Lesní Žid

Vzdálenost mezi Kolomyjí a Bukoveckým sedlem a Čeremošem není větší než osmdesát kilometrů. Ale svět zde a tam byl jiný a je jiný. Dělí je nejen geografická vzdálenost, ale celé epochy a století. Proto dříve než navštívíme hostinec v Javorově a seznámíme se s kolomyjskými povozníky a jejich pasažéry s Bjumenem v čele, měli bychom si něco říci o lesních Židech.

Lesní Žid: takové species se už léta v Javorově ani v Jasenově nevyskytuje. Avšak není to tak dávno, co jsme se s podobným reliktem setkali poblíž Javorníku, nejvýše položené vsi nad horním Čeremošem.

Bylo to koncem října roku 1910. Vraceli jsme se s přítelem na koních z Čarnohory. Dny již byly krátké a cesta neschůdná. Nebylo ještě šest hodin, a již se šeřilo a chlad okořeněný vůní otavy se rozléval temným údolím Čeremoše. Spolu s modravým dýmem z neviditelných obydlí. Hledali jsme nocleh. Nedaleko cesty se na pozadí temných lesů bělal nevelký domek. A tam jsme se seznámili s Funtem.

Nejprve se zdálo, že tu nikdo není. Zaslechli jsme jen, jak kdesi pokojně a možná trochu smutně zabučela kráva. Znělo to jako otázka a hned po ní následovala uklidňující odpověď, hluboký lidský hlas. Konečně jsme v šeru spatřili vysokou postavu vedoucí krávu. Blížilo se k nám statné, silné chlapisko, člověk už ne mladý, ale také ne starý. V každém případě mu bylo něco přes sedmdesát. Uctivě a srdečně nás zval dál. S uspokojením jsme si prohlédli čistý dvorek a přilehlé hospodářství.

„Pánové se možná diví, že tu bydlí lidé?“

„Možná,“ odpověděl přítel, „divnější však je, že to jsou Židé.“

„Tomu se nedivte, pánové, jsou to ovšem lesní Židé.“

„Co to znamená?“ zeptali jsme se oba.

A Funt se pustil do vysvětlování. Celý večer nás tím, co říkal i jak se choval, vlastně poučoval o tom, co to znamená lesní Žid.

„Lesní Žid, pěkně prosím, drazí pánové, je ten, jemuž jméno Rothschild téměř nic, či spíše vůbec nic neříká. Zato jméno Nykola Halamasjuk, syn Jury, pro něho znamená velmi mnoho, ba přímo všechno. Protože Rothschild je Dajč, ale Halamasjuk je můj soused. Zrovna od něho jsem koupil krávu. A jakou krávu! Každý den si s ní povídáme. A ona s námi taky. Ale nemyslete si, že já nevím, co jsou dobré mravy. Tady ten pán ze Stanislavova si každý den ráno bere novou košili, samozřejmě z pravého hedvábí. No a co z toho má? A pan Rothschild? Takový velký Dajč? Ten si převléká novou košili třikrát denně, k snídani, k obědu a k večeři. O jé! Takové práce! A což teprve náš Majestát, samotný císař pán. Ten si musí, abych tak řekl, svlékat a oblékat košili bez přestání. Ha, ha, ha. Ukrutné starosti. Tak vidíte, já vím všechno,“ smál se Funt. „Ale prosím, pojďte dál.“

Pozval nás do pokojíku pro hosty. Půl venkovní stěny zabíraly velké dveře s prosklenými křídly. Přes ně bylo vidět temné lesy, temný vrchol Popa Ivana a vycházející hvězdy. V rozích místnosti stály postele zastlané až nahoru peřinami. Stůl prostřený bílým ubrusem a masivní svícny s tlustými svíčkami jako by čekaly hosty. Funt ožil:

„Takoví hosté, takoví hosté! Copak já vím, co takovým vzácným hostům nabídnout? Třeba smažené mihule, co říkáte?“

