Köcher, mír a vládnoucí třída

Mír je základní ideologickou figurou vládnoucí třídy. Máme­-li „mír“ se sousedními paláci, zůstává metodou konkurenčního boje válka s chatrčemi vlastního obyvatelstva. A to se z principu brání exploataci hůř než ozbrojený protivník. Mír v zahraniční politice znamená klid na práci s lidskými zdroji.

Můžeme být vděční svým vládcům, že nás neženou na frontu. Mír znamená všechny výhody volného obchodu. Znamená, že máme levnou elektroniku montovanou čínskými dětmi; že naše demokracie jede na ropu z iráckých polí; že naše pohodlí ještě chvíli vydrží, protože ti ubožáci tam dole na nás pořád ještě nedosáhnou. Mír znamená, že válka za naše životní zájmy zatím zuří na jiných frontách, někde daleko.

Zrádce naší svobody

Kniha Vladimíra Ševely Český krtek v CIA. Cesta Karla Köchera z StB přes americké tajné služby do Prognostického ústavu (2015) je bezesporu nejdůkladnější dosavadní sondou do přítmí „tajné fronty“, na níž patřila československá rozvědka šedesátých let k obávaným protivníkům. Ševela probádal a zpracoval obdivuhodné množství materiálu, obešel pamětníky, proseděl kus života v archivech. Jeho knihu limitují spíš nereflektované ideo­­logické premisy, s nimiž k psaní portrétu Karla Köchera přistoupil. Pomineme­-li trapně frekventovaný sexismus, s nímž přistupuje ke Köcherově manželce a spolupracovnici, čteme po většinu času strhující „příběh nočního hlídače se znalostí čtyř jazyků a diplomem z matfyzu, který podepsal smlouvu s čertem a myslel si, že ho přechytračí“. Čertem je myšlen přirozeně komunistický režim, nahlížený z perspektivy jeho porážky a vševědoucím hlediskem dnešních vítězů. Köcher jako by byl dodnes vinen tím, že převezl detektor lži a vlastně zradil naše dnešní nejlepší spojence, zradil naši dnešní svobodu.

Ideologický komplex českého žurnalisty trčí z jinak úctyhodné práce na každé druhé stránce, jako by si autor nevěděl rady tváří v tvář s tak mimoideologicky komponovaným „objektem“. V konfrontaci s obtížným bludištěm očarovaných zrcadel zpravodajských her a protiher je antikomunismus Ševelovi posledním kompasem. Nelze přitom pominout (a je známkou autorovy poctivosti, když to otevřeně přiznává) skličující fakt, že některé zásadní prameny – archivní i personální – svou prací Ševela pro další bádání uzavřel. Köcher s ním ukončil kontakt ještě před dokončením knihy, pražský Archiv bezpečnostních složek začal začerňovat některé části Köcherova svazku, které byly předtím přístupné; podle Ševely na žádost CIA.

Ať čteme příběh jakkoli, Karla Köchera nelze z žádného úhlu nazírat ani jako přesvědčeného komunistu konformujícího se s totalitním režimem, ani jako klasicky odsouzeníhodného kolaboranta. Kolaborant totiž zpravidla nemá ambice ani schopnosti svého patrona převézt. Köcher se přes záda československé rozvědky vyšplhal v pyramidě světové politiky výrazně výš než typičtí veřejně oslavovaní hrdinové, takže spíše než normalizační kádři ovládající jeho mateřskou službu byli Köcherovu kvalitu schopni ocenit „přátelé“ v KGB.

„Příběh syna židovské matky, který vlastně jen o fous přežil protektorát, studenta anglického a francouzského gymnázia a skauta, jenž po roce 1948 s kamarády tajně cvičil střelbu ze starých pistolí a připravoval se na povstání proti Gottwaldovi“ ani při nejlepší vůli nelze vlámat do jednoduchých ideologických kategorií. Zvlášť je­-li víc než zřejmé, že Karlu Köcherovi – jako asi každému vyzvědači, který se dožil důchodu – mohou být ideologie leda k smíchu.

Ilegál v mezní situaci

Zpravodajec­-ilegál, vysazený v zemi protivníka pod vytvořenou legendou a bez diplomatického krytí, ztělesňuje typ člověka v mezní situaci. Je odkázán sám na sebe; nemůže věřit nikomu, a přitom usiluje o důvěru všech. Důvěra okolní společnosti představuje jeho hlavní pracovní kapitál. Ilegál uprostřed společnosti, proti níž pracuje, je krajním symbolem všeobecné lidské situace za studené války: mezi válčícími bloky je člověk vždycky sám.

Ideologické pojmy, jako například leninismus nebo svoboda, se ukazují jako směšné, vzájemně zaměnitelné tretky ve hře o přežití. Nebo jako papundeklové kulisy rozestavěné proto, aby dodávaly důstojnosti zvířecímu boji o moc. Zakonspirovaný ilegál zakouší každodenní život jako permanentní partyzánský boj; je extenzí partyzána ve formálně mírových časech. Nemůže si ani dovolit nic jiného, pokud chce v nepřátelském prostředí přežít – což znamená nebýt odhalen.

