Kanadská provincie Québec přistoupila k zákazu zahalování tváří. V rámci celého státu je přitom tento postup ojedinělý. Frankofonní region tak navazuje na sekulární přístup Francie, ale v první řadě razantně zasahuje do oblasti náboženských práv a svobod.
„Zákon na podporu dodržování náboženské neutrality státu, týkající se především nastavení rámce pro požadavky nábožensky motivovaných opatření v určitých úřadech.“ Zhruba takto by bylo možné přeložit kompletní název zákona schváleného 18. října 2017 poslanci provincie Québec. Pod mimořádně krkolomným pojmenováním zákona, který zná většina veřejnosti prostě jako „zákon číslo 62“, se skrývá drastické omezení práva na zahalení tváře, zaměřené zcela evidentně proti nejkonzervativnějším vyznavačkám islámu.
Québec proti zbytku Kanady
Zákazy takzvaných burek nebo nikábů se v posledních letech objevují na mnoha místech po světě, včetně většinově muslimských zemí, jako je Maroko nebo Čad. Québecký zákon ovšem představuje poměrně výjimečný případ, když na rozdíl třeba od francouzské předlohy jednoduše nezapovídá zakrývání obličeje ve veřejném prostoru. Místo toho přikazuje mít odhalenou tvář z „důvodů bezpečnosti nebo prokázání totožnosti“ při využívání jakékoli veřejné služby.
V praxi by to mělo znamenat, že si například žena v nikábu nebude od 1. ledna 2018 moci vypůjčit knihu v knihovně, neusedne ve školní lavici, nebude jí poskytnuto ošetření ve státní nemocnici, a dokonce se ani nesveze autobusem; před nástupem do městské hromadné dopravy by totiž měla odhalit tvář řidiči. Zákon zároveň zakazuje zakrývání obličeje všem zaměstnancům městských a provinčních institucí, od učitelů a lékařů až po metaře a popeláře.
Zatímco v québeckém Národním shromáždění zvedlo pro návrh vládní Liberální strany 65 ze 125 poslanců a drtivá většina těch zákonodárců, kteří hlasovali proti, tak učinila proto, že jej nepovažovala za dostatečně razantní, politici ve zbytku Kanady se postavili na odpor. Parlament v sousedním Ontariu jednomyslně schválil prohlášení odsuzující zákon číslo 62 a Rachel Notleyová, premiérka Alberty, jeho přijetí označila za „smutný den pro Kanadu“.
Stejně odmítavý postoj vyjádřili lídři obou hlavních opozičních stran, tedy Nové demokratické strany a konzervativců. Sám kanadský federální předseda vlády Justin Trudeau, který mimochodem v provincii Québec strávil značnou část svého života, prohlásil, že „politici by se neměli míchat do toho, co ženy nosí nebo nenosí“. Přislíbil také, že se bude zabývat kompatibilitou zákona číslo 62 s québeckou a kanadskou Listinou základních práv a svobod. Naznačil tak, že by se federální vláda mohla připojit k již probíhající žalobě dvou neziskových organizací.
Ostrá kritika zákona číslo 62 se neomezuje na celostátní politiky. Proti nové québecké legislativě se veřejně vyslovili například nejvyšší představitelé všech náboženských komunit na federální i provinční úrovni, včetně Kanadské rady církví a montrealského katolického arcibiskupa Christiana Lépina.
„Obávám se, že to v lidech vyvolává to nejhorší. Pokud nařídíte ženě, že nesmí v autobuse nosit závoj, motivujete tak její spolupasažéry, aby ji nutili si ho sundat. Vytváří to špatnou atmosféru,“ upozorňuje Lépine na společenské konotace nového zákona. Jeho slova potvrzují výpovědi muslimek ve zmíněném soudním procesu, které se v poslední době kvůli zjitřené atmosféře setkávají s rostoucím počtem verbálních útoků. Žalující strana se domnívá, že se někteří spoluobčané budou cítit oprávnění po ženách požadovat, aby si sejmuly šátek v autobusech a na jiných místech, a nebudou se zdráhat použít násilí.
