Pocházejí z různých zemí, avšak publikují francouzsky. Z nejrůznějších důvodů – pragmatických či emocionálních – se rozhodly psát jazykem, jenž byl ještě nedávno pro mnohé z nich symbolem a nástrojem kolonialismu. Se svými romány a povídkami sklízejí mimořádný úspěch a sbírají literární ceny.
S autorkami pocházejícími z Blízkého východu či severní Afriky se v posledních letech na francouzském literárním poli doslova roztrhl pytel. Situace frankofonních autorů publikujících ve Francii se od konce 20. století výrazně proměnila a pro ženy toto tvrzení platí dvojnásob. Přesto je ještě dnes často provází punc exotičnosti, leckterý čtenář při setkání se jménem autorky, jež nezní úplně francouzsky, podvědomě očekává vyprávění o tajemných harémových princeznách nebo pouštních karavanách. Ano, poněkud přemrštěná představa, ne však úplně vzdálená realitě. Laciný orientalismus však v jejich textech nečekejme. Žijí přítomností, konfrontují svůj pohled odjinud s francouzským prostředím, jsou kritické a často nemilosrdné.
Klišé, anekdoty a pohádky
Zajímavou skupinu představují autorky pocházející z Íránu. Spojuje je útěk ze země plundrované od roku 1976 islámskou revolucí a náklonnost k zemi osvícenství a rozumu. Českému čtenáři velmi dobře známá Marjan Satrapi jako by svým komiksem Persepolis (2000, česky 2006) otevřela cestu dalším. Abnousse Shalmani (nar. 1977) odešla z Íránu s rodiči jako dítě. Ve svém románu s provokativním názvem Chomejní, Sade a já (2014, česky 2016) se neomezuje jen na zobrazení íránské společnosti a hrůz, které revoluce páchá v životech a myslích Íránců, ale s osvěžující ironií se věnuje především francouzské společnosti. Otevřeně a velmi kriticky popisuje, jaká klišé provázela její snahy o integraci. Téměř anekdoticky pak působí vyprávění o tom, jak jí, politické emigrantce, Francouzi kondolovali v den smrti ajatolláha Chomejního.
Odchovaná libertinskými romány, Shalmani boří tabu svazující představy o ženském těle. Jako šestiletá holčička ještě v Íránu rebelsky svlékala na konci vyučování neforemný šedý hábit, aby běhala nahá přes školní dvůr k přistavenému autu, v devíti letech si už v Paříži vytapetovala pokoj ženskými těly vystříhanými z módních časopisů, jako dospělá přemýšlí o povaze zahalování a cokoli, co nařizuje ženě, jak se oblékat, považuje za nesvobodné. Svůj vlastní příběh prokládá dlouhými esejistickými pasážemi o emancipaci, roli žen ve francouzské historii, o francouzské literatuře, limitech asimilace a důležitosti vzdělání a výchovy. Pasáž o libertinském románu jistě nadchne nejednoho ctitele tohoto žánru, na nějž jsou Francouzi tolik pyšní a jehož se zároveň tolik děsí.
Goncourtovu cenu za první román letos získala Maryam Madjidi (nar. 1980), další autorka s íránskými kořeny, se svým autobiografickým příběhem Marx et la poupée (Marx a panenka, 2017). I ona vzpomíná na dětství v Íránu, na komunistické angažmá svých rodičů, kteří před odchodem ze země přenášeli přátelům zakázané knihy a spisky v Maryaminých plenkách. Vzpomíná ale také na apatii, jež nelítostně paralyzovala její matku po celou dobu exilu ve Francii. Zatímco Abnousse Shalmani zaujala nesmiřitelnou revoltou a ironií, Maryam Madjidi staví své vyprávění na neotřelé vypravěčské metodě. Prolíná pasáže, jež připomínají perské pohádky začínající obligátním „Bylo nebylo…“, s mimetickým přístupem, mění perspektivu vypravěče. A co víc – do centra svého vyprávění staví konflikt mezi jazyky, perštinou a francouzštinou. Jazyková dichotomie a převádění vypravěčských postupů z jednoho jazykového a kulturního systému do druhého jsou kromě autobiografických rysů povýtce tím, co literaturu psanou autory a autorkami s kořeny odjinud výrazně charakterizuje.
