Realita, která se nesměje

Ohlasy na seriál Pustina byly poněkud rozporuplné. Přes dílčí ocenění se převážně srovnávalo a hledalo, které zahraniční vzory český seriál využívá. Je to zvláštní: tak dlouho jsme volali po domácím seriálu světových kvalit, až jsme jej, když se objevil, nedokázali nejen ocenit, ale ani kriticky zhodnotit. Přitom okruh témat, která tato „první česká quality TV“ otvírá, je ve své komplexnosti a provázanosti unikátní. Především díky znalosti reálného světa Pustina předkládá koherentní a uvěřitelný fikční svět, se kterým by se mnozí čeští diváci mohli identifikovat – pokud by se k nim ovšem seriál, vysílaný kanálem HBO, dostal.

Kvalita a televize

Při tvorbě quality TV bývá zásadní role scenáristy. Štěpán Hulík, který na sebe poprvé výrazně upozornil jako autor minisérie Hořící keř (2013), na osmidílné Pustině pracoval několik let. Pro výslednou podobu seriá­lu byla bezesporu zásadní i jeho spolupráce s producentským duem Pavla Kubečková a Tomáš Hrubý, s nimiž vytvářel už zmíněnou minisérii, a také to, že do vývoje námětu zapojil dokumentaristu Lukáše Kokeše. Za audiovizuální podobou seriálu pak stojí režiséři Ivan Zachariáš a Alice Nellis, jejichž pojetí se ovšem znatelně odlišuje. Zatímco Zachariáš zachovává jistou tvrdost a syrovost, Nellis je spíše poetická. Dramatické scény však zvládají oba na velmi dobré úrovni. Právě díky jejich vedení v Pustině pozitivně překvapí i takoví herci, jako jsou Miroslav Vladyka nebo Roman Skamene. Na světové úrovni je ale především civilní, a přece emocemi nabitý herecký výkon Zuzany Stivínové v roli zoufalé matky a starostky obce Hany Sikorové, která pátrá po nezvěstné mladší dceři. Překvapivě dobře jí sekunduje Jaroslav Dušek jako její psychicky narušený manžel a později i amatérský detektiv. Jan Cina v roli vařiče pervitinu Šaryho nebo Eliška Křenková v roli sestry zmizelé Míši jsou příslibem, že nastupující generace českých herců bude stát za to. Je ale jasné, že bez dobře napsaného scénáře, který postavám vkládá do úst smyslu­plné věty, a ne běžný balast, by se dané úrovně dosahovalo těžko.

Právě díky tvrdošíjné snaze neslevit ze svých nároků tvůrci seriálu nakonec zakotvili u HBO Europe. Určující ale byla i předchozí negativní zkušenost s Českou televizí, které o několik let dříve neúspěšně nabízeli Hořící keř. Zkostnatělá manažerská struktura největšího veřejnoprávního média u nás svou nedůvěrou k novým jménům a projektům vytváří půdu pro takzvanou dvourychlostní kulturu, která je v globálním měřítku bohužel běžná. Zatímco nadnárodní korporace typu HBO se dlouhodobě zaměřují na tvorbu projektů quality TV a jsou díky tomu schopné docenit i novátorské aspekty seriálů, Česká televize se drží osvědčených metod v obavě, aby neztratila svou diváckou obec. Roli mohou samozřejmě hrát i peníze, v případě Pustiny tomu tak ale být nemuselo – rozpočet seriálu České televize Já, Mattoni (2016) byl každopádně větší.

Praktickým důsledkem opatrnictví naší veřejnoprávní televize je určitá nedostupnost Pustiny pro širší diváckou obec. Obecně pak tento případ ukazuje, že Česká televize zatím, na rozdíl od řady zahraničních, především skandinávských státních televizí nechápe svůj kulturní úkol jako výzvu ke kultivaci diváků a namísto toho se drží především komerčního aspektu sledovanosti, jakkoli právě toto měřítko by pro ni oproti soukromým televizím nemuselo být určující – koncesionářské poplatky se totiž platí ze zákona.

Děti periferie

Jak by vypadala Pustina v produkci České televize, si můžeme jen domýšlet. V produkci HBO Europe vypadá – nepřekvapivě – podobně jako většina seriálů HBO: je zde kvalitní kamera, záběrování jako v hraném filmu, silné dialogy, propracovaná mizanscéna i určitý minimalismus v kontrastu s kýčem, který má v postindustriální krajině své místo. ­Výjimečnost seriálu tkví v tom, že se opírá o výrazně česká specifika, a to v míře, která může být pro mnohé až nepříjemná. Sledovat osm hodin zachycujících depresivní témata, jakými jsou nedostatek práce, devastace krajiny, vaření pervitinu, prostituce a upadající sousedské vztahy, není zrovna oblažující. O to je to ale důležitější.

