Na pověsti oběti nezáleží

Jak je v Česku vůbec právně definováno sexuální násilí?

Sexuální násilí jako negativní společenský jev svou jednotnou legální definici nemá. V různých podobách se jím zabývají různé předpisy a spojují s ním různé následky.

Můžete být konkrétní? Co z toho, co se souhrnně označuje za „sexuální násilí“, svou definici má?

Třeba sexuální obtěžování na pracovišti jako forma diskriminace nebo zásah do osobnostních práv. Méně závažné sexuální násilí lze kvalifikovat jako přestupek proti občanskému soužití, ty nejzávažnější podoby pak postihuje trestní zákoník, kde najdeme i ono „známé“ znásilnění, coby nejužší definici.

Čísla ukazují, že znásilnění v České republice nahlašuje málo obětí – nahlášených případů je pouze několik málo procent z celkového počtu (předpokládají se až dva případy denně). Proč oběti často o znásilnění mlčí?

Hodně se mluví o necitlivém přístupu policie, soudu, slabé právní a faktické ochraně obětí. Osobně si ale myslím, že podstatné je už to, v jaké atmosféře se oběť rozhoduje, jak se svým negativním zážitkem naloží. Vzhledem ke stavu společnosti, která vnímá oběť jako spoluzodpovědnou za jednání pachatele, neumí sexuální násilí rozpoznávat a identifikovat a v důsledku je k němu nekritická a nepřiměřeně tolerantní, jsou ty statistiky zcela odpovídající.

Jak to tedy v České republice procesuálně probíhá, nahlásí­li někdo, že byl znásilněn?

Trestní oznámení lze učinit u kteréhokoli policejního oddělení nebo státního zastupitelství, ústně nebo písemně. Pokud je na základě výsledků jeho prověřování obviněna konkrétní osoba nebo osoby, zpravidla je oběť vyslechnuta v procesním postavení svědka, přičemž tohoto úkonu má obviněný nebo jeho obhájce právo se zúčastnit a klást oběti otázky. Pokud podá státní zástupce obžalobu, oběť je předvolána k soudu k veřejnému hlavnímu líčení, kde je opětovně vyslechnuta jako svědek za přítomnosti soudce, případně soudního senátu, státního zástupce, obžalovaného a obhájce. Obžalovaný může být na dobu výslechu oběti vykázán, ovšem jen tehdy, existuje­li obava, že by oběť v přítomnosti obžalovaného nevypověděla pravdu. I v takovém případě pak musí být zachováno právo obžalovaného klást oběti otázky prostřednictvím předsedy senátu.

O tom, že samotný proces nahlášení je traumatický, se diskutuje už dlouho. Mluví se o necitlivém přístupu policie, opakované traumatizaci, nedůstojném zacházení s oběťmi. Jenže u policie to nekončí. Jak to vůbec probíhá, když se sexuální násilí dostane před soud?

Trestní řízení pro oběť představuje zátěž v podobě sekundární viktimizace a ­úplně zrušit ji patrně nelze, pokud má být účelu trestního řízení dosaženo spravedlivým procesem. Je ale povinností všech zúčastněných profesionálů postupovat tak, aby retraumatizace dosahovala míry jen zcela nezbytné.

Práva oběti se sice rozšířila, ale systém je stále nastaven tak, že se o svou ochranu musí oběť sama aktivně hlásit. Soud může povolit výslech osoby poškozené v nepřítomnosti obžalovaného, oběť má právo v rámci úkonů trestního řízení nepřijít do kontaktu s osobou pachatele, musí o to ale požádat, soud s ní dopředu o průběhu jednání a potřebě jejího bezpečí nevyjednává, pokud neprojeví vlastní iniciativu.

Podle mých zkušeností jsou v praxi v zacházení s oběťmi stále velké rezervy. Jsem toho názoru, že je třeba trestní proces uzpůsobit tak, aby maximálně šetrné zacházení s obětí nezáviselo na osvícenosti toho kterého profesionála a kompetentnosti oběti, ale aby bylo automaticky plněnou povinností.

Proč se to u nás zatím neděje? Hraje svou roli právě i ona společenská atmosféra, kterou jste zmiňovala v úvodu, či falešné představy o tom, co znásilnění a sexuální násilí obecně představuje?

Myslím si, že větší roli hraje konzervativnost justice jako systému. Jakákoli změna se prosazuje pomalu, například policie reaguje na změny daleko pružněji.

Jak by tedy podle vás měl vypadat standard, který by obětem pomohl cítit se v soudní síni bezpečněji?

