Život v jihovýchodní Asii vás může naučit leccos o intersekcionalitě genderové, třídní a etnické nerovnosti. Například regionální status Hongkongu jako finančního centra a bohaté bývalé kolonie se promítá i do vzorců sociálního vyloučení v této hustě osídlené metropoli. Místní dobře zabezpečené rodiny si na výpomoc v domácnosti běžně najímají jako služky filipínské ženy (často muslimky), které tak za nuzný peníz, stravu a ubytování pracují v jednom z nejdražších měst v regionu s alarmujícím nedostatkem veřejného prostoru a ekonomické mobility. Díky těmto okolnostem zde člověk může každou neděli narazit na naprosto nevídaný jev – podchody, nadchody, ale i ulice velkoměsta jsou zalidněné tisíci ženami, které na zemi debatují nad společně uvařeným obědem. Neděle je totiž jediný den v týdnu, kdy mají domácí služebnice volno: zatímco jejich zaměstnavatelé berou své děti na výlety do místního Disneylandu, Filipínky – daleko od svých rodin – musí trávit svůj volný čas téměř jako bezdomovkyně. Služebnice totiž často bydlí u rodiny, která je zaměstnává, a nedostatek prostoru je proto nutí sdílet jednu místnost, v níž se dá prakticky jen přespávat, se svými „kolegyněmi“ či dokonce s dětmi domácí rodiny. U vstupní haly sídla banky HSBC v centrálním distriktu se pak sváteční sociální život filipínských služebnic stává metaforou nerovností světa – zatímco ony posedávají na kartonech, které jim ochranka budovy blahosklonně dovolila roztáhnout ve stínu čtyřiačtyřicetipatrové budovy, v nejvyšších podlažích mrakodrapu představitelé jedné z nejmocnějších bank světa rozhodují o tocích financí, jež by všem ženám v přízemí i jejich rodinám na Filipínách stačily do konce života.