V době, kdy se téměř každá nová popová nahrávka oslavuje jako zjevení, možná nastal čas položit si otázku, zda mainstreamové hvězdy nevysály až příliš mnoho kyslíku. Stejně jako dříve rockismus, založený na oslavování kytarové hudby, i současný poptimismus si vytvořil „nezpochybnitelná“ pravidla a z původně alternativního přístupu se stala hegemonní ideologie.
„Rockista je někdo, kdo redukuje rock’n’roll na karikaturu a tu potom používá jako zbraň. Rockismus znamená dělat si modlu z autentické staré legendy (nebo undergroundového hrdiny), a přitom zesměšňovat nejnovější popovou hvězdu, vychvalovat punk, a přitom stěží tolerovat disko, milovat živé vystoupení a nenávidět videoklip, opěvovat chraptícího zpěváka a nesnášet playback.“ To jsou slova Kelefy Sanneha z článku v New York Times z roku 2004, který posloužil jako manifest poptimismu, tedy přesvědčení, že popu se děje bezpráví a je třeba ho hájit. Vyburcoval milovníky popu proti těm, kteří touto hudbou opovrhovali, a to jen kvůli tomu, že ji neprovozují chlapíci s kytarami. Síla a pádnost Sannehových slov byla tehdy evidentní. Hudební scéně dominovali postpunkoví revivalisté z New Yorku a Londýna a upřímní Kanaďané jako Broken Social Scene a Arcade Fire. Byl to vrchol vlády indie rocku, doba, kdy vám ty správné kalhoty a trocha správných postojů mohly zajistit milion výtečných recenzí, exkluzivní místa na festivalových programech a smlouvy u velkých nahrávacích společností.
Svaté krávy poptimismu
Dnes se situace samozřejmě změnila a není na tom nic špatného. Ale nenahradilo rockismus něco, co je mu ve výsledku velmi podobné? Sannehovy věty stačí trochu pootočit a budou i dnes, o třináct let později, stejně přesné, jen s jiným významem: „Poptimista je někdo, kdo redukuje pop music na karikaturu a tu pak používá jako zbraň. Poptimismus znamená považovat za ikonu poslední popovou hvězdu, a přitom se vysmívat autentické staré legendě, vychvalovat disko, a zároveň sotva tolerovat punk, milovat videoklip a nenávidět živý koncert, opěvovat playback a nenávidět chraplavého zpěváka.“
Ideologie časem zamrzávají. Přestávají být alternativami a stávají se hegemoniemi. Kde kdysi usilovaly o změnu debaty, tam později diktují. Stanou se z nich vepři z konce Farmy zvířat, kteří si osvojí všechny ohavné praktiky, proti nimž na začátku vystupovali a jež chtěli nahradit. To platí v hudbě stejně jako v politice. Stalo se to s punkem, stalo se to s britpopem. Původně revoltující hnutí se proměnila v establishment a kodifikovala vlastní pravidla určující, co je a co už není přijatelné. A platí to i o poptimismu. Poptimisté kdysi tvrdili, že povrchní a lesklé má stejnou hodnotu jako to, co o hodnotnost vědomě usiluje; že singl je stejně významný jako album; že nezpochybňované uctívání určitého hudebního stylu – uctívání, k němuž dochází jen proto, že takový je zrovna trend, nikoli kvůli skutečné vnitřní hodnotě dané hudby – je neospravedlnitelné.
V současné době pop okupuje prostor, který předtím dlouhé roky kolonizoval rock: prostor, v němž, slovy kritika Douglase Wolka, byl rock „normativní“ a představoval „standardní stav populární hudby, s nímž se všechno porovnává, ať už explicitně, nebo implicitně“. Totéž dnes platí o popu a dalších nerockových žánrech, jako jsou R&B a hip hop. Poptimisté jsou nakonec stejně preskriptivní jako rockisté a mají své vlastní nezpochybnitelné svaté krávy. Sólová nahrávka jednoho člena uměle vyrobené kapely už není politováníhodným dodatkem k uplynulým triumfálním letům: jedná se o hluboký výraz umělecké integrity. Nečekaně zveřejněná nahrávka někoho z velkých jmen je sama o sobě revolučním aktem. Nezájem o Taylor Swift, Beyoncé, Lady Gaga nebo Zayna Malika je sám o sobě pochybný – není vyjádřením vašeho hudebního vkusu, ale vašich předsudků. V nejhorším případě může odkrývat i váš podvědomý rasismus a sexismus; v nejlepším případě jde o trolling. Samotný komerční úspěch má být chápán přinejmenším jako jedna ze známek kvality. Koneckonců všech padesát milionů Elvisových fanoušků se přece nemůže mýlit. Stejně jako je „autenticita“ bezcenná coby symbol hodnoty nějaké hudby, lze i lstivost a cynismus vyvyšovat a oslavovat jako důkaz, že si je autor vědom hry, již hraje.
