Společně s internetovými trendy se mění i formy hudebního pirátství. To se v současné době zaměřuje především na čím dál populárnější streamovací služby. Nemělo by se však zapomínat na to, že pirátské praktiky využívají i společnosti jako Google nebo Spotify – a dělají to takřka beztrestně.
Nedávný výzkum britských organizací IPO a PRS for Music ukazuje, že v současné době nejrozšířenější podoba hudebního pirátství spočívá v ilegálním stahování obsahu streamovacích služeb, jako jsou YouTube, Spotify, Bandcamp či SoundCloud. „Nejagresivnější a nejrychleji rostoucí“ forma pirátství používá weby, které simulují přístup na zmíněné servery a následně uživatelům umožní požadovanou skladbu stáhnout. Mezi roky 2014 a 2016 vzrostlo využívání těchto služeb o 141,3 procenta a dnes se jedná až o sedmdesát procent všech ilegálních internetových aktivit. Nejčastěji se této činnosti dopouštějí lidé ve věku 16–34 let. Britský akademik a odborník na management hudebního průmyslu Dennis Collopy ve zprávě k výzkumu trochu smutným a zároveň překvapeným tónem uvádí, že se v tomto druhu pirátství angažuje i nejmladší generace. Očekávání manažerů hudebního průmyslu, že pro internetově gramotnou, „post-youtubovou“ generaci bude paušální placení za nejrůznější streamovací služby samozřejmostí, se nepotvrdila.
Nekonečný koloběh přehrávání
Při letmém pohledu do nedávných dějin internetu je zjevné, že hudební pirátství prodělalo za relativně krátkou dobu značný vývoj. Od prvních peer-to-peer sítí typu Napster či Gnutella se přes snahy o decentralizaci naopak silně centralizovalo a postupně profesionalizovalo: přesunulo se do webových úložišť, symbolizovaných dnes již zaniklými servery RapidShare či Megaupload. Namísto flexibilního využívání kapacit internetových linek, jako v případě P2P sítí, podobné weby operují s velkými datacentry, jejichž pronájem financují penězi z reklamy a placených prémiových účtů. S rozšiřováním mobilního internetu se však poněkud pochybný byznys rychle přesytil. Vývoj v oblasti internetových technologií již několik let potvrzuje, že ukládání na vlastní disk je zpátečnická aktivita – moderní člověk ukládá svá data jedině na cloud a hudbu poslouchá zásadně ze streamu. Zákonitě s tímto trendem se i pole působnosti pirátů přesunulo ke streamovacím službám.
Pomyslné dějiny hudebního pirátství odpovídají všeobecným tendencím ve vývoji internetu. Utopická očekávání se rychle propojila s korporátním byznysem a mladí nadšenci své garážové firmy proměnili v gigantická monstra, jejichž roční obrat překonává rozpočty mnohých národních států. O nelegálních službách si lze myslet ledacos, ale s trochou sarkasmu je možné konstatovat, že jejich počínání není o nic více parazitické než počínání velkých hráčů, jako je YouTube či Spotify. Principy výdělku se příliš neliší – jak oficiální streamovací služby, tak na nich cizopasící stahovací servery žijí především z internetové reklamy, která má v případě nelegálních webů na první pohled velmi útočný charakter. Agresivní reklama, podsouvající nepotřebný software a vycházející ze špehování uživatelů, ale zdaleka není nástrojem pouze těchto pirátských služeb: hranice mezi etickým a neetickým je do značné míry arbitrární a někdy přímo špionážní aktivity zavedených společností jako Google či Facebook jsou často ještě mnohem horší, pouze jsou zabalené do líbivých barev.
Piráti z Googlu
Streamovací služba Spotify se ostatně nedávno dostala na stránky mnoha hudebních magazínů kvůli tomu, že pod smyšlenými jmény uváděla relaxační instrumentální tvorbu různých umělců, aby nemusela vyplácet autorské poplatky. Zdá se, že se vůbec nepočítá s tím, že by se někdo do takové hudby skutečně hlouběji zaposlouchal a začal se pídit po bližších informacích. Takové praktiky svádějí k zamyšlení nad způsobem poslechu, k němuž streamovací platformy vedou: hudba svou hodnotu získává právě v nekonečném koloběhu přehrávání a v souvislosti s více či méně podobnými nahrávkami.
