Balla
Ve jménu otce
Přeložil Michal Šanda
Větrné mlýny 2017, 125 s.
„Pro tebe postavím dům, a bydlení v tom domě bude smyslem života, pro obyvatele domu bude dům událostí, důležitější než jejich činy, včetně tvých činů,“ slibuje „bratr“ (anti)hrdinovi prózy Ve jménu otce od slovenského spisovatele Bally. Rodinný dům v malém městě na jižním Slovensku lze také považovat za nejdůležitější událost textu. Je to zdánlivě tajemná stavba se všemi náležitostmi k tomu, aby byla ideálním místem pro snění, přemýšlení a vzpomínání. Nejenže jeho rozhodující součástí jsou sklepní prostory, ale je také spojen s přírodními živly prostřednictvím studny a zakořeněn v kosmu díky mytickému stromu, jenž z něj vyrůstá. Do tohoto místa, přirozeně určeného pro snivce, je násilně uhnízděn racionalizující vypravěč, který se situuje do role „otce – námořníka na cestách“ a neustále se snaží z domova uniknout. Nemá rád řeči o snech, a proto se je pokouší redukovat do promluv a oznámení. Podobným způsobem se snaží rozřešit i „věci mezi otci, matkami a dětmi“, jež většinou zaměstnávají jeho mysl – za pomoci náboženství, psychologie nebo okultismu. Farář se svým „rozředěným kostelním náboženstvím“ bojuje za zachování posvátné manželské instituce, psycholog se snaží nalézt příčinu selhávajících funkcí manželství a okultistka vážný problém mezilidského vztahu transformuje do éterické bytosti. Vyřeší se tím ale něco, nebo je nevyřešenost vztahů způsobem jejich řešení? Podaří se vypravěči vnutit čtenáři svou představu o tom, co je to normální vztah, co znamená být správným synem a zvládat roli otce? A budou mu na to stačit slova?
Monika Sechovcová
Radek Fridrich
Ptačí řečí
Dybbuk 2017, 64 s.
Ve své dvanácté sbírce Radek Fridrich rozvíjí básnický svět a jeho vidění, jaké bylo v jeho díle přítomné již dříve, třebaže ne v takto zhuštěné, nápadné podobě. Kniha Ptačí řečí se znovu vyznačuje balancováním na hraně dvou jazyků – vedle češtiny se u Fridricha často objevovala němčina (v tradičním smyslu překladu i v podivuhodných smíšeninách na ploše jedné básně, verše či slova), ale i napůl sémantická, napůl onomatopoická řeč různých morgensternovsky mytizovaných bytostí či míst, především v jeho nejoceňovanější sbírce Krooa krooa (2011), ověnčené cenou Magnesia Litera v roce 2012. Nový soubor fónických básní, jehož pozoruhodná audioverze je zdarma k dispozici na internetu, je celý věnovaný řeči ptáků. Motiv ptáka patří do standardní výbavy každého básníka a ani pokus o přepis ptačí řeči, jak jej proslavily některé ornitologické atlasy, není v panoramatu současné české poezie docela ojedinělý (najdeme ho třeba u Petra Borkovce). Dosud nikdo se ale nepustil do tak intenzivního básnického dialogu – ve všech básních sbírky totiž zaznívá nejen pták, ale i člověk, a to v pozici bystrého znalce („Vpravo/ nazální/ nqyuuu// Vpředu protáhlé tschvuit“), pasivního zapisovatele („Digu/ Ruke/ Di gu gu/ Di gu/ Oh ruo oh ruoh ruo/ Gru o ah“) či rovnocenného partnera („D n s ti d n s ti/ všechno jídlo ve voleti/ D n s ti d n s ti/ ryby žáby myši mloky“). Kontext Fridrichova díla i nečekaná pestrost básní knihu s přehledem vyvyšují nad průměr literárních kuriozit a marasmus nakladatelských sebevražd.
Michael Alexa
Yveta Shanfeldová
Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné
Dybbuk 2017, 84 s.
Jako jedna dlouhá, smutná, přerývaně, a přece souvisle navazovaná věta, prokládaná, jak píše autorka, šperkem české řeči, spojkou „a“ – taková je nová básnická sbírka Yvety Shanfeldové. Upřímně žasnu nad tím, jak dokáže češtinu, vedle každodenní angličtiny (žije v New Jersey), slyšet. Do veršů i básní se její samomluva insomniaka člení ne podle obrazů a významů, ale podle rytmu, zvuku, rýmu. Jako je noc, nejčastější „dějiště“ autorčiny promluvy, především splývavou, temnou plochou, proti které se paradoxně rýsuje skutečná podoba vztahů a věcí, jsou slova, jejich tvary, především dlážkami marné cesty za odhalením smyslu netečných dějů, které se rozvíjejí kolem toho, kdo vidí a nemůže spát. Shanfeldová slova zaměňuje na základě jejich zvukové podobnosti, jako by do sebe „zasouvala“ dvě odlišné představy, které přes sebe „prosvítají“ a spolehlivě vyvolávají neklid, zmatení, závrať. Pět tematických oddílů sbírky, na jejichž názvu pramálo záleží, jen volně vymezuje pole básnické výpovědi. Určující je vždy to, kam tato témata (soužití partnerů, smrt matky, vzpomínání na Prahu) autorku zavedou a co ji donutí si připustit a uvědomit. Po pár desítkách stran ale začínají rozpoutanou lavinu slov, třebaže místy mnohomluvnou, rušivě „brzdit“ neumělé úplné rýmy. Každý z nich je vytržením z proudu tajemných evokací, jako když náhle v noci ze spánku vytřeštíte oči do tmy a všechny hrůzy, co vás pronásledovaly, a všechna tušení, co se každým okamžikem měla proměnit v poznání, nenávratně zmizí.
