Nedávné referendum v iráckém Kurdistánu tento region prozatím neposunulo směrem k vytouženému nezávislému státu. Vyvolalo přitom obavy jak Bagdádu, tak i sousedních států a vzbudilo nejistotu uvnitř etnických menšin.
Ohlédnutí za uplynulým rokem bude letos pro irácké Kurdy mimořádně hořké. Namísto aby korupce a klientelismus, problémy, které irácký Kurdistán dlouhodobě trápí, našly řešení, postihlo region hned několik pohrom. V květnu zemřel Nawširwan Mustafa, vůdčí postava kurdských povstání proti baasistickému režimu a bývalý společník Džalála Talabáního ve Vlastenecké unii Kurdistánu (PUK), protipólu Barzáního Kurdské demokratické strany. Mezi mladými lidmi však Mustafa proslul zejména svým pokusem zreformovat PUK zevnitř, aby zamezil nepotismu a umožnil stranickému dorostu podílet se na jejím směřování. Neúspěšná reforma pak politika přiměla založit nové hnutí Gorran (Změna), které dodnes představuje největší opoziční sílu v kurdistánském parlamentu proti velké koalici Kurdské demokratické strany (KDP) a PUK.
Sousedé proti nezávislosti
Ve stejné době se začala chýlit ke konci ofenziva proti takzvanému Islámskému státu, která kurdským pešmergům zajistila obdiv veřejnosti po celém světě a dodávky zbraní, mimo jiné z USA, Německa i České republiky. Nejspíše ve snaze využít vhodný okamžik se prezident kurdského regionu Masúd Barzání odhodlal uskutečnit referendum o nezávislosti iráckého Kurdistánu, o jehož konání se spekulovalo již několik let. Většinově kurdské části Iráku jsou de facto autonomní již od roku 1991, kdy USA a její koaliční partneři v rámci války v Zálivu utvořili bezletovou zónu v severním Iráku, aby tamní Kurdy ochránila před agresí Saddáma Husajna. Udržení statu quo po invazi USA v roce 2003 reflektuje i nová irácká ústava, která garantuje autonomii pro Kurdy. Ta navíc v článku 140 počítá i s vyřešením nároků na etnicky smíšené město Kirkúk a další blíže nedefinovaná „sporná území“, a to nejpozději do konce roku 2007.
Vzhledem k tomu, že od té doby k žádnému řešení nedošlo, problém se přenesl i do referenda o vyhlášení nezávislosti. Otázka zněla: „Chcete, aby se kurdistánský region a kurdistánská území mimo jeho správu staly nezávislým státem?“ Proti takto formulovanému referendu se okamžitě ozvaly státy v sousedství. Turecko, ač je největším vývozcem potravin a jiného zboží do autonomního regionu, svůj odpor odůvodňovalo zejména ochranou turkmenské menšiny v Kirkúku a ve sporných územích. Ve skutečnosti se však jednalo především o signál dovnitř. Dokud se totiž turecká vláda nacházela v mírových jednáních s PKK, nic nestálo v cestě otevřené spoluprácí s Irbílem, jehož politika je tureckému konzervatismu mnohem bližší než revoluční ideologie PKK. Ve chvíli, kdy v Sýrii začala posilovat odnož PKK a prokurdská HDP vstupem do parlamentu znemožnila Erdoğanově AKP získat ústavní většinu, mírová jednání selhala a v tureckém Kurdistánu vypukly znovu boje. V takto napjaté situaci se prezident Erdoğan začal dvořit tureckým nacionalistům, aby mohl protlačit kontroverzní ústavní změny. Zatímco ekonomická spolupráce pokračovala, turecký prezident veřejně dával najevo, že si kurdskou státnost nepřeje.
Proti referendu brojil i východní soused, Írán, a to ze dvou důvodů. Za prvé se Íránu hodí, když většinu země ovládají jemu servilní elity z Bagdádu. Skrze nově vzniklé Lidové mobilizační síly (Hašd aš-Ša’abí) získal velký vliv na bezpečnostní politiku v zemi a jako bonus se při ofenzivě proti takzvanému Islámskému státu otevřela pozemní cesta z Teheránu do Damašku, kterou Írán může zásobovat syrského diktátora Bašára al-Asada a libanonský Hizbulláh. Druhým důvodem jsou jako v případě Turecka vnitropolitické pohnutky. Východní část Kurdistánu je součástí Íránu a je oproti jiným částem země silně zaostalá. Hospodářský a politický útlak v této oblasti čas od času vyústí v nepokoje, které íránské bezpečnostní složky brutálně potlačují. Navíc iráčtí a íránští Kurdové jsou si jazykově a kulturně bližší, než je tomu mezi tureckými a iráckými Kurdy, a íránsko-kurdští povstalci jsou napojeni na KDP a PUK. Rozdíl v infrastruktuře se naposledy ukázal při ničivém zemětřesení na pomezí iráckého a íránského Kurdistánu, kdy škody a ztráty na lidských životech byly mnohonásobně vyšší v Íránu, což znovu vedlo k násilným protestům proti vládě v Teheránu.