Hvězdy a jejich roztleskávačky
Vítězství poptimismu bylo zpečetěno nástupem algoritmů a analytických nástrojů. Tento nástup znamenal, že redaktoři a vydavatelé časopisů na horních i spodních příčkách trhu viděli, že články o Beyoncé, Taylor Swift, Rihanně, Justinu Bieberovi a dalších jsou čteny v míře, v jaké se recenze na Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs nečtou ani zdaleka. Jenže jste-li na horních příčkách trhu, pak nemůžete prostě jen napsat, že Bieber sletěl někde ze schodů nebo že Beyoncé si pšíkla. Svou reportáž musíte být schopni ospravedlnit a to znamená produkovat úvahy opěvující kulturní významnost těchto nových popových hvězd. Koneckonců, pokud je vaše médium seriózní a vybírá si témata proto, že jsou důležitá, pak musíte vždy prokázat, že taková skutečně jsou. A jak jednou usoudíte, že důležitá jsou, je potom těžké úplně otočit a říct: „Ono to ve skutečnosti vlastně za moc nestojí.“
Vím, že to tak je, protože jsem – jako hudební redaktor Guardianu – tyto texty zadával s vědomím, že se budou číst, a také kvůli tomu, že někdo na vyšší pozici než já určitě zachytil, že Justin Bieber zase provedl nějakou pitomost, a bude k této skutečnosti chtít zamyšlení. Stává se z toho sebenaplňující proroctví: umělci jsou bráni vážně, protože se s nimi zachází vážně, a zachází se s nimi vážně, protože si o nich lidé chtějí číst. Kdyby o Taylor Swift nechtěl nikdo číst, žádnou další úvahu byste o ní už neviděli. Místo toho ale rozpoutáváme zbrojařské závody v hyperbolách, když jí připisujeme zásluhu, že donutila společnost Apple ke změně streamovacích pravidel, že rozbořila hudební patriarchát, že vytváří nová paradigmata v hudbě i společnosti…
Poptimismus v praxi neznamená prosazovat ty umělce, kterým se nedostává uznání, jaké by zasluhovali, ale oslavovat pozice hvězd, které nepotřebují, aby jejich genialitu někdo vyhlašoval. Domácím hřištěm poptimismu jsou špičky žebříčků, nikoli underground. A základní nastavení spočívá v oslavování, ne v kritice. Nikdo nechce zkazit legraci a tohle rozpoložení se promítá do celé kulturní debaty. To vysvětluje ony sice neurčité, přesto nadšené recenze, které hlavní koně poptimistů dostávají od mainstreamových kritiků, kdykoli vydají nové album: nikdo si netroufá nazvat nové album Beyoncé odpadem, když už mu bylo povoleno si ho poslechnout. Poptimismus chce roztleskávačky. A má je, dokonce i mezi lidmi, kteří k tomu nemají přirozené sklony. Zisk z toho mají nikoli umělci na popových okrajích, ale superhvězdy a velké labely. Poptimismus nás vyzývá k oslavám slávy pro ni samotnou, stejně jako nás rockismus vyzýval, abychom se skláněli před Dylanem, Rolling Stones nebo Springsteenem, protože to jsou, jak ví každý pitomec, autentičtí velikáni.
Sebepotvrzující zaujatost
V hudbě by nemělo jít o to, stavět se na tu či onu stranu. Samozřejmě že ne. A všichni to víme, proto také většina z nás, vyjma nejsveřepějších žánrových loajalistů, poslouchá doma s radostí pestrou paletu hudby. Dokonce si během jednoho dne třeba poslechneme Taylor Swift, Boba Dylana a The Fall. Většina lidí nepatří ani k poptimistům, ani k rockistům – prostě jen poslouchají hudbu a buď se jim líbí, nebo ne. Jenže lidé jsou lidé: názory se často formují podle tónu debaty nebo i jen na základě toho, že se debata vůbec odehrává. Pokud se během nějakého týdne objeví pět tisíc hlubokomyslných článků o Beyoncé, bude na jeho konci spousta lidí pociťovat potřebu také mít na Beyoncé nějaký názor, stejně jako to minulé generace pociťovaly ve vztahu k Dylanovi.
Poptimisté si musí znovu položit tytéž otázky, jaké kladli, když oponovali rockistům. Má nahrávka i jinou hodnotu než jen jméno interpreta? Hodnotím ji podle svých předsudků, nebo podle její vlastní hodnoty? Definuje hodnotu daného alba jeho status, nebo jeho obsah? Poptimismus začal jako kritika toho, jakým způsobem lidé uvažují o hudbě; chtěl posluchačům ukázat, jak jejich vlastní preexistentní soudy a sebepotvrzující zaujatost ovlivňují jejich názor na to, co je dobrá hudba. Teď už však má své vlastní preexistentní soudy a sebepotvrzující zaujatost. A to neprospívá ani poptimismu, ani dobrému kritickému myšlení, natož hudbě samotné. Lidé zvenčí se dívají z poptimisty na rockistu, z rockisty na poptimistu a z poptimisty zase na rockistu – a už nejsou schopni vidět rozdíl.
Autor je hudební publicista.
Z anglického originálu Is Poptimism Now as Blinkered as the Rockism It Replaced?, publikovaného na webu The Quietus, přeložil Pavel Černovský.