Québečtí starostové jsou dalšími hlasitými odpůrci zákona číslo 62. Vedle morálních argumentů – například starosta Montrealu Denis Coderre varuje před „stigmatizací žen“ a jejich vylučováním ze společnosti – zaznívají zcela praktické připomínky k aplikaci zákona. I jinak nacionalističtí politici nechápou, jak by měli státní zaměstnanci odhalení obličeje vynucovat. „Ptám se sám sebe, jak budete moct v autobuse prostě odmítnout někoho v burce. Řidič autobusu přece není žádný policista!“ rozčiluje se starosta Québeku Régis Labeaume. „Dostává nás to do nesmírně komplikované situace.“
Obrana kulturního dědictví?
Ve skutečnosti je situace ještě daleko komplikovanější tím, že v zákoně není za jeho porušení uveden žádný konkrétní trest. Pro srovnání: ve Francii je osoba, která má na veřejnosti zahalenou tvář, pokutována sto padesáti eury. „Znamená to, že se jedná pouze o prázdný slib? Má to být symbolické? Nebo bude skutečně možné zákon nějak vynucovat?“ shrnuje všeobecně panující nejistotu Benoît Pelletier, bývalý ministr québecké vlády a profesor práva na Univerzitě v Ottawě.
Ničemu paradoxně nepomáhají ani „objasňující“ prohlášení členů québeckého kabinetu. Kupříkladu ministryně spravedlnosti a spolunavrhovatelka zákona Stéphanie Valléeová stihla během několika týdnů po hlasování v parlamentu tvrdit, že ženy nesmějí mít závoj přes obličej ani na palubě autobusu, a následně to popřít s tím, že se zákaz týká pouze samotného momentu ověření totožnosti u řidiče.
Valléeová rovněž tvrdila, že studentkám nebude dovoleno nosit závoj během výuky. S tím ovšem nesouhlasí její kolegyně a ministryně pro vyšší vzdělání Hélène Davidová, podle níž interpretace zákona v tomto bodě záleží na samotných školách.
Přes veškeré potíže s duchem i aplikací zákona číslo 62 se v tuto chvíli zdá, že se québecký premiér Philippe Couillard nechystá ustoupit a připustit výraznější úpravy, ačkoli slibuje další zpřesňování. Důvodem je přesvědčivá podpora veřejnosti, která podle průzkumu společnosti IPSOS dosahuje závratných 76 procent obyvatel provincie.
Jako logické vysvětlení tohoto jevu by se nabízela paralela s francouzskou tradicí laïcité, tedy přísného vynucování sekulárního charakteru státu, které má kořeny ve Francouzské revoluci. V Québeku se k laïcité skutečně hlásí řada organizací a především separatisté z opoziční Québecké strany, kteří se před čtyřmi lety neúspěšně pokoušeli prosadit ještě mnohem radikálnější zákon. Ten by státním zaměstnancům zakázal nošení všech „nápadných“ náboženských symbolů.
Vládní Liberální strana však v tomto ohledu vykazuje pozoruhodnou nekonzistenci, když se ohání „náboženskou neutralitou“ státu, vzápětí ale srdnatě brání uchování kříže uprostřed Národního shromáždění s tím, že jde o „kulturní dědictví“. Nechtěně tím upomíná na tradici dlouholetého vlivu katolické církve na québeckou politickou scénu, jež je zcela v protikladu ke koncepci laïcité.
Právě obrana „kulturního dědictví“, kterým je v québeckém kontextu míněn nedotknutelný francouzský jazyk a příslušnost ke katolické církvi, je často hlavním argumentem zastánců zákona číslo 62. Obyvatelé Québeku, zejména pak ti, kteří žijí mimo multikulturní Montreal, dlouhodobě trpí pocitem obležení dominantními anglojazyčnými oblastmi. V poslední době jsou navíc konfrontováni se zvyšujícím se množstvím mezinárodních přistěhovalců. Pro dříve extrémně homogenní Québec je to nová situace, posilující už tak hluboko zakořeněné obavy o zachování identity.
Politici pak tyto obavy reflektují často špatně napsanými zákony, které sice neplní žádný konkrétní účel, navozují však pocit, že brání kulturní a historickou svébytnost jediné frankofonní provincie v Kanadě.
Autor je spisovatel a publicista.