Příběh Camusova nakladatele
Severní Afriku, konkrétně Alžírsko, v letošních nominacích na literární ceny zastupovala mimo jiné Kaouther Adimi (nar. 1986). Její v pořadí už třetí román Nos richesses (Naše bohatství, 2017) se objevil na seznamu Goncourta i Renaudota, dvou nejprestižnějších francouzských literárních cen. Na rozdíl od předchozích autorek se Adimi vzdává autobiografie ve prospěch zachycení skutečné postavy ve víceméně fikčním příběhu. Své postavy živí spíš představivostí než tím, co sama prožila, přestože současné Alžírsko vidíme jejíma očima. Příběh Edmonda Charlota, prvního alžírského nakladatele Alberta Camuse, který v roce 1935 otevře v Alžíru knihkupectví po francouzském vzoru, a Ryada, jenž má v roce 2017 proměnit staré Charlotovo knihkupectví na pekárnu, prostupuje vědomí nesdělitelnosti zkušeností, narušující mezilidské vztahy. Kaouther Adimi opustila Alžírsko po obrovské vlně terorismu v roce 2009. Jedna generace mladých lidí tehdy vyrůstala uprostřed násilí, obklopená všudypřítomným, paralyzujícím strachem, bez znalosti toho, co ještě je a co už není tabu. I o tom chtěla mladá autorka mluvit a věděla, že v Alžírsku to v tu chvíli není možné. Od dětství žila několikrát ve Francii, dodnes odmítá spojit svou identitu s jednou zemí. Píše arabsky i francouzsky, publikuje v obou zemích. Zkušenost cizinky jí podle vlastních slov umožňuje nezaujatý pohled na obě společnosti.
Písně Leïly Slimani
Podobný postoj zastává také Leïla Slimani (nar. 1986), jednoznačně nejvýraznější autorka této skupiny, a to především díky loňské Goncourtově ceně, kterou získala za svůj druhý román Něžná píseň (2016, česky 2017). Dívka z velmi dobře situované marocké rodiny, jejíž jedna větev má francouzské kořeny. Doma vždy panovala přátelská atmosféra, otevřená jakékoli diskusi, která se do osobnosti Leïly Slimani nesmazatelně otiskla, i proto se dnes angažuje v Evropě i v severní Africe v otázce svobody projevu a především svobodného osobního života.
Po studiích na prestižním Institutu politických věd pracovala několik let jako novinářka v redakci týdeníku Jeune Afrique, literatuře se začala věnovat, teprve když se jí narodil syn. Hned její první román Dans le jardin de l’ogre (V lidožroutově zahradě, 2014) vyvolal senzaci. Jeho hrdinka Adèle je závislá na sexuálních zážitcích a je schopná pro ně podstoupit téměř jakékoli riziko. Jenže se zdá, jako by právě ono riziko bylo tím jediným, co ji alespoň trochu vzrušuje. Při sexu necítí téměř žádné potěšení, je zoufalá, sama sobě nechutná a bojí se, že se jí rozpadne rodina. Není vlastně nikdy v ničem aktivní, v ničem se citově ani jinak neangažuje. Dokonalá pasivní hrdinka. Jenže pasivita se dnes u žen nenosí, předpokládá se, že zodpovědně vychovávají děti, zajímají se o dění kolem sebe, studují, čtou, radostně se setkávají s přáteli a cílevědomě budují svůj svět. Zdánlivý protipól Adèle představuje Myriam, hrdinka druhého románu, která zapáleně pracuje, miluje své děti, stýká se s přáteli, cestuje. Ani její život však není dokonalý; často ji svírá pocit, že sice dělá všechno, ale nic pořádně.
Sex, lži a nenávist
Ve své třetí knize, nazvané Sexe et mensonges. La vie sexuelle au Maroc (Sex a lži. Sexuální život v Maroku), autorka opustila svět fikce a věnuje se skutečným příběhům, které jí vyprávěly ženy, s nimiž se setkávala během turné s prvním románem. Témata jako svoboda projevu, právo na osobní život bez zásahů společnosti, na intimitu, soužití různých kultur, pro autorku klíčová, prostupují veškerou její tvorbu i její společenské angažmá. Po útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo vzkázala islamistům: „Islamisté, nenávidím vás.“ Nyní vydala knihu, která je trnem v oku pro marockou společnost a především pro zástupce islamistických stran. Přesto se při všech veřejných setkáních neustále usmívá.
Úspěch těchto čtyř autorek na francouzském i celosvětovém literárním trhu by mohl působit optimistickým dojmem. Jen románu Něžná píseň se ve Francii ještě před vyhlášením Goncourta prodalo přes osmdesát tisíc výtisků. Ve vzduchu však přesto zůstává viset štiplavá otázka – stačí to? Mají autoři a autorky s kořeny mimo Francii své místo jisté? Za posledních dvacet let byly Goncourtovou cenou oceněny všehovšudy tři ženy, z toho dvě s vazbami na jiné země. V aktuální reportáži belgické televize RTBF, zaměřené na to, jak cena ovlivnila její výherce v další tvorbě, pro jistotu ani jednu z nich nezmínili.
Autorka je překladatelka.