Za hranice vlastního já

Západní civilizace, rozpínavá a všudypřítomná ve svých projevech a nárocích, naráží nejen na hranice vnějšího prostředí například v podobě změny klimatu, ale stále více i na naše vnitřní hranice. Přirozená snaha o udržení duševní rovnováhy má své meze, u každého jiné, a často si přiblížení k limitům toho, co ještě uneseme, a co už ne, ani neuvědomujeme. Proměna našeho vnitřního nastavení může probíhat téměř neznatelně celé roky. Naučené stereotypy a víra ve smysluplnost stávajících společenských dohod se postupně rozrušují, vědomí se otevírá dříve potlačovaným obsahům a zbavuje se závislosti na konvenci. Člověk se stává přítomnějším v realitě, samostatnějším a méně ovlivnitelným.

Zničení a znovuzrození

Krize identity a hodnot může ale také proběhnout s tak nečekanou silou, že nahání strach, a lidé, co se v takovém víru ocitnou, se často bojí, že přicházejí o rozum. Byli zvyklí mít své tělo a mysl pod kontrolou a najednou na vlastní kůži pocítí to, o čem byli přesvědčení, že ani neexistuje. Zažívají změněné stavy vnímání, výrazně se mění jejich emocionalita i psychosomatické funkce, posouvá se definice vlastního já. Mohou slyšet hlasy, bez jakékoli předchozí duchovní zkušenosti navázat kontakt s Bohem či archetypálními postavami. Objevují se pocity zničení a opětovného znovuzrození.

Jungiánský psychiatr John Weir Perry hovořil o procesu obnovení. Carl Gustav Jung, který sám podobnou krizí prošel, popsal tyto zážitky jako numinózní. Humanistický psycholog Abraham Maslow je označil za vrcholné. Stanislav a Christina Grofovi, jedni ze zakladatelů transpersonální psychologie, přiznávající každému transcendentální rozměr, pojmenovali celý proces jako psychospirituální krizi. Tento, dnes již běžně užívaný termín, uvádí i poslední verze Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch (DSM).

Oproti tradiční psychiatrii, jež v podobných projevech/symptomech stále většinou rozpoznává patologii, disponuje transpersonální psychologie nástroji, které jsou lékařským vědám založeným na důkazech, mezi než se psychiatrie řadí, nedostupné. Pracuje s celostním přístupem a krizi pokládá za transformativní proces s léčivým potenciálem, což je klíčové. Potíž nevidí v krizi samotné, jen v náročném zvládání jejích nekontrolovatelných projevů. Odlišný pohled obou přístupů se odvíjí už od nahlížení na lidské vědomí. Transpersonalisté na rozdíl od psychiatrické vědy nepovažují vědomí za produkt lidského mozku, ale chápou jej jako nadřazené. Mozek není zdrojem vědomí, je aparátem, přijímačem, který dokáže zprostředkovat a především filtrovat, co přichází odjinud, z oblasti mimo naši fyzickou přítomnost. Tento výklad podporují i takzvané zážitky blízké smrti (NDE). Závažné poškození mozku, pokud by byl nadřazený vědomí, by nedovolilo nic podobného prožívat ani si vše do detailů pamatovat. Fenomén NDE nedokáže současná věda nijak uspokojivě vysvětlit.

Nevědomá oblast lidské psychiky je dle transpersonální psychologie zdrojem vytěsněných obsahů i vstupem do oblasti archetypů. Archetypů ve smyslu ontologicky reálných předobrazů, skutečných zdrojů našeho nejniternějšího uspořádání, k nimž mohou mít lidé v psychospirituální krizi nečekaně přístup. Komunikace s Bohem či kosmickým vědomím není chápána jako výplod našeho mozku, ale více jako napojení na reálně existující oblast, pouze fyzicky nedostupnou.

Iracionální psychiatrie

Transpersonalisté volají po koncepčních změnách v psychologii a zejména psychiatrii, v jejímž neustálém pátrání po měřitelných důkazech spatřují iracionální počínání. Kritizují, že do léčebných metod není zahrnuta získaná zkušenost. Například to, že pacien­tům výrazně pomáhá, pokud je jim dána naděje na zlepšení jejich stavu, či že jim naopak škodí a v závislosti je udržuje dlouhodobé užívání antipsychotik. Co se týče velkého množství psychoterapeutických škol a systémů, upozorňují na to, že verbální analýza často nestačí. Bez zkušenosti překračující běžný rámec prožívání sebe sama, jakou dokáže zprostředkovat holotropní dýchání či sezení s užitím psychedelik, nemají lidé ke skrytým obsahům, třeba těm, jež se týkají prenatálního a perinatálního období, vůbec přístup.

