Polské filmy se znovu dostávají do centra pozornosti filmových publicistů i festivalových dramaturgů. Ambiciózní debuty ukazují tvůrčí potenciál mladé generace filmařů a vysoká návštěvnost zase vitalitu domácí populární kinematografie.
V posledních několika letech zažívá polská kinematografie mimořádné úspěchy. Domácím populárním filmům se daří v kinech a zároveň se polské artové snímky objevují v soutěžních programech velkých festivalů. I v českých kinech jsme v posledních letech měli možnost vidět nová díla uznávaných klasiků, jako jsou Andrzej Wajda (Mžitky, Powidoki, 2016) nebo Agnieszka Hollandová (Přes kosti mrtvých, Pokot, 2017), ale i výrazné snímky mladých autorů: Spojené státy lásky (Zjednoczone stany miłości, 2016) Tomasze Wasilewského a Poslední rodinu (Ostatnia rodzina, 2016) Jana P. Matuszynského. Právě nová generace začínajících tvůrců se velmi cílevědomě a radikálně prosazuje na mezinárodní festivalové scéně.
Deziluzivní realismus
Nové polské filmy nespojuje žádná společná estetika. Všechny mají společné jen to, že se snaží adaptovat současné trendy z mezinárodních filmových festivalů na domácí prostředí. Tematicky často volí období komunistické diktatury, ale najdou se mezi nimi i filmy reflektující devadesátá léta nebo současnost. Některé z nich jdou cestou pozorovatelského realismu a zkoumání patologických vrstev společnosti. K tomuto trendu můžeme přiřadit i jeden z nejvýraznějších polských snímků posledních let – Tělo(Ciało, 2015) režisérky Małgorzaty Szumowské, která ovšem patří ke střední generaci (debutovala v roce 2000). Příběh policisty z oddělení vražd a jeho anorektické dcery, zasazený do šedivých prostředí paneláků, bývá vykládán jako závažná a přitom nemilosrdně ironická zpráva o duchovním tápání současného Polska, které zažívá deziluzi ze svého dřívějšího náboženského směřování a hledá alternativy v cynismu i moderním spiritismu. Szumowska za film dostala cenu za režii na filmovém festivalu v Berlíně.
Z téhož festivalu si o rok později odnesl cenu za scénář Tomasz Wasilewski za Spojené státy lásky. Jeho kronika milostných vztahů v počátcích devadesátkového kapitalismu v Polsku, natočená v tlumených barevných odstínech věhlasným rumunským kameramanem Olegem Mutuem, je ale jen nejnovější aktualizací tématu, které režiséra zajímá už od jeho debutu V ložnici (W sypialni, 2012). Je jím zkoumání intimity a sexuality v současné městské společnosti. Na minimalisticky pojatý příběh osamělé čtyřicetileté ženy, která řeší vlastní existenční problémy tím, že odpovídá na internetové inzeráty poptávající sexuální zážitky, pak Wasilewski navázal nevyrovnaným queer dramatem Plovoucí věžáky (Płynące wieżowce, 2013).
Velkou pozornost vzbudil i hraný debut Bartosze M. Kowalského Dětské hřiště (Plac zabaw, 2016), uvedený na festivalu v San Sebastianu. Drastický snímek inspirovaný reálným případem dětské šikany bývá možná až příliš často přirovnáván k „analytickému“ stylu Michaela Hanekeho. Kowalski skutečně přebírá Hanekeho formální postupy i téma nevysvětlitelného násilí, které prostupuje veškeré lidské konání, a je to také film, na němž je z realistické linie současných polských snímků nejvíce znát snaživé opisování současných trendů globálního festivalového okruhu.
Vlhká místa popkultury
Druhý výrazný trend naopak lapá po těch tendencích současné artové scény, které využívají hyperstylizovaný přístup a vycházejí z populárních žánrů. Nejlepší renomé si vyrobil hit z festivalu v Cannes Vábení sirén (Córki dancingu, 2015; viz recenzi na protější straně) debutující Agnieszky Smoczyńské. Bizarní hororový muzikál o mořských pannách předvádějících se na osmdesátkové diskotéce dokázal přivábit pozornost jak cinefilního festivalového publika, tak diváků žánrových a hororových filmových přehlídek.