Martin Lukáš
Alejandro Jodorowsky, Moebius
Andělské drápky
Přeložil Richard Podaný
Argo 2017, 72 s.
Jména komiksového scenáristy Alejandra Jodorowského a kreslíře Moebia jsou už u nás tak známá, že se nakladatelství Argo rozhodlo vydat jejich společný pornografický počin Andělské drápky. Ten bohužel svědčí hlavně o ochotě obou autorů prodávat se hodně pod cenou. Luxusní publikace vytištěná na obřím formátu předně vůbec není komiksové album. Je to sbírka Moebiových černobílých kreseb, které Jodorowsky doprovodil delirickým textem, jenž má vzbudit dojem, že jednotlivé obrazy na sebe nějak navazují. Výsledek vypadá jako sešit, který společně vytvořili dva nadržení pubertální spolužáci při nudné hodině v zadní lavici. Jeden z nich je zároveň mimořádně talentovaný výtvarník, který si občas rád nakreslí obří detail ženského či mužského přirození nebo popustí uzdu fantazii a vyrobí fantasmagorický sadomasochistický výjev, obvykle s masturbujícími pány v kožených maskách. Jodorowského text je z rodu stereotypní pseudopoetické pornografie plné vzletných metafor („Z drobných úst na penisu mého pána vycházel bílý lepkavý výkřik života“; „Pohlaví, jež s nekonečnou rozkoší hltala moje pochva, zapouštělo kořeny skrze tkáně, červy, kosti a popel a pátralo po neprozpytném dechu plodnosti“). Celá publikace působí dojmem narychlo vytvořeného alba, které láká čtenáře na slavná jména autorů spojených s umělečtějšími komiksy, ale zároveň nenabízí nic víc než jen unavené porno, které se sice tváří velmi imaginativně (překlad byl ostatně svěřen Richardu Podanému), ale invence v něm moc neobjevíme.
Antonín Tesař
Universum Brdečka
Režie Miroslav Janek, ČR 2017, 84 min.
Premiéra v ČR 21. 12. 2017
Z Miroslava Janka se za poslední roky stal mimořádně aktivní tvůrce portrétních dokumentů. Po Drahomíře Vihanové, Olze Havlové nebo Vratislavu Brabencovi se zaměřil na Jiřího Brdečku. Stejně jako jeho předchozí portréty má i Universum Brdečka neobvyklou strukturu, která je záměrně nesystematická, hravá a pracuje s náhodou. V tomto případě je osou dokumentu režisérův rozhovor s dcerou Jiřího Brdečky Terezou, z nějž Janek do hotového filmu používá i části, kdy se oba domlouvají, o čem budou mluvit, nebo jen nezávazně konverzují. I při rozhovorech s jinými respondenty Janek natáčí spíš procesy jejich náhodného vzpomínání než hotové veselé historky z Brdečkova života. Některé scény ukazují, jak Tereza Brdečková něco hledá nebo náhodně nachází v domě, kde s otcem žila. Právě z principu, kdy objevujeme něco jiného, než jsme hledali, Janek udělal určující metodu svého portrétu. Universum Brdečka má být film, v němž se o spisovateli dozvídáte něco jiného, než chcete. Roztěkanost filmu je jeho nejzajímavější, ale zároveň nejproblematičtější charakteristikou. Nikdy totiž nepřekročí hranice láskyplných vzpomínek na mistra umělce. Tak jako všechny Jankovy filmy je i Universum Brdečka navíc vášnivě antikomunistické a všechno negativní se v něm koncentruje do obrazu „zlého“ režimu. Janek se v podstatě pouze přidává k mýtu o velkých kumštýřích humoru, kam vedle Brdečky patří Werich nebo Horníček. Jen svůj oslavný monument sochá nezvykle kubistickým způsobem.