V jednom z dílů páté série kultovního amerického seriálu Perníkový táta (Breaking Bad, 2008–2013) říká obchodní partnerka hlavního hrdiny, učitele chemie, který „zběhl“ k vaření metamfetaminu, že někde uprostřed Evropy leží jeho země zaslíbená. Díky pervitinu jsme skutečně evropská drogová velmoc. Přesto toto téma dlouho zůstávalo filmově nevytěžené a teprve Pustina na něm – kromě jiných aspektů života na periferii – dokázala vystavět svoji zápletku. Seriál přesvědčivě ukazuje, že dospívání v sociálně vyloučené krajině generuje úplně jinou skupinu mladých lidí než dospívání v zajištěné rodině. Teenageři vyrůstající na společenském okraji kolísají mezi sněním o vykročení z ghetta a rezignací. Namísto ambiciózní „generace Y“ či „mileniálů“, zkrátka nadějné mládeže „nezatížené komunismem“, přichází vystřízlivění. Ukazuje se, že mladí a úspěšní jsou jen zbožným přáním předchozí generace.

Pustině někdy bývá vyčítána její nepůvodnost – často se zmiňuje inspirace seriálem Temný případ (True Detective, 2014). Ten však navzdory řadě podobností rozhodně nefunguje na stejném principu. Tam, kde Temný případ využíval postindustriální krajinu pouze pro vizuální onanii, přichází Pustina s krajinou jako významotvorným prvkem. Záběry na vytěženou scenerii severních Čech netvoří jen kulisu pro pseudointelektuál­ní promluvy jako v Temném případu; život na pomezí uhelného dolu je pro příběh, který Pustina vypráví, klíčový. Každodenní realita některých severočeských vesnic, které se již desetiletí snaží ubránit před uhelnou lobby, se do seriálu věrohodně otiskla.

Za chyby se pyká

Víceméně každá z postav je zatížena nějakými problémy, které pramení buď přímo z ­jejího charakteru, nebo z osobní historie, leckdy plné selhání. Stejně jako v životě však za ­stejné chyby pykají různí lidé odlišně a jinou měrou. Potíže dopadají jinak na ty, jež socioekonomické podmínky od počátku předurčují k těžkému životu, a jinak na ty, kteří se těší vyššímu společenskému statusu, i kdyby to byli naprostí kreténi. A stejně jako v reálném životě se potrestání vepisuje do budoucích osudů jednotlivých hrdinů rozmanitými způsoby. Chození za školu tak pro něčí osud může být více determinující než vaření a prodávání pervitinu.

Princip viny se seriálem táhne jako nit, která nemilosrdně obmotá každého. Jenže spravedlnost je subjektivní pojem. Kromě vnějšího má i vnitřní rozměr a málokdy dojde k jejich propojení. „Objektivně“ vinní jsou v Pustině dlouhou dobu hlavně „ti druzí“ – podivíni, děti z pasťáku, lidé s ideály. Přesně v intencích obvyklé české nechuti k aktivis­mu se jeví jako nejnormálnější ti, kteří se do ničeho moc nepletou, nejsou nápadní a hledí si svého. Že právě takoví lidé jsou mnohdy skrytým hybatelem děje, aniž by si to uvědomovali nebo připouštěli, ukazuje vyústění seriálu. To není nikterak bombastické, jeho civilnost jde ale ruku v ruce s koncepcí celé série. Honba za spravedlností zanechává hořkou pachuť: život mladé dívky nikdo nevrátí a vražda na maloměstě je pro pachatele i jeho rodinu vždy stigmatizující. Opustit zpustošenou krajinu neznamená pro postižené jednoduše začít někde znova a rány, které utrpěli lidé i životní prostředí, dávají tušit řadu dalších životních zklamání.

Seriálová tvorba je ovšem v českém prostředí mnoha diváky stále ještě vnímána spíše jako vytržení z reality a pobavení pro ty, kteří se usazují před televizní obrazovky v touze zapomenout na každodenní starosti. Asi i proto byly reakce mnohých českých recenzentů a recenzentek odměřené. Televize má přece bavit, a ne deptat. Na přítomnost sociál­někritických děl v české audiovizi (snad s výjimkou dokumentárního filmu) nejsme prostě zvyklí. Pustina je přitom v mnoha aspektech případovou studií o tom, jak spletitá je dnešní společenská realita a že moc příležitostí k smíchu neskýtá. Negativní reakce vypovídají hlavně o neochotě některých recenzentů vystoupit z bubliny své pohodlnosti a vidět i to, co je na světě kolem nás nepříjemné.

Autorka je dokumentaristka a redaktorka A2larmu.