Zapomenuté hrdinky

O hnutí Solidarita už vzniklo mnoho filmů. Jaká byla vaše motivace k natočení snímku Solidarita podle žen? Potřebují ženy, jež se v tomto hnutí angažovaly, samostatný celovečerní dokument?

Viděla jsem snad všechny filmy o Solidaritě, ale ve většině z nich se objevují jen muži. Celý příběh revolučního roku 1980, stávek v loděnicích, srpnových dohod a zrodu Solidarity, je vyprávěním o hrdinech. Tak se o těchto událostech mluví i učí ve škole. Zajímalo mě, jestli to opravdu byla záležitost pouze mužů, zda právě oni vedli stávky a byli hlavními aktéry. Jestli ženy skutečně jen pomáhaly, podporovaly „své“ muže duševně, vařily a podobně. Ale ukázalo se, že ne. V klíčových okamžicích byly ženy často i rozhodnější. Třetí den například málem došlo k ukončení stávky. Kdyby nebylo několika žen, dělníci by se rozešli domů. O tom se nemluví. Původně jsem se chtěla soustředit především na tuto událost. Ale když jsem hledala potřebné materiály, mluvila s pamětnicemi a procházela archivní snímky a dokumenty, zjistila jsem, že role žen byla velká, že měly potenciál stanout ve vedoucích funkcích. A najednou po roce 1989 z toho příběhu zmizely. Rozhodla jsem se tedy připomenout zapomenuté hrdinky.

Ženy po roce 1989 nezmizely jen z vyprávění o Solidaritě, v politice jich bylo velmi málo. Položila jste si otázku, jak se to mohlo stát, když byly tak aktivní v protikomunistické opozici?

Doufala jsem, že během tří let natáčení získám jasnou odpověď. Je jich ale několik. Mezi hrdinkami jsou například ženy, které politika nezajímala, chtěly se věnovat sociální práci. A ty se po roce 1989 opravdu ve vysoké politice neangažovaly, místo toho pomáhaly například nezaměstnaným, matkám samoživitelkám, dětem z dětských domovů a jiným lidem v těžkých životních situacích, jako třeba Zofia Romaszewska nebo Henryka Krzywonos. Upřímně řečeno, i toto pokládám za politiku, ale nejsou to místa, kde získáte publicitu a veřejné uznání, jde spíše o konkrétní akce s konkrétními výsledky. Nicméně část žen opravdu do vysoké politiky chtěla. Například Barbara Labuda. Ale i tato velmi sebevědomá a inteligentní žena říká, že cítila, jak musí mít ostré lokty a být připravená doslova vykopnout dveře, pokud chce něčeho dosáhnout, dokazovat, že ve své funkci obstojí. A ne všechny ženy mají chuť a sílu tohle dělat. Polská politika po roce 1989 byla dost agresivní a zůstala taková vlastně dodnes.

V současné polské politice je ovšem poměrně dost žen, premiérkou je také žena. Změnila se situace?

Bohužel mi stále chybějí ženy, které by začaly řešit témata ležící už třicet let kdesi stranou. Političky, pro něž jsou důležité problémy žen. Nakonec už v jednadvaceti srpnových postulátech najdeme takové body jako prodloužení mateřské dovolené na tři roky, jesle a školky pro děti zaměstnaných žen – to jsou stále aktuální otázky a problémy, o nichž se i v roce 2017, tedy třicet sedm let poté, stále pouze diskutuje. A v té diskusi mi chybí rozhodný ženský hlas. Současná vláda zavedla program 500+, finanční podporu pět set zlotých vyplácenou na druhé a další děti. Určitě je to řešení některých velmi tíživých problémů, ale stále máme v sociální oblasti a v otázkách péče o děti co dohánět.

Objevila jste během filmu nějaký příběh, který vás silně oslovil nebo zaskočil?

