Na začátku září se v Itálii rozjela předvolební kampaň. Ve volebním klání, které by mělo proběhnout na začátku příštího roku, je mírným favoritem antisystémové Hnutí pěti hvězd. Horečnaté tempo kampaně proto nasadil i současný místopředseda sněmovny Luigi Di Maio, pravděpodobný kandidát na premiéra pětihvězdového hnutí. Během prvního zářijového víkendu Di Maio stihl navštívit ekonomickou konferenci v Cernobbiu, filmový festival v Benátkách a Velkou cenu Itálie v Monze. Deník Corriere della Sera se v sobotu 2. září věnoval především vystoupení Di Maia v Cernobbiu, kde se tradičně odehrávalo Fórum Ambrosetti, takový malý italský Davos. Před etablovanými ekonomy, vrcholnými manažery a podnikateli lídr opozice vysvětloval, že Hnutí pěti hvězd chce udělat z Itálie „smart country“, kde by přístup na internet byl pro všechny naprostou samozřejmostí. Ohlasy na vystoupení populistického politika však byly dost chladné, jelikož byznysmeni vyhodnotili načrtnuté plány jako příliš vágní. Vřelejší reakci na svůj projev ale zaznamenal další populistický lídr, předseda Ligy Severu Matteo Salvini, který přítomným slíbil zavedení rovné, patnáctiprocentní daně z příjmu a zrušení ekonomických sankcí proti Rusku. Mýlil by se tedy ten, kdo by spoléhal, že „globalistické“ elity vytvoří hráz proti pravicovému populismu. Fašisté totiž vědí, jak se zalíbit buržoazii.
V posledních letech dochází v průběhu července a srpna k zesílení migračního proudu z Libye k italským břehům. Letošní léto je však výjimkou – počet migrantů, kteří dorazili k italským břehům, znatelně poklesl. Jak zdokumentovala agentura AP, některé milice působící na libyjském pobřeží dosáhly dohody s vládou v Tripolisu a odplutí migrantů brání násilím. To je zřejmě hlavní důvod úbytku příchozích. „Podle místních zdrojů Mezinárodní organizace pro migraci prošlo oficiálním sčítáním přes 400 tisíc migrantů, jejich celkový počet je ale odhadován na 800 tisíc až jeden milion, což potvrzují i italské tajné služby. Ve střediscích otevřených vládou a čtrnácti starosty, kteří se dohodli s Itálií, je jich sotva patnáct tisíc. A kde jsou ostatní?“ ptá se v reportáži z Libye, zveřejněné 3. září deníkem L’Avvenire, novinář Nello Scavo. Podle autora mají milice placené vládou premiéra Fayeze al-Sarraje v zemi desítky tajných vězení, kde migranti musejí snášet nelidské zacházení. „V Libyi se z migrantů stávají otroci,“ dodal reportér, jenž sesbíral svědectví o jednom z nelegálních vězení ve městě Zuaru. Uprchlíkům zavřenými v Libyi často hrozí, že budou vážné zraněni, zabiti nebo že je podmínky vězeních doženou k sebevraždě. Znepřátelené klany se navíc navzájem obviňují z převaděčství, ačkoli tuto aktivitu ještě nedávno provozovali takřka všichni bez rozdílu. Těch několik málo domnělých převaděčů, které zatkly síly Al-Sarrádžovy vlády, patří samozřejmě k táboru konkurenčního maršála Chalífy Haftara, popisuje situaci Scavo. Samotná vláda v Tripolisu však žádné vlastní příjmy, ze kterých by mohla financovat milice, nemá – peníze jí dávají štědří Evropané. V Tripolisu tak nejde ani tolik o místní vládu, jako spíše o to, že se některé evropské státy rozhodly skoncovat s přílivem uprchlíků za každou cenu.
Ke správnému italskému létu patří plážové hity a nějaký mord, který by zaplnil černou kroniku. Letos krimi rubrikám vládla znásilnění, jak dobře ukazuje případ napadení dvou žen a jednoho muže na pláži v letovisku Rimini. Pozornost tisku přitáhlo i rozhodnutí dozorového soudce ve městě Reggio Emilia, který neuvalil vazbu předběžného zadržení na mladého muže původem z Pákistánu, jenž je podezřelý ze znásilnění třináctiletého chlapce. „Soudce vzal v potaz mimořádný smysl pro sebedisciplínu podezřelého, který sám na sebe uvalil domácí vězení ještě před rozhodnutím justice,“ uvedl k případu deník Il Dubbio ve středu 6. září. Režim domácího vězení soudce potvrdil a stanovil zákaz kontaktu s poškozeným. Rozhodnutí spustilo povyk a samotná předsedkyně tribunálu prý přemýšlí o přemístění soudce, proti němuž se postavila prakticky celá místní politická scéna. Italská justice však dlouhodobě trpí nadužíváním vazeb předběžného zadržení, které se tak stávají jakousi pojistkou budoucího trestu. Itálie byla kvůli tomuto nešvaru opakovaně odsouzena u Evropského soudu pro lidská práva.
Pracující v živé kultuře patří ke skupinám, jež jsou nejčastěji vystaveny režimu prekarizace práce. Reakcí jsou pak pochopitelné protesty s požadavky vůči státu a zaměstnavatelům, ale také staré dobré formy spolupráce a dělnické vzájemnosti. Tyto hodnoty nepatří jen do historie dělnického hnutí 19. století, jak ukazuje případ solidární sítě Smart, o které referoval v sobotu 2. září levicový deník Il Manifesto. Solidární sít Smart se v Itálii zrodila v roce 2013, dnes má přes tisíc členů a sídlo v Miláně a Římě. „Aktivity sítě se zaměřují na profese, které se nezrodily v digitální éře, ale jsou staré jako lidstvo samo,“ uvádí autor reportáže Sergio Bologna. Problémy, které musí řešit tyto profesní kategorie, se však podobají obtížím, jimž čelí pracující v odvětvích „uberizovaných“ služeb. „Jde o krátkodobé, dočasné, jednorázové či samostatně výdělečné úvazky, které vyžadují časté přesuny, kognitivní i manuální výkony,“ snaží se popsat podobnosti mezi oběma kategoriemi pracujících. Návrat k dělnické vzájemnosti ovšem ukazuje, že tento druh pracujících si od státu a politické reprezentace nic moc neslibuje.