Národní hrdost a skepse
Odpor proti referendu však zazněl i ze samotného iráckého Kurdistánu. Otázka kurdské nezávislosti rozdělila turkmenskou menšinu a křesťany z Ninivské planiny. Vnitrokomunitní debatu vedle ekonomických a administrativních argumentů ovládla otázka, který ze států by nejlépe zajistil bezpečnost menšiny a její jazyková a kulturní práva. Zatímco někteří argumentovali tím, že kurdští pešmergové, a nikoli irácká armáda, zastavili postup džihádistů a menšiny tak zachránili před masakry a kulturní asimilací, jiní považují nezávislý Kurdistán za monoetnický projekt, který by menšiny marginalizoval mnohem spíše než multietnický Irák. Takto uvažují především ti křesťané, jejichž církevní loajalita leží v Bagdádu, či šíitští Turkmeni a Kurdové, kteří se obávají asimilace v převážně sunnitské společnosti iráckého Kurdistánu.
Navzdory tlakům zvenčí i zevnitř se referendum o irácké nezávislosti 25. září uskutečnilo. Pro nezávislost hlasovalo celých 93 procent hlasujících. Pro mnohé jde o jasný signál jednoty iráckých Kurdů a jejich touhy po samosprávě. Avšak zejména z Kirkúku a sporných území, o něco méně pak z jižní části iráckého Kurdistánu, kde ve volbách soupeří PUK a opoziční Gorran, zní hlasy, že poselství výsledku není zdaleka tak jednoznačné. Zástupci menšin zdůrazňují, že odpůrci referenda hlasování bojkotovali, což podle nich zkresluje poměr hlasů pro a proti. Opravdu není snadné dobrat se údajů o volební účasti v jednotlivých okrscích, ale oficiální údaje o celkové volební účasti, která byla kolem 73 procent, naznačují, že by problém mohl být jinde. Podíváme-li se do pohraničních oblastí s Íránem, zjistíme, že velká část zboží je importována z Íránu. Tamní Kurdové si proto před referendem dělali starosti, zda nezávislost neznemožní přeshraniční obchod. Volební průzkum, pořízený měsíc před hlasováním, počítal s osmnácti procenty nerozhodnutých voličů. Je tedy možné, že nakonec i mezi nerozhodnutými Kurdy zvítězila národní hrdost nad skepsí.
Závislost na Bagdádu
Irák se proti konání referenda okamžitě ohradil a kurdskému regionu pohrozil vojenskou konfrontací. Kurdskou politiku v této napjaté atmosféře zasáhla další pohroma. Týden a půl po referendu podlehl dlouhé nemoci Džalál Talabání, hlava PUK a prezident Iráku v letech 2005 až 2014. Právě Talabáního vize komunitami sdíleného Iráku, jeho diplomatické schopnosti a dobré vztahy s kurdskými politiky i Bagdádem budou zemi zásadně chybět. Bagdád na několik týdnů uzavřel letový prostor nad Irbílem a Írán spolu s Tureckem dočasně uzavřely hranice. V polovině října pak irácká armáda spolu s Hašd aš-Ša’abí obsadila Kirkúk, sporné město doposud v rukou kurdských pešmergů. Podle všeho však nešlo o spontánní odvetnou operaci, nýbrž o dlouhodobý záměr, čemuž nasvědčuje počet nasazených jednotek a jejich velmi dobrá koordinace.
Místo nezávislosti tak iráčtí Kurdové dosáhli již dlouho nevídané závislosti na Bagdádu, a navíc ztratili strategické město Kirkúk, mnohými považované za integrální součást kurdské kulturní krajiny. Ač je situace pro kurdské nacionalisty potupná, skýtá několik šancí, kterých by se nyní, poté, co prezident Masúd Barzání odstoupil, měli chytit mladí kádři v KDP, PUK a Gorranu. Neefektivita státní správy v iráckém Kurdistánu totiž vyplývá ze skutečnosti, že autonomní oblast funguje jako rentiérský stát. Nabubřelá administrativa a vše pronikající klientelismus mohly fungovat jen ze štědrých ropných výnosů, které Kurdům poskytla ropná pole v okolí Kirkúku. Úkolem současné administrativy tedy bude zbavit se závislosti na ropě, zapracovat na řádné správě a využít poměrně dobré bezpečnostní situace, která je v jiných částech Iráku nevídaná. V tom totiž leží hlavní potenciál pro budoucí nezávislost iráckého Kurdistánu.
Autor studuje blízkovýchodní studia.