Postava dělnice Anny Walentynowicz výrazně ovlivnila podobu bojů polského dělnického hnutí v druhé polovině dvacátého století. Zprvu nadšená údernice se stala hybnou silou rebelujících dělníků.
Anna Walentynowicz byla důležitým symbolem odporu polského dělnictva sedmdesátých a osmdesátých let. Narodila se jako Anna Lubczyk v Rovnu, které bylo tehdy polské, ale dnes leží na Ukrajině. Do osudu malé Anny bolestně vpadla druhá světová válka: otec byl po německém vpádu do Polska 1. září 1939 mobilizován a zahynul v prvních dnech bojů a zanedlouho poté zemřela i matka. Anna a její starší bratr Andrzej přišli o rodiče i domov. Sedmnáctého září 1939 vstoupila do Rovna sovětská armáda a polská škola byla zavřena. Napříště mělo být všechno jinak. Andrzej byl krátce po sovětské okupaci zatčen společně se skupinou dalších chlapců a zmizel kdesi v lágrech gulagu, Anna se už s bratrem nikdy nesetkala.
Osiřelé holčičky se ujali sousedé, pro které ovšem znamenala hlavně další pracovní sílu. Dělala služku, pracovala v hospodářství a za každé provinění byla bita. Po vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem v roce 1941 Annini opatrovníci opustili domov a přestěhovali se do blízkosti Varšavy. Dvanáctiletá Anna si musela hledat zaměstnání, aby rodinu uživila. Po skončení války se opatrovníci i s Annou přestěhovali do Gdaňsku, který z rozhodnutí vítězů připadl Polsku. Její dětství tedy formovaly „velké“ dějiny.
Svazačka a údernice
V šestnácti letech se Anna, která nevychodila ani pět tříd základní školy, rozhodla vzít život do vlastních rukou. „Postavila jsem oběd na stůl a řekla: ,Odcházím.‘ A odešla jsem.“ Ale kam? Pokračovala ve způsobu života, jaký vedla dosud, dělala různé pomocné práce a přespávala u lidí, kteří ji zrovna zaměstnávali. Nutno říci, že v zemi zpustošené válkou nebyla výjimkou, takových sirotků se poválečnou Evropou potuloval bezpočet.
V roce 1947 získala po letech vlastní domov v podobě suterénního pokojíku. A také slušnou naději: lidové Polsko potřebovalo dělníky a ona chtěla a uměla pracovat. Zatoužila dělat ve vlajkové lodi Gdaňsku – v loděnicích. Nadchly ji plakáty „Mládež staví lodě“, které viděla v ulicích. Aby ji přijali, musela vykonat svářečské zkoušky. „Celou noc jsem nespala. Modlila jsem se k Panně Marii Ostrobramské a srdce mi v prsou prudce bušilo: ‚Ať mě přijmou do loděnic, ať mě přijmou.‘ Panna Maria mě vyslyšela a v listopadu 1950 jsem byla přijata do svářečského kursu,“ vyprávěla později.
Dnes už je dost těžké si představit budovatelské nadšení, které Anna pociťovala – plakáty a propagační brožury z padesátých let budí už spíš jen trpký úsměv. Nelze se však divit, že propagandě věřila a doufala, že nové Polsko, které i na mapě vypadalo jinak než země, v níž se narodila, má být státem pro dělníky a rolníky, kde si budou všichni rovni.
Anna byla nesmírně pracovitá a toužila být i společensky prospěšná. Vstoupila do Svazu polské mládeže, hlásila se na všemožné brigády, sázela stromy, chodila do průvodů. V létě 1951 ji vybrali do delegace na Festival mladých bojovníků za mír v Berlíně. Z té ovšem několik účastníků uteklo na Západ. Když jim vedoucí řekla, že o věci nesmějí mluvit, v Anně to vyvolalo strašné vzpomínky z dětství. Neuměla a nechtěla lhát, takže ze Svazu raději vystoupila.
Pracovala však usilovně dál, plnila normu na 270 procent, byla nejlepší údernicí, dokázala odpracovat i 420 hodin měsíčně. Nemohla však nevidět, jak je režim pokrytecký, jak vykořisťuje dělníky, a ženy především. Byla takřka dokonalým příkladem člověka, který důvěřivě následuje výzvy a hesla, dokud se na vlastní kůži nepřesvědčí, že propaganda se od skutečného života liší.