Domnívám se, že je za současné situace zcela reálné, aby veškerá práva, o která se může oběť sexuálního násilí hlásit, měla zajištěna z úřední povinnosti. V případě, že by je oběť nepovažovala za nezbytná, mohla by se jich vzdát. I stávající právní úprava totiž označuje oběť znásilnění jako takzvaně zvlášť zranitelnou oběť.

Umím si bez potíží představit, že oběť současně s předvoláním obdrží instrukci, jak bude zajištěna její bezpečnost, aby se nemusela setkat s obžalovanou osobou. Kdy se má dostavit k soudu, kde a kdo ji bude očekávat, aby se postaral o způsob vyčkání na povinnou výpověď, aby se u ní cítila komfortně. Zároveň by jí měl být aktivně nabídnut doprovod k soudnímu jednání od některé z organizací pro pomoc obětem trestných činů. Lze i upustit od povinného stání při svědecké výpovědi, na kterém, nevím proč, náš soudní jednací řád trvá. Také by mělo být možné během výpovědi pít. Rovněž by oběť měla mít právo vypovídat v nepřítomnosti obžalovaného, a to nejen tehdy, jestliže uzná soud za důvodné nebezpečí, že by v jeho přítomnosti nevypověděla pravdu. Podotýkám ale, že jde jen o mé osobní představy, které mě vzhledem k mé praxi momentálně napadají a jejichž realizace by byla aktuálně dostupná.

Ve společnosti panuje řada zkreslených představ o znásilnění. Mezi nejrozšířenější mýtus patří například to, že se děje náhodou. V parku, na ulici, v noci. Přitom řádově mnohem častější je sexuální násilí ve vztahu. Jak se na tento typ znásilnění pohlíží u soudu? Zažila jste třeba někdy pochyby o „důvěryhodnosti“ oběti?

Znásilnění náhodnou osobou na veřejném místě je opravdu méně časté a také si myslím, že tyto případy nebudou mít tak velkou latenci. Mám zkušenost, že častější případy jsou ty, kde figuruje nějaký vztah mezi pachatelem a obětí. Takže pro orgány činné v trestním řízení to není nic neobvyklého, byť ze statistik vyplývá, že nahlášen je jen zlomek skutečných případů.

Obracení pozornosti k oběti a zpochybňování její věrohodnosti je přinejmenším obvyklá strategie obhajoby a netroufám si posoudit, jak dalece je účinná. Každopádně je pro oběť velmi nepříjemná. Domnívám se, že by v tomto ohledu měla být obhajoba udržována v mezích, které jí určují zákonem daná práva oběti.

Jaké oběti mohou být nejvíce znevýhodněné a zatížené předpojatostí nebo předsudky? Známé jsou případy prostitutek nebo pornohereček, u nichž se „vzhledem k jejich profesi“ předpokládá, že nemohou být znásilněné.

Nevím, odkud jsou takové případy známé, já se s takovým výkladem naštěstí nesetkala a chci věřit, že je to jen jeden z mýtů a že takto orgány činné v trestním řízení k řešení znásilnění nepřistupují. Na způsobu života či pověsti oběti nezáleží, to je součást už teoretické výuky. Zda je nám oběť sympatická či nikoli, v posouzení celé věci nemůže hrát žádnou roli. Ve věci je podstatná naopak osoba pachatele a jeho skutek. Nedělám si ale iluze, že by osoby činné v uvedených profesích nečelily násilí. Zůstává však skryto právě kvůli riziku odsudků a nedůstojného zacházení.

Mluvila jste o tom, že prostředí justice je konzervativní. Problematika „rape culture“, kultury znásilnění, se v poslední době naštěstí ve společnosti začíná řešit mnohem více, než tomu bylo dříve. Myslíte si, že se případný pozitivní vývoj může odrazit i v české justici? Co by mohlo pomoci?

Myslím, že by mírný pokrok mohla zajistit povinná a samozřejmě kvalitní školení pro státní zástupce, soudce, případně i advokáty, kteří se touto trestnou činností zabývají. Často se stává, že nevhodný postup či chování pramení z pouhé nevědomosti, zatímco při dostatečné informovanosti a poučenosti všech zúčastněných k němu nedochází. Také by pomohla kultivace prostředí, v němž se profesionálové pohybují. Jakékoli znevažování obětí, sexismus, vtipy o znásilnění by měly být za hranicí přijatelnosti. Politická korektnost, která každého z nás přiměje vážit vlastní slova a jejich dopady, je v tomto ohledu funkčním nástrojem. Dá to sice práci, ale je to jeden z důležitých aspektů společné odpovědnosti za celkový stav věci.