Indie nedávno oslavila sedmdesáté výročí samostatnosti. Důvodů k oslavám však mnoho není. Z původních ideálů, které stály u jejího zrodu, totiž dnes už moc nezbylo.
„Před mnoha lety jsme si dali schůzku s osudem a nyní přichází čas, kdy splníme svůj závazek,“ pronášel rozvážným hlasem Džaváharlál Néhrú. Bylo chvíli před půlnocí ze 14. na 15. srpna 1947 a budoucí premiér právě vznikajícího státu ve své památné řeči připomínal slavnou minulost indického národa a předpovídal jeho zářnou budoucnost v prosperující, demokratické a progresivní zemi. Kdyby viděl, co z jeho životního projektu po sedmdesáti letech zůstalo, pravděpodobně by hořce zaplakal. Zemi založenou bojovníky proti rasismu a kulturní nadřazenosti dnes ovládá skupina náboženských radikálů a na denním pořádku jsou útoky nejen na muslimské či dalitské obyvatelstvo, ale třeba i na cizince z Afriky.
Bůh, který zklamal
Džaváharlál Néhrú prožil takřka celý svůj aktivní politický život v přesvědčení, že se z Indie nesmí stát hinduistická verze sousedního Pákistánu, kde by náboženství promlouvalo do státního zřízení. Budoucnost viděl v sekularismu západního střihu a ve svých projevech pravidelně útočil na hinduistické nacionalisty a konzervativce. Dnes se v zemi, která se svou údajnou sekulárností chlubí už v preambuli ústavy, může na křeslo hlavního ministra nejlidnatějšího státu Uttarpradéš dostat bigotní náboženský hodnostář Jógí Áditjanáth, proslulý svými výpady proti muslimské menšině.
Jak se to všechno mohlo stát? Podíl viny na ztroskotání indického projektu paradoxně nese i sám hlavní konstruktér svou nedůsledností při jeho realizaci. Ač sekularista, Néhrú nedokázal prosadit skutečnou odluku náboženství od státu a nesouhlasil s jednotným občanským zákoníkem. Ač socialista, svým důrazem na budování těžkého průmyslu a rychlou industrializaci zahrál do karet především indickým velkopodnikatelům. Ač vlastenec, svým zoufale nerozhodným postojem zapříčinil porážku ve válce s Čínou v roce 1962. To vše vytvořilo podmínky nejen pro další selhání jeho nástupců, ale i k tomu, že někdejší otec národa je dnes ve své vlastní zemi považován málem za zločince.
Sekularismus? K čemu?
Současný indický premiér Naréndra Módí bývá často démonizován jako autoritář s vazbami na hinduistické náboženské tmáře. Tajemství jeho úspěchu však tkví především v tom, že chytře sklízí nespokojenost voličů, již neobratnou politikou zaseli jeho předchůdci. V indické společnosti dnes až příliš silně rezonuje pocit, že země se od získání nezávislosti nikam neposunula. Když se dnes indický občan rozhlédne kolem sebe, vidí především zemi živořících zemědělců, nekvalitního vzdělávacího systému, hroutícího se trhu práce a občasných kastovních a náboženských nepokojů. To všechno splývá obyčejnému člověku s néhrúovským sekularismem a socialismem a probouzí v něm pocit, že ho elity národa zradily. Zdá se, že Indie svou schůzku s osudem promeškala.
Naréndra Módí je naopak od Néhrúových dob první vrcholný politik, jemuž se podařilo do veřejného diskursu dostat nový narativ změny, na niž obyvatelé dlouho čekali: slíbil, že zatočí s korupcí, dynastickou politikou, ale i se zaostalým hospodářstvím. Autoritářské tendence, které se vzdělanějším lidem příčí, jsou naopak přesně tím, co v očích běžného voliče dodává Módímu ještě větší důvěryhodnost. Předseda vlády kolem sebe systematicky buduje pověst tvrdého, ale rozumného vůdce, který je připraven postavit se každému, kdo zrovna ohrožuje bezpečnost a prosperitu země – ať už jde o zkorumpovaného úředníka, nebo zahraničního teroristu. Hinduistický majoritarianismus, před nímž mnozí varují jako před největší hrozbou pro indickou demokracii, je pak v Módího podání už jen jakýmsi bonusem.
A nezapomínejme ani na jeden prostředek, sice poměrně nízký, ale o to účinnější – finance. „Udržet Gándhího v chudobě stojí obrovské peníze,“ posteskla si kdysi básnířka Saródžiní Nájdú. Její povzdech odrážel skutečnost, že celé národněosvobozenecké hnutí bylo hojně sponzorováno indickými průmyslníky, kteří si pak i v nezávislé Indii hýčkali Indický národní kongres jako stranu hájící jejich zájmy. Hrál jim při tom do karet i důraz na těžký průmysl a rychlou industrializaci, který při budování nového státu prosazoval premiér Néhrú. V posledních letech však velcí hráči indického trhu tradiční spojenectví se stále poněkud socialistickým Kongresem opustili a raději vsadili na pravicovou Indickou lidovou stranu (Bharatiya Janata Party – BJP), která v neoliberální éře může hájit jejich zájmy ještě lépe.
Vylévání Néhrúa
Zatímco Néhrú se tvářil, že žádná náboženství neexistují, protože doma si každý může dělat, co chce, Módího reálná politika naopak lidem výslovně určuje, ke komu by se měli modlit, co by měli jíst a jak by se měli chovat. Pokud se budete držet tohoto návodu, kýžená prosperita se dostaví nejpozději do konce příštího volebního období. Namísto složitých intelektuálních debat, tolik typických pro národněosvobozenecké hnutí první poloviny 20. století, se do politiky vrací hra s těmi nejjednoduššími symboly, které vzbuzují dostatečně silné emoce – patří k nim například posvátnost krav, muslimská hrozba z Pákistánu či odrodilci z řad městských intelektuálů. Posedlost jakýmkoli vnějším i vnitřním nepřítelem zachází tak daleko, že za „protinárodní“ začíná lid internetových diskusí považovat i Módího kritiky z východu či jihu Indie.
„Sedmdesát let jsme se snažili budovat sekulární Indii – a jak to dopadlo,“ říká si dnes nezanedbatelná část indické veřejnosti a snaží se uchopit národní myšlenku z úplně opačného konce. V posledních letech proto můžeme být takřka v přímém přenosu svědky vzniku nového pojetí národa, které je mnohem exkluzivnější směrem dovnitř a agresivnější navenek. Země, jež byla kdysi vlajkovou lodí sekularismu a demokracie a inspirovala celý rozvojový svět, tak s vaničkou chyb jednoho ze svých otců zakladatelů vylévá i všechny myšlenky, na nichž po desetiletí stála.
Autor je indolog a politolog.