Paměť prostoru, zvuk a vibrace

Galerie Nová synagoga od počátku pracuje se záměrem vytvořit kulturní prostor otevřený diskusím o fungování uměleckých institucí. Několikaletá rozsáhlá rekonstrukce budovy a její výsledek (začala v roce 2012 a skončila teprve letos na jaře) připomínají jedno ze zásadních témat této iniciativy: neexistující dialog mezi státem, jenž není schopen pečovat o kulturní dědictví, a aktivními občanskými kolektivy. Jde ostatně o stejný scénář jako v případě rekonstrukce synagogy v Lučenci.

Impozantní modernistická budova neologické synagogy z přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, navržená německým architektem Petrem Behrensem, plnila svoji původní funkci jen krátce, po většinu doby sloužila jiným účelům. Plánem iniciátorů rekonstrukce, Marka Adamova z kulturního centra Stanica Žilina­-Zárečie a architekta Martina Jančoka, bylo využívat velkorysý prostor v souladu s jeho charakterem, jenž propojuje sakrální prvky a vnitřní jasnou hierarchizaci s moderní strohostí a elementárností materiálu i barvy. Interiér je tedy i dnes v mnohém střídmý. Barevné provedení stěn dělí prostor na dvě části. Spodní bílá část je ideálním výstavním pozadím a opticky ještě zvětšuje už beztak kolosální centrální halu, horní polovina je ponechána v původní barevnosti. Jinou perspektivu do tohoto kontextu přinášejí umělecké instalace, které se většinou obracejí k ne­-lidským činitelům v umění, teorii i každodenním prožívání reality. Propojování architektury, algoritmů, nových médií, akustiky prostoru a paměti místa se odráží také v právě probíhající výstavě 6 Milana Guštara, již doprovází instalace Slyšet kosti Michala Cába.

Číselná symbolika

Hlavní část výstavního prostoru nyní je a zároveň není prázdná. Masivně zde rezonuje šest čistých tónů s pomalu se měnícími výškami – zvuková instalace Flex Nr. 95: VOV je první ze dvou projektů, které algoritmický skladatel a konstruktér elektronických a elektroakustických zařízení Milan Guštar v Nové synagoze představuje. Vizualizace, jež instalaci provází a zároveň mapuje, je promítána z kupole na dlažbu a graficky znázorňuje pomalou proměnu výšek tónů. V rámci celkem hodinového cyklu se animace mění skoro nepozorovaně a návštěvníci pohyb znázorňující momentální rozptyl tónů zaznamenají až při delším setrvání. Guštar působivě pracuje s materiálem spjatým se sakrálními prostory – se zvukem varhan a zvonů.

Hlavním prvkem je číselná symbolika – a v sou­zvuku s pamětí synagogy i náboženská mystika. Číslo šest je součtem i součinem svých dělitelů. VOV představuje šesté písmeno hebrejské abecedy. Promítaná grafická vizualizace je umístěná přesně pod kupolí znázorňující obrovskou šesticípou Davidovu hvězdu a zvukovou složku tvoří šest tónů a šest oktáv. Kromě této mystické roviny prázdný prostor synagogy v konfrontaci s všudypřítomným „neviditelným“ zvukem odkazuje k dramatické minulosti budovy. Nepatřičná nepřítomnost obyvatel židovské obce se navzdory změně účelu místa bezpodmínečně připomíná skrze architektonické prvky a specifickou skladbu prostoru, podobně jako v ní nyní rezonují neodbytné tóny Guštarovy instalace.

Zvuk nevyplňuje jen hlavní výstavní prostor s animací – postranní empory druhého patra nejsou od zvukové instalace odděleny, a jelikož jsou přístupné po schodišti z centrální haly, lákají návštěvníky a návštěvnice lepším výhledem na vizualizaci. Díky akustice budovy jsou tóny nahoře zdánlivě zesíleny. Druhé Guštarově instalaci s názvem Permutace, která se v této části nachází, však přítomnost zvuku nepřekáží.

Text k výstavě se odvolává na kabalistickou Knihu stvoření, podle níž Bůh celý svět stvořil permutacemi dvaadvaceti písmen hebrejské abecedy, je tedy tvořen dvaadvaceti základními entitami. Kombinatorikou slov ve větě „Nemám rád permutace“, která autor nahradil čísly, vytváří myšlenkový systém – báseň generovanou počítáním rovnice šesti číslic (6x5x4x3x2x1) o 720 řádcích. Báseň je pravidelně rozmístěna po celém obvodu patra a graficky je rozdělena po šesti řádcích. Číst v ní vyžaduje nemalé úsilí; rušivým momentem – avšak možná i záměrným – jsou prostorová omezení, znemožňující plynulé čtení. Graficky přesně oddělené sloupce básně pokračují po celém patře, plynulost je ale narušována množstvím místností a vchodů, které se na patře nacházejí.

Prožitek synagogy

Samotný zvuk lze přitom zprostředkovat i jinak než pomocí šíření vzduchem. Michal Cáb navazuje na hlavní výstavu instalací Slyšet kosti v menší boční místnosti v patře. Série návodů vybízí návštěvníky k přikládání takzvaných bone conductorů na různé lebeční kosti (například nosní, lícní, ale třeba i na zuby), hledání nejzvučnějšího místa a vnímání nahrávek pomocí vibrací. K posluchačům se tak tímto způsobem dostávají monology obsahující pokyny, popisy situací a vize. Je to intimní zvukový prožitek: hlasy našeptávají osobě, která právě poslouchá, co má udělat, a nutí ji konfrontovat běžné normy chování v galerii s jinými možnostmi.

Oba autoři ve svých instalacích zachycují komplexitu vztahů k prostoru. Zážitek z výstavy je tedy i zážitkem ze synagogy samotné. Dochází zde k intimnímu naladění těl návštěvníků a návštěvnic nejenom silou tónů Flex Nr. 95: VOV, ale i přímo fyzickými vibracemi. Instalace 6 přesahuje vlastní možnosti – ukazuje, jak lze redefinovat vztah člověka k prostoru za pomoci audiovizuální zkušenosti a technologií. V ohromném a bohatě rozmanitém prostředí Nové synagogy tvoří zvuk, grafika a geometrie logické pojivo, i když paměť budovy může být nelogická a historicky ohýbaná.