„Mír“ je jeho raisonou, mír je ideologickým zdůvodněním permanentního výjimečného stavu, v němž (mezi nic netušícími civilisty) operuje. Tak jako je „mír“ ideologickým zdůvodněním tajných služeb, když usilují o navyšování rozpočtu.

Znelíbí­-li se člověku některé detaily míru, v němž je mu dáno žít, má řadu možností. Kromě přizpůsobení se jsou to v zásadě tyto dvě: buď klást odpor ve jménu vlastního rozumu a svědomí, nebo zkusit měnit věci zevnitř a přitom se jaksepatří umazat. První možnost představuje cestu disidentství, druhá dlouhý pochod institucemi. Karel Köcher si vybral druhou: „Političtí vězni řekli, co si myslí, a dostali patnáct let. A čeho dosáhli? Možná morální integrity, to ano. Ale důsledky těchto činů byly takové, že už jste nikdy nemohli žádný odpor klást.“

Cesta disentu klade na první místo vlastní neposkvrněnost a hromadí symbolický kapitál – při riziku praktické bezmocnosti. Čisté ruce ovšem umožňují bezmocným kompenzovat svoji situaci eseji o vlastní moci. Naproti tomu rozhodneme­-li se spíše umazat, hrozí nám (jakmile úspěšně infiltrujeme původně nepřijatelný režim), že ve vlastním obrazu stěží rozlišíme rysy důmyslně zakonspirovaného odbojáře od rysů zaprodané opory systému. Instituce jsou silnější než lidé, věděl už mladý radikální demokrat Karl Marx.

Prst na červeném tlačítku

Poté, co se počátkem osmdesátých let ujal řízení americké administrativy Ronald Reagan se svými poradci, zaujal ostře protisovětský kurs. O změně strategické koncepce Spojených států se Moskva dozvěděla počátkem roku 1981. Vzápětí zahájily rezidentury KGB po celém světě operaci RJAN – Raketno­-jadernoje napadenije (raketojaderný útok). Jurij V. Andropov, náčelník sovětské tajné služby, začal připravovat impérium na nečekaný preventivní úder Spojených států, který by zasáhl SSSR tak drtivě, že by vyloučil možnost protiútoku. Riziko neuváženého protitahu vyděšených Sovětů bylo příliš vysoké. „Pracovníci a spolupracovníci tajných služeb dostali za úkol ve Spojených státech a ve všech zemích, které byly spojenci Američanů, sledovat vojenské objekty a pohyb kolem nich, sklady potravin, pohonných hmot a dalších strategických zásob. Ve Washingtonu dokonce zjišťovali, kolik v noci svítí v Pentagonu oken a kolik aut stojí před budovou,“ píše Milan Syruček (Na prahu atomové války, 2008). Napětí způsobené nízkou informovaností znepřátelených stran o vzájemných úmyslech eskalovalo o dva roky později při provokativním cvičení Able Archer. To sovětské obranné orgány mylně interpretovaly jako první úder Američanů, kteří naopak podcenili znepokojení Sovětského svazu.

Karel Köcher, který tehdy působil jako přímá spojka mezi KGB a některými americkými republikány (sám hovoří o svých kontaktech na Nancy Reaganovou a Jonathana Bushe, bratra tehdejšího viceprezidenta), byl s největší pravděpodobností součástí nevelké sítě, která na vlastní pěst varovala Američany před panikou Sovětů.

Klíčovou úlohu ve snížení napětí nicméně sehrál Köcherův tehdejší československý řídící důstojník Jan Fila, který v roce 1986 z rozvědky odešel a jeho stopa nadobro zmizela v Americe. Tehdejší ředitel CIA Robert Gates později ocenil klíčovou roli nejmenovaného pracovníka československé rozvědky pracujícího pro Američany. Stejně jako proslavený sovětský defektor Oleg A. Gordijevskij přispěli Fila s Köcherem k bezpečnosti nejen impérií, ale i milionů nic netušících civilistů.

Česká stopa v málo oslavovaných, ale tím významnějších zákoutích studenoválečných dějin však má širší souvislosti. Ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zpracoval Köcher na Kolumbijské univerzitě disertaci na téma koncept demokratizace ve východoevropských komunistických zemích. Ševelova kniha ovšem již nezmiňuje, že systémovým změnám v politických systémech sovětského typu se souběžně věnoval i jiný špičkový operativec: Zdeněk Mlynář (o jehož více než vrstevnatém politickém profilu a tajných zásluhách pojednávají práce historika Vladimíra Čermáka). V šedesátých letech Mlynář ještě propracovával koncepci politických reforem v rámci československé komunistické byrokracie, později již „dálkově“ přímo pro účely Michaila S. Gorbačova. Jedna z posledních Mlynářových zveřejněných knih nese titul Reformátoři nebývají šťastní (1995; napsal ji spolu s Gorbačovem). Ale lze říci výstižněji, že skuteční strůjci převratů nebývají vždycky slavní.