Harris Friedman, profesor Floridské univerzity a Kalifornského institutu integrálních studií, se zabývá možností vtělení transpersonálního hlediska do současné terapeutické praxe. Mezi oběma přístupy nevidí apriorní konflikt. Přirovnává to ke vztahu algebry a kalkulu (počítání a matematické analýzy). Kalkulus zahrnuje algebru a současně ji přesahuje. Dodává: „Některé potíže jako psycho­spirituální krize mají transpersonální ­povahu a bez adekvátního celostního přístupu je nelze zvládnout. Spiritualita hraje klíčovou roli v psychologických funkcích obecně, souvisí s patologií i s psychickým růstem. Potřebovali bychom nalézt sofistikovaný přístup, slučitelný se současnou vědou, který překročí dnes obvyklé představy o posvátnu, aniž se vrátí k předsudkům a ignoranci. Transpersonální psychologie toto nabízí, pokud je správně pochopena a není zneužita, což se bohužel běžně stává.“

Na přelomu září a října se v Praze po pěta­dvaceti letech setkají významné osobnosti světového transpersonálního hnutí, které má za sebou padesát let existence. Harris Friedman tu vystoupí vedle Stanislava Grofa, Davida Lukoffa, Charlese Groba, Annie Mithoefer, Ervina Lászla, Sandry Harner a dalších osobností z oblastí psychedelického výzkumu, hlubinné ekologie, kvantové fyziky, výzkumu vědomí, archetypální kosmologie nebo šamanského léčení.

Na tenkém ledě

Povědomí o psychospirituální krizi v posledních letech roste a pomalu se s touto „diagnózou“ začíná pracovat i v rámci zavedeného systému. Psychiatrická nemocnice Bohnice navázala kontakt se sdružením Diabasis, založeném Michaelem Vančurou před třinácti lety cíleně pro pomoc lidem v psychospirituální krizi. Hlavní díl zodpovědnosti leží stále na lékaři, ale pokud ten rozhodne, že nově přijatý pacient má odpovídající symptomy, přizve Diabasis a ta péči o něj převezme. Nedojde tak k hospitalizaci a leckdy ani k medikaci. Klíčem k rozpoznání osobnostní krize například od schizofrenie je míra nadhledu, již si lidé většinou podrží a dokážou vidět svůj stav jako vnitřní psychologický proces. Klien­ti s těžšími psychotickými stavy, paranoidními a persekučními bludy do této kategorie nespadají.

A tady se ocitáme na tenkém ledě. Ač se nám dle příznaků podaří určit jednotlivé diagnózy, lze tak snadno rozhodnout i to, kde končí transformace a začíná patologie? Jaké vize a hlasy mají pro léčení význam a jaké mají být naopak medikací utlumeny a potlačeny? Jak diametrálně musí být odlišná zkušenost klienta­-pacienta, jehož stavy jsou chápány jako smysluplné, transformativní a vedoucí k uzdravení, a toho, jehož prožitky jsou označeny za bludy a projev nemoci, která vyžaduje medikaci, vedoucí nikoli k uzdravení pacienta, ale k jeho stabilizaci, respektive stagnaci. Tudy prochází velmi tenká hranice, jejíž průběh má moc rozhodnout o budoucnosti daného člověka.

Schizofrenie se podobně jako psychospirituál­ní krize může rozvinout po hraničních prožitcích. V těžké psychóze je vědomí mohutněji zaplaveno nevědomými obsahy a nadhled nad vlastní situací a komunikace s okolím mohou být načas znemožněny. Úspěšně s lidmi v psychotických stavech pracoval zmíněný John Weir Perry v experimentálním rezidenčním zařízení Diabasis v San Francisku v sedmdesátých letech, kde měli klienti možnost prožívat bez medikace i intenzivní ataky. Perry popisuje, že během takové ataky je veškerá energie odčerpána z vědomí do archetypální oblasti. Mytické obsahy se vynoří z nejhlubších úrovní psýché, aby reorganizovaly bytostné Já. Smysl psychózy, jak věřil Jung, je právě v „roztavení“ osobnosti pro restrukturalizaci Self. Zatímco se tak děje, člověk se cítí izolovaný ve snovém stavu. Perry uvádí: „Samozřejmě jsou některé neobvyklé případy, kdy jedinec nedokáže obstát v návalu nevědomého materiálu a zůstane ve stavu šílenství. Ale v Diabasis jsem viděl mnoho lidí vydat se jinou cestou, takže skutečně věřím, že ‚chronická schizofrenie‘ je vytvořena negativní reakcí společnosti na naprosto přirozený a zdravý proces.“

Autorka je spolupracovnice redakce.