Temná nonšalance

Číst básníky, kteří ve verších ventilují svou bolest, je jako ptát se sám sebe, jestli v konečném důsledku ještě věřím ve smysl lidského utrpení. Jakkoli se sbírky tohoto typu jedna od druhé mohou lišit, tím, co jejich čtenáři obvykle hodnotí na prvním místě, je přesvědčivost autorovy zprávy o soužení se světem. Více než jinde závisí zde účinek, a podle toho i úspěch poezie na tom, nakolik je možné estetizované záznamy o konfliktech jedince se skutečností takříkajíc brát za slovo. A pokud ano, pak přichází kýžená chvíle smyslu a sladkobolného očekávání, co všechno za to utrpení získám. Zkrátka a dobře, řeč na téma bolest činí ty, kdo jí naslouchají, zvlášť citlivými a pozornými; každý ji přece zná, a proto smí vznášet přísný, ale v literatuře velmi ošidný nárok na její opravdovost.

Postapokalyptická krajina poezie

Třetí básnická sbírka Martina Skýpaly Noc je na prodej se výše popsané naturalizaci ze strany čtenářů sotva vyhne. Obálka je černá, doplněná na klopě fotografií „lidského otisku“ na betonových schodech po atomovém výbuchu v Hirošimě. Básně jsou od základu ponuré a mrazivé, což dále umocňují odkazy k reálně existujícím sériovým vrahům a jejich zločinům. Rytmicky výrazné verše, opírající se nezřídka o rým, vykreslují jakousi postapokalyptickou krajinu, ve které zdá se trpí i sám život. Jako je svět Skýpalovy poezie rozvrácený, rozvrací se spolu s ním také sazba – texty dobré poloviny básní jsou na stránkách pootočené o devadesát stupňů, sbírku je tedy třeba v prstech neustále obracet tam a zpátky. Člověka to udržuje ve zvláštní pohotovosti, neklid z četby zakouší přímo fyzicky. Netrvá to však dlouho a objevuje se klíčová otázka: proč má tohle všechno Skýpala zapotřebí?

Částečnou odpověď na ni poskytl jeden z recenzentů sbírky, který upozornil na autorovo působení v redakci kriminalistického časopisu. Dá se předpokládat, že námět řady básní skutečně přišel odtud, ale naznačená souvislost může stěží vysvětlit, proč básník s takovou umanutostí rýsuje obrazy zmaru a proč (až na nepatrné výjimky) odmítá hledat východisko z beznaděje. Skýpala je autor natolik zkušený a celistvý, že u něj můžeme předpokládat hlubší záběr a promyšlenější kompoziční plán. Ostatně, temnota a bezútěšnost musejí mít přece někde svůj protipól, třebaže zůstává nevyslovený.

Vší nepřízni navzdory

Hned v první básni hraje řeka pod nánosy tajícího ledu znepokojivým souzvukem tří barev – modré, zelené a hnědé (Praskání ledů). Mollový barevný akord se pak ještě několikrát opakuje v souvislosti s jinými motivy (srov. básně na s. 6 a 26), ale dál si udržuje svou neproniknutelnou odpudivost. Určitá disharmonie, respektive zdánlivě paradoxní spojení, je typická i pro samotnou výstavbu Skýpalových veršů. Vedle tradičního lyrického inventáře smutných, zádumčivých poloh stojí tu hovorový, nečesaný jazyk, který rozrušuje uhlazený výraz dlouhých veršů ve prospěch bezprostředního účinku emocionálně nasycených slov. Podobným způsobem se v básních střetávají odkazy k literární tradici (příběhy antických a biblických postav) s ryze současnou zkušeností autora, který své postoje tlumočí s nehledanou přímostí flašinetáře. V jediném a nedílném životním gestu roztáčí s horečnatým zápalem svůj instrument a zběsile častuje kolemjdoucí, jako by se už neměl dožít konce své písně. A do třetice ještě jedno kontrastní spojení: pod zmarnělou přítomností, jejíž obraz Skýpala důmyslně konstruuje, zaznívá přirozený, elegický nápěv linoucí se celou sbírkou. Povětšinou skřípe a chrchlá, ale v těch nejpůsobivějších básních zní podezřele čistě (Braillovo písmo, Nevhodný pohled, a zejména Okamžik).

Básníků, kteří proti bezútěšné skutečnosti stavějí vyhrocenou vizi světa, je v každé generaci víc než dost. Skýpala je jiný, protože se nespokojuje s výrobou chmurných obrazů, kterými by si ulevoval od bolesti duše. Neodkrývá ložisko hněvu a frustrace v sobě, aby mohl jeho obsah vychrstnout do čtenářovy tváře a samolibě očekávat ovace. Naopak, soudí sám sebe na prvním místě, je ústřední tragickou postavou svých černočerných představ, zmarnělý a pomíjivý jako všechno ostatní. Zůstává mu ovšem ještě účast se světem. Snad právě v tom spočívá tajemství nakřáplého flašinetu, který nonšalantně vrže vší nepřízni navzdory.

Autor je bohemista.