„Proč by ne, když jinak nedáte.“

„Jenomže ty už nejsou,“ smál se Funt a pokračoval: „No a co takhle marinovaní pstruzi?“

„Výborně, pane Funte, spokojíme se s pstruhy.“

„Tak ti už také nejsou... Ale víte, co je? Polenta s mlíkem! Ta je od rána do večera. A když počkáte do soboty, dostanete koláč. No tak teď, pánové, vidíte, co to znamená lesní Žid.“

Později se ukázalo, že je jídla mnohem více: žitný chléb s máslem a tvarohem, čerstvá brynza z polonin a hustý domácí med. Malinová šťáva a malinová zavařenina – kolik kdo chtěl.

Po bohaté hostině jsme si s Funtem povídali celý večer. Nejprve přišly na řadu světské záležitosti. Funt byl nejenom dobrý hostitel, ale i zábavný společník. A přestože byl starší než můj děd, vůbec si s námi, mladými, nezadal. Během rozmluvy došlo také na otázku: „A copak děláte, pane Funte, večer, když přijde podzim, nebo v zimě?“

Funt odpověděl po svém:

„Co děláme? Co bychom měli dělat? Místo odpovědi vám řeknu jednu příhodu. Kdysi dávno tady v horách žili nějací chasidi, co se vůbec nestarali o tenhle svět: ani o obchod, ani o plavení dřeva, dokonce ani o hospodářství. O tom by se dalo dlouho povídat, to jsou vážné věci. Ale jednou přijel z kraje, až z Kolomyje či odkud, do Javorova nebo kamsi ke Kosovu nějaký kupec z města. Chtěl nakoupit dobytek, dřevo a kdoví, co ještě. Přijde do židovské hospody a vidí, že v koutě sedí takový divný Žid, ani mladý, ani starý, oblečený kdovíjak, schoulený, bradu podepřenou, oči upřené k nebi, jako by nikoho nevnímal, a přesto přese všechno spíše veselý než smutný. Ani na hosta nepohlédne. A přitom je ten kupec až z Kolomyje, solidní člověk dobrých mravů, chce ho slušně pozdravit. Nejprve obřadně hebrejsky: ,Pokoj s vámi.‘ A ten v koutě nic, ani slovo. Tak to kupec zkusí pěkně po pansku, polsky: ,Dzień dobry panu.‘ A tamten zase nic. Nakonec si dodal odvahy a spustil pořádně nahlas, prostě po huculsku, jak je tady zvykem: ,Daj, bože, zdorovječko!‘ Tomu už by snad mohl rozumět! Ale kdepak! To už je i na cizince trochu moc. Naštěstí přijde nějaký mladší člověk, s nímž se dá mluvit o ledasčem, i o obchodu. Přivítají se, jak se sluší a patří, ale kupec stále pokukuje po tom zadumaném v rohu.

,Co je to zač, co ten tady pohledává?‘

A ten mladý odpovídá vyhýbavě:

,To je můj strýc, chasid. A co dělá? Ech, to by bylo dlouhé povídání.‘

Ale cizinec naléhá, aby mu řekl, co to ten člověk vlastně dělá.

,No tak já vám to povím, ale... on si prostě jen tak přemýšlí. Er klärt...‘

,A o čem přemýšlí?‘

,Myslí na to, aby všechny hory byly jednou horou, takhle vysokou, až do nebe.‘

,A co z toho má?‘

,No to ještě není všecho, on ještě přemýšlí dál: aby všechny lesy byly jeden strom.‘

,A proč?‘

,Počkejte, pěkně popořádku. On ještě myslí na to, aby všichni lidé byli jeden člověk.‘

,Pane Bože!‘

,Ale to ještě není konec. On přemýšlí o tom, že by všechny řeky, tedy Čeremoš, Prut, Dněstr, Dunaj a tak dál, byly jedna řeka.‘

