jejich příspěvky společné, je příliš široké téma „města jako architektonického a urbanistického problému“. Některá jména mohou být pro české čtenáře a čtenářky neznámá, medailonky však dostatečně nepřibližují význam autora ani kontext, v němž byl text napsán. V závěru jsou uvedeny zdroje originálních vydání, v některých případech však chybí rok publikování – a to, že jsou seřazeny chronologicky, lze zjistit až na základě dodatečné rešerše. Někdy byly navíc z esejů vypuštěny celé pasáže, aniž by bylo uvedeno, že se jedná o upravené texty.

Karolína Plášková

Christopher Hampton

Úplné zatmění

Klicperovo divadlo, Hradec Králové, premiéra 11. března 2017

Jak by vypadal příběh lásky dvou prokletých básníků, kdyby se z něj vyškrtla veškerá poezie a cokoli, co by mohlo narušit maloměšťáckou konzistentnost světa? Zatímco Paul Verlaine Jakuba Tvrdíka je na prknech Klicperova divadla ztělesněním fotříka trpícího existenciální krizí, Arthur Rimbaud Matěje Anděla připomíná namísto bohémského rebela pohrdajícího konvencemi dětinského klacka. Divoce pastelová (sic!) scéna působí spíš sama za sebe, než aby podpořila vývoj vztahů mezi postavami, a že se celé erotické napětí mezi dvěma génii, které bylo ve své době pomalu větším přečinem než ono proslulé postřelení, vejde do jednoho zasvícení holého zadku, také zrovna nepomáhá. Říct o kusu, který se za padesát let své existence dočkal už tolika zpracování a jen aktuálně se hraje hned na čtyřech scénách městských divadel, že není nuda, může být v dnešním rádoby liberálním Česku, které horko těžko skousne i Prague Pride, sotva pochvala. Hamptonovu Úplnému zatmění v režii Terezy Karpianus zkrátka chybí přes zřetelnou snahu vlastní výrazný pohled na věc a za slibnou historickou zápletkou se spíš veze. Hlubší sondu do psychologie a sociálního prostředí doby tak nabídlo foyer krajského divadla: kdo si o přestávce s dramatickou gestikulací vyzvedává kabáty (manželé v důchodu s abonmá), kdo nad červeným vínem předvádí svoji osvícenost (gymnaziální dvojice na prvním rande) a kdo riskuje tváří v tvář normalitě svoji dobrou pověst (až manifestačně sladěný gay pár).

Martin Zajíček

Hype Williams

Rainbow Edition

CD, Big Dada 2017

Duo Dean Blunt a Inga Copeland se po šesti letech od předchozí desky zavřelo do studia a nahrálo novinku s názvem Rainbow Edition. Po vydání úspěšného alba One Nation hudebníci usoudili, že dozrál čas na to, aby se věnovali sólové kariéře. S odstupem času se dá říct, že šlo o správné rozhodnutí. V sólových projektech totiž oba plně rozvinuli svůj potenciál. Zatímco Copeland, inklinující více k písničkářské poloze, vydala skvělé album Because I’m Worth It, Dean Blunt se pustil do zkoumání „black experience“ na desce Black Metal a také v projektu Babyfather. Od té doby se na internetu čas od času objevilo údajně nové album Hype Williams, z něhož se nakonec vždy vyklubal fake – minulý rok si takovou nahrávku koupilo na Bandcampu několik desítek lidí. Proto i k novince Rainbow Editon přistupovali fanoušci zpočátku zdrženlivě. Brzy se však ukázalo, že jde o skutečné album, vydané na známém labelu Big Dada. Deska, zveřejněná v den zahájení třídenního festivalu Manchester Pride, se pyšní duhovým symbolem na obalu, ale tematicky se blíží Bluntovým posledním projektům. První polovina alba, plná éterických písničkových skladeb, přináší silný poslechový zážitek, zato druhá polovina sestává překvapivě z krátkých syrových beatových útržků, které znějí, jako by nad nimi producent strávil jen pár hodin času. Nahrávce to ale dává punc nepředvídatelnosti, která je pro Hype Williams typická, a také mystifikace, jež je ovšem dvousečnou zbraní.

Ondřej Bělíček