Zdá se tedy, že stahování jednotlivých skladeb může v rámci současného hudebního průmyslu působit podvratným způsobem. Konkrétní skladba se při pirátském downloadu vyděluje z neustálého oběhu, a tím ztrácí svou hodnotu, které dosahuje pouze v nekonečném kontextu ostatních nahrávek, často stylově spřízněných a tvořících spíše rádoby sofistikovanou zvukovou kulisu. Nebezpečí streamovacích služeb totiž tkví v tom, že jejich uživatelé mohou snadno zabřednout hluboko do žánrových bublin. Kopírují tak trend, na který v současnosti upozorňují mnozí sociologové a socioložky: internet navzdory všem utopickým a technooptimistickým očekáváním směřuje čím dál více k vytváření uzavřených spřízněných skupin, než že by pomáhal rozšiřovat horizonty. Nelegální stahovací služby mohou přispět k tomu, že se nekonečný koloběh zastaví, posluchač/ka se zaměří na jednu konkrétní skladbu, kterou chce tak trochu fetišisticky vlastnit a oddělit od ostatních.
Diskutabilní je také vývoj YouTube, ze kterého se stala patrně nejrozšířenější služba k poslechu online a který poskytuje neuvěřitelné množství hudby napříč historií a žánry. Ačkoli je taková služba neobyčejně příjemná, je třeba mít na paměti, že prostřednictvím YouTube firma Google vydělává na internetové reklamě – mimo jiné tím, že pirátsky sdílí hudbu vytvořenou nezávislými umělci a distribuovanou malými labely. Úspěch YouTube v roli všeobecného hudebního přehrávače je přímo odvislý od parazitování na již vydané hudbě a její pirátské distribuci v masovém měřítku. Vysoudit si svůj podíl však dokážou jen ti největší hráči hudebního průmyslu. Malá vydavatelství od internetového giganta nedostanou za svou tvorbu vůbec nic, pokud nechtějí svá videa prokládat reklamou a závodit v počtu zhlédnutí. Principy „nové kreativní ekonomiky“ se tak příliš neliší od zaběhaných praktik kulturního průmyslu: stejně jako mohou být malé kapely vděčné, že si vůbec zahrají na velkém festivalu, v případě streamovacích služeb mohou být rády, že mají možnost nahrát svou tvorbu zdarma na web – v obou případech vždy alespoň zbude na odměnu pro velké hvězdy.
Dvojí metr
Je poněkud bizarní, že organizace zastupující hudebníky silně protestují proti nelegálním webům, podnikají právní kroky a soudí se o astronomické sumy. O jakou částku by se jednalo, kdyby žalovali všichni nezávislí tvůrci firmu Google pro poškozování svých práv serverem YouTube? V tomto ohledu je směšné označovat ukládání ze streamu za „nejagresivnější formu hudebního pirátství“, jak to činí Collopy. Daleko agresivnější je parazitování YouTube na diskografiích mnoha umělců a uspořádávání jejich nahrávek pomocí důmyslných algoritmů do konejšivých playlistů podle individuálních preferencí uživatelů.
Nevýhoda ilegálních stahovacích serverů spočívá v tom, že jsou zpravidla narychlo a kutilsky spíchnuté, neboť využívají momentálních děr ve streamovacích službách, které budou dříve nebo později zalepeny, navíc jsou často přetížené pod náporem uživatelů. Hlavní problém je ale to, že jejich parazitování není zajištěné půjčkami od velkých bankovních institucí jako v případě velkých internetových korporací. Je až s podivem, jak velkou nevoli u protipirátských organizací vzbouzí aktivita, jež evokuje podobně neškodné nahrávání písniček z rádia na kazety. I to jistě ubralo zisk velkým hudebním vydavatelům, zároveň však umožnilo virální šíření jejich kulturních produktů pomocí všeobecně dostupné technologie.
Kroky největších hráčů hudebního průmyslu proti pirátskému stahování jsou sice pochopitelné, nicméně velmi připomínají – a jsme znovu u kazet – právě tažení proti domácímu kopírování v kampani asociace British Phonographic Industry z osmdesátých let. Tvrzení, že domácí kopírování kazet zabíjí hudbu, dnes vyvolává pouze úsměv. Současný boj proti ripovacím serverům je taktéž směšný, ale zároveň i děsivý – kvůli dvojímu metru, jímž se pirátství měří. Velké korporace si ho pro zvyšování svých zisků mohou dovolit, zatímco z amatérských kutilů se stávají nebezpeční kriminálníci.
Autor je doktorand filosofie a spolupracovník online magazínu HIS Voice.