,To je krásná myšlenka! Takových vod!‘

,A ani to ještě není všechno. On si přemýšlí dál, aby všechny sekery byly jedna sekyra. A aby ten strom rostl na té hoře a ta voda tekla pod tou horou. A aby ten člověk vyšel na tu vysokou horu a vzal do ruky tu velkou sekyru a skácel ten strom a ten stromy aby padl do vody. A aby to takhle plesklo! Ó! Tak na to myslí. Dus klärt er...‘ Vidíte, pánové, že já nejsem žádný velký chasid. Na podzim to ještě jakž takž jde, ale v zimě? No řekněte, co mám dělat? Já pak celou tu dobu přemýšlím o tom, jak to pleskne.“

Funt se hlasitě zasmál.

„O tom, jak to plácne?“ zvolali jsme oba současně.

„O plavení, o vorech, o jarních vodách.“

Dozvěděli jsme se, že Funt byl kdysi kermanyčem, tedy předákem, který vede vor po rozbouřené řece. Kupoval dřevo a sám se plavil na vorech do Kut, dokonce i do Černovců. Stále meditoval o dřevu a o plavení.

„Tomu se musí rozumět, pánové! Osmdesát sedm hlavních zákrutů na Čeremoši! A těch menších – nepočítaných. A to všechno musíte mít v hlavě jako plán na papíře. Jinak, tfí, lépe ani nemyslet, co by se mohlo stát... Naši horalští voraři, to byli velcí lidé, smrt napravo, smrt nalevo, a on nic. Takové bys v celém
světě nenašel. Já byl jenom takový malý učedník, plavil jsem se tak všeho všudy dvanáct let. Ale posuďte sami, že to není jen tak něco: když otevřou hráze na Šybeném jezeru nahoře v horách a pustí ty klády, to je teprve hukot, to je pleskot! A ty se vezeš s tím, sám, bratčyk, všechno máš na svých bedrech, a víte kolik toho je? Takových nejmíň pět vagonů dřeva. Padesát tun, jak vy říkáte. Maličkost! A ty jen dumáš, jak s tím prokličkovat mezi skalami. No a navíc tam jsou ještě víry, kameny pod hladinou a mělčiny, pěkné zpestření, aby se člověk, nedej bože, nenudil. Ale ta jízda! Žil tu u nás v horách jeden velký člověk, i když to byl jen prostý sedlák, Foka Šuměj se jmenoval. Ten procestoval celý svět. Co on tam viděl, ale přesto říkal, že není nic lepšího než plavba na voru po Čeremoši.“

Funt se záhadně usmál.

„Přece jen bych vám rád ještě něco řekl. Jste ze slušné rodiny, tak mě možná pochopíte. My Židé víme ještě o krásnějším putování. Možná jste slyšeli, že v Jasenově, nedaleko od vašeho statku, žil kdysi dávno v jeskyni nad Čeremošem velký člověk, velký rabín...“

„Myslíte rabbi Izrael ben Elizer neboli Baal Šem Tov?“

Funta to potěšilo.

„Vy ho znáte? To je dobře. A prosím vás, proč ho Pán Bůh nepustil do Palestiny přes moře, když měl něco velmi nutného a naléhavého pro pány rabíny až ze Safedu? On se nutně musel dostat do Palestiny. Co si počít? Vyšpekuloval si to po svém, soukromou cestou. A chodil si, tam odněkud pod Pisanym Kamenem, jak víte, podzemní chodbou až do Erec a do Safedu. Tak to dělal každou noc a ráno se vracel do Jasenova, aby se vykoupal v Čeremoši, a do své jeskyně. No, co vy na to?“

„No, pane Funte,“ odpověděl jsem mu,“ slyšel jsem ledasco, ale ty vaše židovské legendy...“

„O čem to mluvíte, jaképak legendy?“

„No ty o rabínovi a o jeho zázracích, všechna ta vyprávění a ty bajky.“

„To nejsou legendy, milý pane, ani bajky. To Huculové mají legendy, my žádné legendy nemáme, to všechno je pravda.“

