Polská autorka Julia Fiedorczuk není v Česku úplně neznámá: v roce 2011 se zúčastnila Měsíce autorského čtení, její básně byly zařazeny do Antologie současné polské poezie (2011), úryvek z její prózy vyšel před dvěma lety v A2. Věnuje se i v polském kontextu často opomíjeným fenoménům a teoriím: ekokritice, ekopoetice a ekopoezii.
„Ukážu ti lásku v hrsti hvězd.“ Těmito slovy začíná báseň Kyslík ze stejnojmenné sbírky (Tlen, 2009) Julii Fiedorczuk (nar. 1975). V dalších verších pozoruje lyrická subjektka (budeme-li věrni duchu autorčina psaní) své okolí, všímá si živé a neživé přírody a obrací k nim pozornost pomyslného recipienta: „Znáš karneval sněhu na listech u cesty?/ Fialové obrysy prosincového dne? (…)// Jsou tu malí tanečníci v kapce říční vody. Hmyzí ráj za branou zahrady,/ hnízdo v ohybu ramen tamté mohutné borovice,/ v hnízdě mých ramen mléčný dech dítěte“ (přeložila Barbora Gregorová). Stírá se tu hranice mezi světem lidským a mimolidským, mizí binární opozice a spolu s nimi antropocentrická hierarchie, v níž člověk vládne ostatním bytostem. Obraz v básni je obousměrný: borovice – coby člověk – má ramena; a lidská ramena, která objímají dítě, se stávají hnízdem. Jak blízko k nám mají rostliny a jiné ne-lidské bytosti? Jsme ochotni si to připustit? Anebo možná k nám vůbec nemají tak blízko, ale právě proto stojí za to je poznávat a pokoušet se o láskyplné soužití?
Ekopoetika jako vytváření domova
Své chápání ekopoetiky a ekopoezie Fiedorczuk vykládá v knize Cyborg w ogrodzie (Kyborg v zahradě, 2015), jež je i stručným kritickým úvodem do angloamerické ekokritiky, a také v trojjazyčné, polsko-španělsko-anglické, publikaci Ekopoetyka / Ecopoética / Ecopoetics (2015), kterou napsala spolu s mexickým básníkem, překladatelem a literárním vědcem Gerardem Beltránem.
Fiedorczuk a Beltrán se vracejí k etymologii řeckých slov oikos (dům, domácnost, obydlí) a poiésis (konání, tvoření, básnění) a postulují ekopoetiku jako vytváření domova, který se neomezuje pouze na lidské bytosti. Domova, který bude s respektem zahrnovat i „jiné“. Abychom ho mohli vytvářet, musíme podniknout několik kroků. Jedním z nich je přestat oddělovat přírodní vědy od věd humanitních, poezie a umění. Fiedorczuk a Beltrán se v knize o ekopoetice dožadují dialogu a rovnoprávnosti: „Vědění nemůžeme oddělit od ‚skutečného světa‘, jeho prostředí, jeho oikos. Adekvátní poznání je možné až po stvoření reálné třetí kultury, která nepodřizuje jednu stranu této nepříliš šťastné dělby straně druhé, ale angažuje obě kultury, aby stvořila nové metafory a nové formy vědění spojující objevy přírodních věd a umění, reagující na aktuální problémy.“
Nestačí ovšem překonat propast mezi „dvěma kulturami“, potřebujeme novou, neantropocentrickou perspektivu. Ekopoetika je v rozporu s modernistickou autonomií uměleckého díla, a proto i poezie musí být vnímána jen jako jeden z mnoha tvůrčích aktů, které se v přírodě vyskytují. Tvůrčí je činnost všech – také ne-lidských – bytostí, elementů živé a neživé přírody. Fiedorczuk odkazuje k poznatkům přírodních věd či biosémiotiky, která dokazuje, že jazyková komunikace nebo tvůrčí interpretace nejsou činnosti pouze lidské. Tvůrčí interpretace probíhá například již na úrovni genetického kódu: na začátku 21. století se zjistilo, že pro výskyt některých funkcí v organismu je důležitá nejen genetická výbava, ale i jejich interakce a interpretace probíhající v buňce. Bioložka Wendy Wheeler tak mluví o „kognitivních“ schopnostech buněk. Postulátem je tedy opustit tezi o výjimečnosti člověka.
