Drašarova cesta - antikvární redukce

Příběh Josefa Justina Michla, vlastence, dnes už asi není příliš dobře znám. A to i přesto, že jej beletristicky zpracovala Teréza Nováková ve svém – bezpochyby nejlepším – románu Drašar. Poličskému rodáku Michlovi, členu řádu piaristů a sestaviteli Auplného literaturního létopisu, čili Obrazu slowesnosti Slowanůw nářečj českého w Čechách, na Morawě, w Uhřjch, hlodal v duši nepokoj. Katolický kněz a pedagog byl rozhodnutím svých rodičů, učiněným v době, kdy sám ještě neměl dost rozumu k tomu, aby mohl takové zvůli čelit, zbaven občanských práv, především pak práva na rodinný život a držbu majetku. A zatímco jiní kněží příkaz celibátu dokázali obejít, aniž by přitom nadmíru zatížili své svědomí, nepokojný duch Michlu­-Drašarovi žádný takový úskok nedovolil. Michl chtěl ženu, toužil po ženě a rozhodl se za svá práva bojovat. A jak by taky ne, čtyřicátá léta 19. století slibovala mnohé změny, a trpěl­-li kdo pod archaickými zákony, horizont liberalizující se společnosti jej jistě nenechal v klidu užívat všeobecného kriminálu.

Novákové román je tedy především zprávou o emancipačním úsilí člověka zamotaného do sítí totalitních církevních struktur. To za prvé. Drašar je jeho hybatelem a zároveň i ovládaným. S nebývalou průrazností se pustí do boje – jako profesor literatury a ambiciózní literát, jenž se chce uplatnit ve věci obrozujícího se českého písemnictví. Vzhledem k tomu, že my už dnes víme, jak to s celibátem dopadlo, lze předvídat, že Drašarův osudový boj nedopadne zrovna podle jeho mínění. A skutečně, počáteční představa víceméně svobodného literáta, který se doma ve společnosti zákonné manželky těší úctě vlastenecké společnosti, se záhy rozprskne. Drašar je ze všech stran odmítán, čelí přetvářce a obavám lidí, kteří se nechtějí střetnout s mocí. V hlavě se mu rodí krizový plán; jeho součástí je ovšem i – původně nezamýšlený – pomalý přesun z kulturního centra na periferii. Netrvá to dlouho a milý Drašar se ocitá na hranici Čech a Moravy, v obci Březiny nedaleko svého rodiště.

Cesta by se zdála u konce, nebýt ovšem toho, že duch nepokoje hlodá chudáka bez přestání. Touha po svobodě přerůstá do posedlosti a Drašar, který ještě po letech vzdoru svým ženám může slibovat nanejvýš budoucí sňatky, je postižen odporným osudem. Najde­-li se na Březinách taková, která se nebojí podlehnout citu a stane se Michlovi družkou, schvátí ji v poporodní křeči černá kočka. Co taky jiného s hříšnicí. Drašarova hmotného i sociálního kapitálu kvapem ubývá; v Poličce na „pomateného“ profesora pokřikují spratci. Dcerka, která z ničeho nemá rozum, si při hře prozpěvuje, co ji v ulicích naučili: „U Drašarů stojí kámen/ a pan Drašar stojí na něm,/ volá: Panenky pojďte sem!/ Já už v klášteře nejsem!/ V klášteře já míval smažené koblížky,/ a u čubky budu mívat z černé mouky šišky!“ Duch hlodá a – jak je vyloženo ve slovníku Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století – „sklíčený muž se vrhá do erotických dobrodružství“.

Zůstává obraz šílence. Takového, který to z gymnázia dotáhl do rozvaleného domku na břehu potoka Hlučálu. Co se zpočátku jevilo velkými přísliby, nebylo než pomalým pádem ke dnu. Anebo to řekněme jinak: pádem k sobě, ke své pravdě, do jícnu rozháraného ducha.