„Takže je pravda, pane Funte, že Baal Šem Tov si chodil z jeskyně pod Jasenovem podzemní chodbou až do Palestiny a ráno se vracel?“

„Jistě že je to pravda.“

„Co to říkáte?“

„To, co slyšíte. Ale poslouchejte dál. Víte přece sám dobře, že ta jeskyně, kde Baal Šem Tov přebýval, je dnes pobořená a zasypaná. Konečně, jak se proslýchá, nesmějí Židé vstupovat dovnitř, je to zakázané. Tak tam nechodíme. Ale kozy tam pustit můžeme, nebo ne? Když jsem byl malý a bydleli jsme dole v Jasenově, můj tatínek tam tehdy pustil kozy a vložil jim do uší svinuté lístky pro pány rabíny ze Safedu. A ejhle, kozy se vrátily po pár dnech tlusté, ,azoj gepasset‘, říkal táta. Rozumíte snad německy? To znamená ,pěkně napasené‘. Teď už je jasné, kde byly. A na lístkách byly vlastnoruční podpisy, potvrzení od pánů rabínů ze Safedu.

Rozpačitě jsme mlčeli a nevěděli, co na to říci.

Funt však vytrvale pokračoval dál.

„Víte, pane, mně se moc líbí ten Ibsen.“

„Cože? Jaký Ibson?“ Myslel jsem, že jde o nějakého židovského souseda.

„Ale ne, žádný Ibson, Ibsen přece. Vy jste ne­­četl Nepřítele lidu? Četl? No dobře. Mně to četl můj vnuk, malý Piňo. Ten by mě učet k smrti, čte, až z toho usnu, a když se vzbudím, stále ještě čte. Je to už velký gymnazista, sám už je aspoň Půlibsen. A ten Ibsen má, milý pane, taky pravdu. Takový člověk, co stojí sám, si stojí nejlépe. Recht! A nemusí se pořád porovnávat jako já. Kdybych takhle dával chlapům vodku na dluh nebo půjčoval peníze, bůh ví, jestli bych si na nějaký ten gulden taky nepřišel!? Che, ale k čemu by mi to bylo? Stojím si na voru sám a jedu přímo do Kut, nebo dokonce až do Černovců. Jenom jedna věc se mi, moji milí, nelíbí. Proč on musí být tím nepřítelem? A ještě k tomu nepřítelem lidu! Můj ty bože! No tak vidíte, já to jen tak říkám, že stojím na svém voru sám. Ale jak sám? Když mi seshora z jezera pustí vodu, to ti ta vlna, bratčyk, šumí a šumí. A nese mě jako – samotný Gilgul.“

„Co to znamená, ten Gilgul?“ přerušil ho nesměle ho můj přítel.

Funt cosi zabručel, ušklíbl se a pomalu začal vysvětlovat.

„Tak to je teda problém! Co to je Gilgul? To každý z nás ví. Taková vlna, ale moc veliká vlna. Takováhle! Jako když tamten chasid přemýšlel, že všechny duše společně budou jakési ,jedno‘ - něco takového!“ ukázal na nebe plné hvězd. „To je záplava! Ó jé! A když zrovna jedu na voru, přicházejí ke mně z lesa nebo z hor dobří duchové. Vím já, co jsou zač? Jestli už kdysi byli na zemi? Nebo na ní teprve budou? Jedno však vím určitě: jsou tam mezi nimi také naši. Dědové a báby. I táta a máma taky. A bratři. No naši. A takhle ke mně tiše promlouvají: ,Oj, Aronku, dávej pozor, dávej pozor. Nedělej ze sebe takového velkého vatažka!‘ Dohlížejí na mě. A já pak pokaždé šťastně dopluji do Kut. A nejen to. Ti páni Dajčové si třeba myslí, že u nás v horách jsou samí medvědi, vlci a divoká zvěř. Ale u nás, to mi věřte, vážení pánové, se na každém kroku nebo, dejme tomu, v každém zákrutu Čeremoše najde dobrá duše. A když se vám něco přihodí, něco nečekaného, něco špatného, rozumíte, při těch pěti tunách dřeva není o nehodu nouze, tak takový člověk, co neumí číst ani psát a nezná jemné panské móresy, dokonce nezná ani mě a nikdy mě neviděl, tak právě tenhle člověk mě vytáhne z bryndy. I kdyby si měl kosti zlámat a riskoval vlastní život. Nejednou se mi to stalo.