V lásce k lidem
V roce 1950 se Anna Lubcyk zamilovala do kolegy z práce a otěhotněla. Otec dítěte se jí začal vyhýbat, našel si jinou, a ona se rozhodla, že potomka vychová sama – „v lásce k lidem a vlasti“. Být svobodnou matkou tehdy vůbec nebylo lehké, ale ona byla zvyklá překonávat překážky. Přišla o byt a s dítětem nocovala u známých, v útulku pro matky anebo v pronajatém pokoji. Dopisem se obrátila na prvního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) Bolesława Bieruta, a v srpnu 1953 jí nakonec přidělili byt o rozloze 38 metrů čtverečních. Připadala si jako v ráji a bydlela tam až do smrti. Odmítla nicméně nabídku, aby vstoupila do PSDS, takže to v práci i přes své výkony neměla lehké.
Angažovala se v Lize žen, kde našla příležitost pomáhat konkrétním lidem, což jí šlo nejlíp. Osobní život – kromě péče o syna – musel jít stranou. V roce 1964 se však přece jen provdala za kolegu z práce Kazimierze Walentynowicze.
Poté však vážně onemocněla a musela nechat sváření: požádala o přeložení k lehčí práci jeřábnice (tak se také jmenuje jeden ze svazků, které na ni polská politická policie vedla). Když přišla vlna protestů a stávek po zdražení v prosinci 1970, ujala se Anna vaření pro stávkující. „Bylo potřeba uvařit spoustu horké polévky pro 17 tisíc lidí… To jsem uměla.“
V ulicích Gdaňsku se bojovalo a zahynulo sedm lidí, raněných byly stovky. Jedním z leitmotivů gdaňského odboje se nadlouho stal požadavek postavit obětem pomník.
Na Annu Walentynowicz záhy dopadla další rána osudu: její manžel stejně jako ona onemocněl rakovinou, ale na rozdíl od ní se ho nepodařilo zachránit – v říjnu 1971 zemřel. Anna mu svařila železný kříž na hrob a dále se angažovala v dělnickém hnutí.
Svobodné odbory
Koncem května 1978 se Walentynowicz z Rádia Svobodná Evropa dozvěděla, že byly založeny Svobodné odbory Pomoří. Zjistila, kde se může sejít s jejich představiteli, a v polovině června jim přinesla peníze, které vybrala mezi kolegy. Přijali ji bez váhání: Anna byla v loděnicích neobyčejně známou osobností, neboť věčně vedla spory s vedením a zastávala se spoluzaměstnanců.
V srpnu 1980 byla Anna propuštěna z práce – stalo se tak pět měsíců předtím, než mohla odejít do důchodu. V té době už mělo její jméno takový zvuk, že kvůli tomu 15. srpna vypukla v loděnicích stávka. Prvním požadavkem stávkujících byl návrat Anny Walentynowicz a Lecha Wałęsy do práce, druhým zřízení pomníku obětem z prosince 1970. „Byla jsem kapka, kterou přetekl kalich hořkosti,“ řekla k tomu. Stávky se později rozšířily po celém Polsku. Vláda byla donucena s dělníky vyjednávat a vznikl Nezávislý samosprávný odborový svaz Solidarita.
Patrně by k tomu nedošlo bez zásahu Walentynowicz a několika dalších – stávkový výbor se totiž rozhodl 16. srpna stávku ukončit a většina dělníků z loděnic odešla. Anna Walentynowicz s Bogdanem Boruseviczem však dělníky přesvědčili, že musejí ve stávce vytrvat, že musejí být solidární se zaměstnanci podniků, které ze solidarity s nimi do stávky vstupovaly. „Každého z nás jednotlivě úřady a armáda rozdrtí!“ apelovali. A uspěli. Vznikl Mezipodnikový stávkový výbor, v jehož prezidiu zasedala i Walentynowicz, a 31. srpna podepsali vládní představitelé se Solidaritou dohodu.
Připomeňme také, že Walentynowicz patřila ke křídlu odborů a protestního hnutí, jež v roce 1989 nesouhlasilo s „kulatým stolem“, který vedl k polosvobodným volbám v Polsku. Ona a její kolegové měli za to, že se s komunisty vyjednávat nemá. Stavěli se také proti Lechu Wałęsovi, který byl posléze zvolen prezidentem. I proto měla být Walentynowicz zapomenuta, potupena a vymazána z dějin. Nějakou dobu se to dařilo. Později však získala řadu vyznamenání včetně Řádu bílého orla.
Anna Walentynowicz zahynula při katastrofě polského letadla ve Smolensku a pod jejím jménem byla v Polsku pohřbena jiná žena. V září 2012 se odehrál druhý pohřeb, po němž snad tato věčně bojující dělnice nalezla konečně klid.
Autorka je publicistka a překladatelka.