Mír drží čestné místo v morální sebeobhajobě špionů přeběhlíků, zejména když po letech píšou paměti a mají přirozenou potřebu pocukrovat vylíčenou špínu a hořkost něčím vznešenějším a nadosobním. U málokterého operativce nicméně lze podobné zásluhy skutečně ověřit – a takových, kteří jako Jan Fila (nebo Zdeněk Mlynář) opustí scénu bez nejmenší konzumace zásluh, je ještě méně.

Vynález atomové bomby je všeobecně považován za epochální milník v dějinách. Lidstvo jím učinilo velký skok kupředu v rozvoji svého ničivého potenciálu. Atomová bomba má však ještě jeden, radikálně konzervativní smysl: suspenduje možnost „revoluce“, jak si ji představujeme podle klasických vzorů 18. a 19. století – jako násilné převzetí moci masami za otevřeného pouličního boje. Pro vládnoucí třídu představuje atomová bomba „zbraň posledního soudu“, jíž lze držet v šachu nejen revoltující města, ale celé státy.

Zpravodajská operativní práce ve svém nejširším pojetí, tak jak se rozvinula během studené války (na pozadí jaderných a kosmických závodů), tedy konzervuje mocenskou rovnováhu mezi soupeřícími bloky. Dílčí změny na globální šachovnici nanejvýš upravují kvantitativní parametry v rozdělení kořisti mezi impérii. Rozvědčík neusiluje o svržení protivníkovy moci a nastolení vlády lidu – pokud onen „lid“ není předem osedlán mocí rozvědčíkovy mateřské služby. Rozvědčík vykonává pokyny centrály a jedná dle zájmů své vládnoucí třídy. Těžko tedy zpravodajec může být revolucio­nář, jakkoli tak subjektivně vystupuje; objektivně je spíš elitní úředník.

Morální narcisismus

Když po listopadu 1989 odstoupila skrznaskrz zkompromitovaná okupační garnitura a předala moc skupině kolem Václava Havla, ovládl ideologické pole československé společnosti étos morální čistoty. Takzvané šedé zóně, účastnící se tak či tak předlistopadových oficiálních struktur, byla přiřazena střední pozice mezi legendami disentu a opovrhovanými komunisty.

Ideologie morální čistoty (přinejmenším o některých z jejích hlasitých vlajkonošů lze přitom úspěšně pochybovat – případ Štětina není jistě ojedinělý) se zakládá na představě dějin, které nespočívají ve střetávání lidských zájmů a sil, ale v souboji mravních principů s esenciálně definovaným zlem.

Problematičtí solitéři Köcherova typu se v řádu definovaném „stranou dobra“ nutně ocitli v postavení mimo hru, odkázáni spíše na uznání ze zahraničí, jež je založeno na dřívějších kontaktech. Morální narcisismus se stal hlavním prostředkem politického boje uvnitř české společnosti, vybíjející se v periodicky se opakujících kampaních hledání nepřítele, ohrazování a provádění očisty. Takový postup ovšem drasticky redukuje politické změny konce osmdesátých let a izoluje je od mezinárodních souvislostí – okrasní trpaslíci najednou vrhají dlouhé stíny.

Problematičnost postavení penzisty Karla Köchera v české společnosti je specifická ještě z jednoho hlediska. Jeho biografie ztělesňuje a možná dalece převyšuje všechny parametry „amerického snu“ a „self­-made mana“, což jsou mytologémy, které polistopadová česká společnost přijala prakticky bezvýhradně (a se stejným nadšením je nyní zavrhuje). Mimořádně schopný individualista s železnou pracovní morálkou, kterému policajti (a nejen oni) vytrvale házejí klacky pod nohy. Tak vytrvale, až by někoho mohlo napadnout, jestli si snad jeho frustrace nekultivují pro budoucí využití.

Šlapou po něm a nasírají ho tak dlouho, až se odhodlá se jim ne tak postavit, jako spíš „podstavit“ (podstava – výraz z ruského zpravodajského žargonu; označuje nastrčeného nebo předstíraného kandidáta spolupráce). Köcher v Ševelově knize říká doslova: „Já nechtěl ten režim hájit. Chtěl jsem ho infikovat sebou samým.“

A použil všech dostupných zdrojů – StB, George Klinea, Zbigniewa Brzezińského, Wrighta­-Millse, CIA i Hell’s Angels –, aby usiloval o své štěstí. V jen nepatrně odlišných kulturních souřadnicích by o Köcherovi mohl vzniknout hrdinský epos. Nebo přinejmenším pestrobarevný komiks.

Ostatně soudobá západní popkultura je nebývale zalidněna nejrůznějšími vyhraněnými individualisty. Slovy již okřídlenými se charakterizuje Sherlock Holmes ve veleúspěšné sérii BBC: „Nejsem psychopat. Jsem vysoce funkční sociopat.“ A za Holmesem si lze vybavit Stevea Jobse, Jiřího Kajínka a zástup dalších sexy zločinců, lékařů a dalších detektivů, kteří by dohromady tvořili pomník ještě majestátnější, než byl ten Stalinův. Pozoruhodná je societa, která oslavuje sociopaty.

Autor je spolupracovník redakce.