Takže není divu, vážení pánové, že se ten velký člověk, ten velký rabín, každé ráno vracel ze Safedu do Jasenova. Je také proč se vracet. Možná řeknete, že kvůli krávě? Kvůli krávě také. A kvůli Čeremoši ne? A kvůli lidem ještě víc. A kvůli Bohu nejvíce...“

Byla již noc. Vyšli jsme společně na dvorek. Planoucí Plejády shlížely do temných vod Čeremoše. A Čeremoš tiše oddychoval.

Funt se chtěl ještě jednou podívat do chléva. Rozloučil se s námi.

„No teď už možná víte, co znamená lesní Žid. Dobrou noc, milí pánové.“

Přeložil Jiří Červenka.

Dajč – tak jsou nazýváni poevropštělí Židé

Chasid – příslušník židovské náboženské sekty

Kermanyč – (ukr.) kormidelník, zde předák vorařů

Gigul – u kabalistů a chasidů termín pro stěhování duší

Vatažko – (ukr.) předák, vůdce (zbojníků)

Galerie

Vize, monstra, vnitřní boj a věci neuchopitelné. Vytvořit umělecké dílo, vlastně novou kvalitu spředenou ze zkušeností, představ, vzpomínek a jistě dalších ingrediencí, je úkol přinejmenším nelehký. Tvůrce chce uchopit pocity, které v nás reálný život a různé informace v médiích vyvolávají. Když tvoří neprofesionál v rámci terapie, snaží se zbavit vnitřního tlaku, trápení. Chce se oprostit od divných vizí, monster. Svádí svůj boj s nemocí. Pokaždé ale vzniká něco jako vnitřní krajina, obraz duše. Jakýkoliv výtvarný projev vypovídá mnohé o svém autorovi. Zhmotnit neuchopitelné stavy tak, aby vzniklo hmatatelné dílo, je úkol podivný. Jen děti, umělci a blázni chápou důležitost tvoření. Z tvorby se někdy stává zápas, jak najít správné prostředky a materiály k vyjádření. Kdo však hledá, časem najde. Vydat se na cestu do říše fantazie je důležitý základ. Prohledat kouty duše je jako dobrodružná cesta či výprava na starou půdu, která skrývá tajemství. Vytahat na světlo zaprášené poklady a oživit je? Nebo využít neznámých předmětů, které vyvolávají něco z našeho podvědomí? Také je možné kombinovat známé i neznámé a spojit vše do nového celku.

Nad tvorbou malíře Ferdy z Brna jde člověku mráz po zádech. Energie, kterou do obrazů vkládá, se vrací k divákovi. Vize jsou to většinou neveselé, ale kompozičně a tvarově jsou obrazy velmi pestré a nápadité. Vše je skloubeno do jednoho celku, i když jednotlivosti jsou z různých oblastí. Zrakem se snažíme rozplést změť překrývajících se bytostí, věcí a těžko definovatelných organických tvarů a moc se nám to nedaří. Asi jako v životě se nám vždy nepodaří rozplést změť pocitů, vztahů a pravidel. Pouštíme se do čtení obrazu, protože nás na první pohled přitáhne. Chceme vědět víc o tom, co se na něm děje. Ale odcházíme od něj stejně zmateni jako na začátku. Svět vnitřních vizí, bytostí, tvarů a jejich kombinací není snadné rozkrýt. Jenom podobná životní zkušenost pomáhá divákovi přiblížit se světu malířovu. Tak Ferdovy poklady i démoni duše zůstávají uvězněni v obrazech.

Ľuba Portelová