Podobná fascinace extrémy stojí v základu tvorby režiséra Kuby Czekaje. Provokativní debut Baby Bump (2015) zachycuje úzkosti a fantazie spojené s počátkem chlapecké puberty a proměňujícím se tělem i uvažováním. Czekaj kombinuje reálné scény s fantaskními výjevy natočenými pomocí vizuálních efektů nebo i animací a vytváří sled scének fascinovaných různými projevy tělesnosti, které jsou pro dospělé diváky většinou trapné nebo přímo zahanbující, ale zároveň se těší intenzivnímu zájmu dětí na prahu dospělosti. Na tuto výpravu na pomezí artu, dětského filmu a pubertálních komedií typu Vlhká místa (Feuchtgebiete, 2013) režisér o rok později navázal svým dalším dílem Král duchů (Królewicz Olch, 2016). Czekaj ho natočil ještě před snímkem Baby Bump, ale postprodukci dokončil až po něm. Znovu se v něm prezentuje jako filmař fascinovaný dětskou imaginací. Král duchů se nicméně věnuje existenciálním úzkostem teenagerů, kteří jsou ztvárněni pomocí gotické stylizace, citují Goetheho a počítají hodiny zbývající do konce světa.
Jan P. Matuszynski s filmem Poslední rodina stojí na pomezí realismu a hyperstylizace. Portrét malíře Zdzisława Beksińského a jeho nevyrovnaného syna Tomka je především osobitá studie vztahu postav a prostoru, který obývají. Středově komponované záběry hrdinů žijících v bohatě zařízených pokojích panelákových bytů přinášejí pozoruhodný pohled do novodobých dějin země, vedený především zájmem o věci, jimiž se lidé obklopovali.
Nové pořádky v polských kinech
Třetím centrem rozkvětu současné polské kinematografie je populární film a jeho komerční úspěchy. Celá polovina z tamních loňských deseti divácky nejúspěšnějších filmů byla domácího původu. Není přitom asi příliš překvapivé, že v návštěvnosti bodují úplně jiná díla, než jsou ta, nad nimiž se rozplývají kritici na filmových festivalech. Do top 10 pronikla dvě pokračování úspěšné polské krimi Pitbull (2005) režiséra Patryka Vegy. Filmy s podtituly Nové pořádky (Nowe porządki) a Niebezpieczne kobiety(Nebezpečné ženy) jsou drsné cynické akční krimi, ukazující polské policejní prostředí i podsvětí jako odpudivé, brutální a ničeho se neštítící panoptikum. Podobně jako v české kinematografii jsou i v Polsku oblíbené vztahové komedie. Filmy Planeta singli (Planeta singles) a 7 rzeczy, których nie wiecie o facetach (7 věcí, které nechcete vědět o mužích) jsou polské ekvivalenty lifestylových dramedií, jaké u nás točí například Jiří Vejdělek. Populární jsou i dramata ztvárňující nedávné národní dějiny – Volyň(Wołyń) nejenže patřila k divácky nejúspěšnějším filmům roku, ale získala také nejvíc ocenění na výročních cenách Polské filmové akademie.
Komentátoři současného polského filmu oceňují hlavně jeho tematickou, žánrovou a stylovou pestrost. Polsku se daří vytvářet možnosti pro dlouhodobou, víceméně kontinuální kariéru tvůrcům střední a starší generace. Výbojné a excentrické debuty jako Dětské hřiště a Vábení sirén sice přivádějí pozornost k začínajícím filmařům čelícím velké konkurenci nových neznámých tvůrců z celého světa, zajímavější vyhlídky do budoucna však možná nabízejí méně křiklavé, ale vyzrálejší snímky zkušenějších autorů, například Tělo Małgorzaty Szumowské nebo Spojené státy lásky Tomasze Wasilewského. Právě rozvíjející se kariéry podobných režisérů dokazují vzestup dnešní polské kinematografie nejsilněji.