Od biologie k poezii a zpátky
V projektu ekopoetiky je význam slova poetika rozšířen: podle etymologie slova poiésis je pojímána jako formování a transformování světa pomocí jazyka anebo jiným způsobem. Fiedorczuk a Beltrán píší: „Ekopoetika, chápaná v souladu se svou etymologií, je budování domova, vytváření vztahu s jinými bytostmi a tvory na základě prohloubeného vědomí o materiálních a kosmických dimenzích našeho bytí. Ekopoetika je způsob vědomého stávání se. Představuje pokus stvořit novou epistemologii, vylučující instrumentální postoj k jiným bytostem a vyrůstající z pochopení, že Země – a ve své podstatě vesmír – je domov, oikos, společný majetek mnoha různých lidí a ne-lidí.“
V ekologičtějším způsobu obydlování země přitom sehrává důležitou roli poezie. Básně prohlubují naše uvědomění jazyka i prostředí, které nás obklopuje – životního prostředí. Poezie zachraňuje představivost a ekologická krize bývá přece popisována jako krize představivosti.
Fiedorczuk občas zastírá hranice mezi pojmy ekokritika, ekopoetika a ekopoezie. Snad nejpodrobněji se snaží vyložit poslední z nich. Samozřejmě není jeho autorkou, avšak od mnohých pokusů definovat ekopoezii (či ekologickou poezii), jež byly podniknuty v angloamerickém prostředí, se otevřeně distancuje. Ty se totiž často soustřeďovaly na obsah básní a přehlížely poetiku či formální stránku textu. Měly také moralistický tón a předepisovaly, jak by měla „správná ekopoetická báseň“ vypadat. Fiedorczuk naopak zdůrazňuje, že v literární praxi je ekologická korektnost často velmi nudná a že literatura, tedy také ekologická literatura, může nabídnout mnohem více než jednoznačnost. Souhlasí však s východiskem ekopoetické kritiky: změnou optiky ve vztahu básník – mimolidská příroda, a to zejména na jazykové rovině.
Jako příklad ekopoetického díla autorka uvádí mimo jiné text amerického básníka Forresta Gandera The Future of the Past: The Carboniferous & Ecopoetics (Budoucnost minulosti: Karbon a ekopoetika, 2011), jehož první část je báseň v próze a druhá se věnuje souvislostem mezi poezií a ekologií. Ačkoli Gander hojně čerpá z vědeckých poznatků (absolvoval geologii), nepředstírá mimetismus: básnická představivost je zde jednou z hlavních hrdinek. Básník vědomě využívá jazykových možností angličtiny, tvoří pozoruhodné metafory nebo si hraje se zvukomalbou, a sestavuje tak plastický obraz přírody. Neváhá klást vedle sebe aluze k uměleckým směrům či stylům a popis rostlin nebo zvířat, čímž destabilizuje opozici příroda/kultura.
Destabilizace místo návratu
Interdisciplinární praxe propojující lidský a ne-lidský svět není návrat k přírodě, nýbrž pouze využití určitého lidského potenciálu, píše Fiedorczuk. V souladu s filosofkou a historičkou Carolyn Merchant pak zdůrazňuje, že lidé si přírodu často idealizují, vybírají si z ní jen to, co se jim hodí k vizi selankové, harmonické primitivní divočiny, přehlížejí její nepříjemné a děsivé aspekty – ať už se podíváme na Rousseauovo dílo, nebo na každodenní život. Vždyť i obchodní centra využívají přírodní motivy: umělé květiny či stromy, rostlinné ornamenty.
Takto vnímaná příroda má jen jednu funkci, má být potěchou pro lidské oko. Zde se ekokritika setkává s feminismem: konstrukce idealizované přírody a konstrukce ženskosti jsou v tomto ohledu blízké. Žena je v patriarchálním světě vyhrazena pro pohled muže, mimolidská příroda v běžném vnímání pro pohled člověka. Ženská těla, typy sexuality či chování, které nesplňují požadavky konstruovaného ideálu, vzbuzují podobný odpor, jako ty části přírody, jež se vymykají fantazii o ráji. Ekokritika i feminismus upozorňují na problematičnost samotných kategorií příroda či žena, avšak uchovávají si je jako politickou strategii. Julia Fiedorczuk opakovaně zdůrazňuje, že ekopoetická praxe nekončí psaním a čtením ekologické poezie. Je to sice důležitý krok, ale po něm následují kroky další: součástí ekopoetické praxe tedy asi nebude literární konference o ekopoezii, během níž se bude z plastových kelímků pít neeticky vyrobené levné kafe a budou se pojídat chlebíčky obložené těly kdysi živých bytostí.
Autorka je básnířka a bohemistka.