Otřásl mnou osud Ewy Ossowské. To byla tehdy devatenáctiletá dívka, sousedka Lecha Wałęsy, a právě ona byla jednou z těch, které nedovolily, aby stávka skončila hned ve svých počátcích. Na fotkách vidíme drobnou dívku ve velkém svetru, která mluví k davu, a ten jí pozorně naslouchá. Jak je možné, že tak důležitá žena zmizela z historie, že se o ní nemluvilo? Snažili jsme se ji dlouho najít, v Polsku i v zahraničí. Objevili jsme ji u Neapole, nejdříve se rozhovoru bránila, ale podařilo se ji přesvědčit. Když jsme tam letěli, myslela jsem si, že emigrovala v osmdesátých letech, kdy hodně Poláků odcházelo do exilu. Ale ukázalo se, že z Polska odjela až v roce 1996, protože neměla práci a neuživila své děti. Byla jsem šokovaná příběhem hrdinky protikomunistické opozice, která je nucena opustit svobodné Polsko a pracovat více než deset let jako uklízečka. A je to bohužel příběh, který se opakuje. Mnoho žen, které v té době tolik riskovaly, později v „novém“ Polsku nenašly své místo, měly problém se vůbec uživit a byly velmi rozčarované.

U nás je o divokém kapitalismu devadesátých let a o sporech, které dodnes polskou společnost i politiku ovlivňují, malé povědomí. Jak vypadala v Polsku takzvaná transformace, tedy období po roce 1989?

Solidarita, tedy její část, zasedla k jednacímu stolu s komunisty, a je nutno říct, že pro řadu bývalých straníků to znamenalo ekonomické výhody. Přešli hladce z jedné strany na druhou, z aparátčíků se stali kapitalisty. Měli peníze, a tak mohli klást podmínky. Byla to chyba, která způsobila gigantickou nezaměstnanost, likvidaci továren a dalších podniků. Mnoho lidí ze dne na den skončilo na ulici. A hodně „žen Solidarity“, s nimiž jsem mluvila, má pocit, že to byla chyba a že podmínky šlo nastavit lépe. Nejhůře vlastně dopadli obyčejní lidé včetně těch, kteří se výrazně angažovali v boji proti komunismu.

V Polsku dnes vznikly dva nesmiřitelné tábory. Váš film je zajímavý v tom, že přichází s jinou perspektivou. Právě optika žen najednou ukazuje ještě třetí verzi historických událostí, třetí příběh, který nemusí být příjemný ani jedné straně. Setkala jste se s kritikou?

Trochu se tomu věnuji v knize Ženy Solidarity, která vznikla jako reflexe po natáčení. V diskusích po projekcích jsem se setkala s různými názory. Chodily tam i někdejší hvězdy opozice a někteří z disidentů byli opravdu zaskočeni – poprvé si uvědomili, že tehdy bylo opravdu v politice hodně žen a najednou zmizely. A samozřejmě pro to měli svoje vysvětlení. Nejvíce kritiky ovšem směřovalo k mému věku: jak si mohu dovolit popisovat události, které jsem sama nezažila? Ale já si myslím, že pokud sami účastníci nebyli schopni tento příběh vyprávět celý, musíme ho doplňovat my. A je to určitá výhoda, protože pro mě to není osobní záležitost, jsem objektivnější, mohla jsem zadávat i zcela naivní, základní otázky. Nebo otázky, které třeba nikdy nepadly.

Jak vaše generace chápe Solidaritu? Je jí blízká, nebo je to už něco vzdáleného?

Přijde mi, že teď zájem opět roste. Existuje například nová politická strana Razem [Spolu], navazující na étos Solidarity. Do parlamentu se nedostala, ale přinejmenším získala tolik hlasů, aby nezanikla. Je to první strana, kde polovinu míst na kandidátkách obsazují ženy. Z letošního roku mám i silný osobní zážitek. Byla jsem 8. března na demonstraci u příležitosti Mezinárodního dne žen a najednou vedle mě neznámá dívka mluví o tom, že ženy hrály významnou roli i v dobách Solidarity, padlo i jméno Ewy Ossowské a několik citátů z filmu. Snad se mi tedy podařilo alespoň trochu přispět k tomu, aby příběh Srpna 1980 byl bližší pravdě. Důležité je také vědět, že je na co navazovat. Přístup ke vzdělání nebo volební právo nám vybojovaly zapomenuté hrdinky.