Antonín Tesař
Das Kapital
Museum der Arbeit, Hamburk, Německo, 6. 9. 2017 – 4. 3. 2018
Hamburk se nikdy nestal součástí Pruska, kde byl Marx persona non grata. Proto sem mohl roku 1867 přijet parníkem z Londýna a konečně předat Meissnerovu nakladatelství rukopis prvního dílu Kapitálu. Je tedy celkem logické, že hamburské Muzeum práce uspořádalo výstavu k 150. výročí vydání veledíla, které skoro nikdo nečte. Komplikovanější už muselo být kurátorské rozhodnutí, co (a pro koho) vlastně vystavovat. Vedle dobových dokumentů a vydání Kapitálu v jazycích celého světa jsou tu panely informující o jeho recepci nebo dějinách sociálních hnutí, 19. stoletím počínaje a letošními protesty proti hamburskému summitu G20 konče. Záměrem však zřejmě nebylo ani tak vysvětlovat Kapitál, jako spíš přimět k úvahám o kapitalismu. Třeba pomocí minimalistické stavebnice z destiček, opatřených z jedné strany nápisem „bohatství“, z druhé „bída“, ze kterých si můžete postavit libovolně vysokou věž, ale princip zůstává týž. Celá výstava začíná instalací na téma komodifikace – nápodobou supermarketu, na jehož regálech stojí nekonečné řady plechovek unifikované velikosti, polepené nápisy jednotného vzhledu: fazole, hudba, pivo, rajčata, zdraví, láska. Možná ale měla výstava touto místností spíš končit. Když totiž za návštěvníkem zaklapnou dveře muzea, může spatřit něco velmi podobného v reálu. Stačí se vydat na břeh Labe a sledovat, jak se na sebe v jednom z největších přístavů planety vrší desetitisíce kontejnerů: Maersk, Hapag-Lloyd, China Shipping, Evergreen, Hanjin, Cosco.
Michal Špína
Jiří Honzírek
Internet věcí
Moving Station, Plzeň, psáno z představení 23. 11. 2017
Rezidenčního pobytu v plzeňském prostoru pro nezávislé umělecké projekty Moving Station, v útrobách neotřele zrekonstruované secesní nádražní budovy, využil principál brněnského Divadla Feste Jiří Honzírek pro realizaciinscenace Internet věcí, která kombinuje dvě palčivá témata současnosti: migraci za prací a postupující prekarizaci továrenské dřiny. Opatrné našlapování dělnic/performerek po bublinkové fólii je silnou metaforou nejistého pohybu v cizím prostředí – na rozdíl od spíše komického sundávání a nasazování „ochranných“ pomůcek, které časem začne nudit. Funkční je i prvek rádiového pořadu, do něhož pracující volají své dokumentárně se tvářící zpovědi, a ačkoli se nedočkají rady, za svoji odvahu jsou odměněni aspoň pěknou písničkou. Z přijatých telefonátů zní nejnaléhavěji zpověď dělnice, která až ve chvíli, kdy se dostala do potíží, zjistila, že za ni pracovní agentura neplatí zdravotní pojištění, přestože si z jejího výdělku strhává značnou částku: „Na to přece musí být zákon?“ Je trochu škoda, že se představení cíleně obrací k českému publiku – i odlehčující vědomostní soutěží, v níž si máme uvědomit, jak málo toho o historickém a kulturním zázemí zahraničních pracujících v Česku víme. Tvůrci bohužel promarnili šanci kontaktovat neviditelnou menšinu, o níž se opět pouze hovoří. Zrcadlí tak místní nezájem bez ambice skutečně vtáhnout marginalizované „ekonomické migranty“ do rovnocenného dialogu, na pódium – a proč vlastně ne i do publika?
Marta Martinová
EMA
Exile in the Outer Ring
CD, City Slang 2017
Písničky americké noisefolkové hudebnice Eriky Michelle Anderson, vystupující pod zkratkou EMA, jako by vyvěraly z okouzlení tvorbou jiných žen. Pozorný posluchač v nich slyšel větší či menší ozvuky Nico, Kim Gordon, PJ Harvey nebo třeba Karen O z kapely Yeah Yeah Yeahs. Zároveň ale její skladby vždy dokázaly přesáhnout od pouhého eklektismu a inspirace minulostí k určité svébytnosti nebo i originalitě. Na novém, již třetím studiovém albu Exile in the Outer Ring, vydaném na značce City Slang, se však EMA snažila o víc než jen vytvořit „další písničky“. Její skladby už nezní tak lehce a samozřejmě jako dřív – na to jsou příliš zatěžkány potřebou vypovědět zprávu o skutečnosti, ať už se týká současné společenské reality v USA nebo chaotického nitra umělkyně. Album pak lze poslouchat jako dokument o náročnosti, či dokonce bolestivosti zrodu silné autorské výpovědi. EMA se nově profiluje jakožto umělkyně, která netvoří jen proto, aby tvořila, ale aby po sobě zanechala jasně čitelnou stopu. Její skladby se stávají prostorem dráždivých estetických střetů, jejichž vítězem je ovšem nakonec vždy melodická popová skladba, jakkoli nese určité stopy destruktivních pohybů. Deska Exile in the Outer Ring nám tak umožňuje vstoupit na scénu nikdy nekončícího tvůrčího zápasu, do životního prostoru, který je zbaven klidu, bezpečí a vyrovnanosti. Ocitáme se v místnosti umazané od krve a páchnoucí potem, pořád jsme ale v příjemné společnosti mladé hudebnice.
Benjamin Slavík