Výstavu Krištofa Kintery Nervous Trees v pražském Rudolfinu zhlédlo již více než sto dvacet tisíc návštěvníků. Reakce odborné části výtvarné scény se sice různí, nicméně fakt, že jde v naší historii o nejnavštěvovanější výstavní projekt žijícího českého umělce, je sám o sobě významný. Nervous Trees ale lze nahlížet i jinak. Stačí se na chvíli zastavit v některém ze sálů galerie a sledovat, co se stane s prostředím, do kterého ze dne na den začne proudit desetkrát, dvacetkrát více lidí než obvykle a které není (a ani nemůže být) na takovou situaci připraveno. Výstavu probíhající v šesti sálech pak můžeme s trochou nadsázky vnímat jako laboratorní prostředí a modelovou situaci, jíž by se mohla naše společnost inspirovat.
Taková záplava lidí vystaví tradiční galerijní prostor a jeho zaměstnance novým výzvám. Jsou to detaily: šatnářky jsou neustále nuceny k prostorové improvizaci (kdo chce, může v nahromaděných kabátech a bundách vidět Aj Wej-wejovy instalace z oděvů migrantů), rodiče s nemluvňaty nervózně postávají před galerií a dohadují se s ostrahou, kam umístit všechny kočárky. Lektoři se nestačí střídat v programech pro školy ani dokupovat pracovní materiál, komentované prohlídky jsou zarezervovány během několika minut. Kustodi v sálech musí řešit nezvyklé reakce či požadavky rozjařené veřejnosti, krotit pobíhající děti i chuť si aspoň na okamžik odpočinout, nemluvě o dotazech zahraničních návštěvníků. Některá umělcova díla začala brzy po zahájení výstavy měnit svou původní podobu – ostře řezaný polystyrénový ledovec připomíná po pár týdnech spíš obří sněhovou kouli, všude po budově poletují rozdrobené vločky a lesklé ozdoby a míčky (součást jednoho z vystavených objektů) se povalují i ve vzdálenějších místnostech, rozhodně dál, než stojí samotný objekt. Zjišťuje se nosnost lešení, v jehož horním patře se střídají mnohačetné zájezdy turistů s výlety školních skupin. Provoz praček (další z instalací) otřásá podlahou sousedících kanceláří, do toho se po sálech rozléhají melodie z jukeboxu. Řeší se, jak moc se smí v polystyrénových horách skákat, jestli mohou návštěvníci zpívat do hudby vycházející z reproduktoru nebo si při pořizování selfíček sedat na pračky. Občas dochází ke kolizím i mezi samotnými návštěvníky: pro některé je chování jiných ve výstavě nevhodné, další si naopak naplno užívají změněnou situaci v jinak chladném galerijním prostředí. Je tu spousta energie, hlasů, pohybu, zvuků.
Po třech měsících výstavy, po mnoha nedorozuměních, nervozitě a hledání nových řešení už všichni vědí, že se situace dá zvládnout, a dokonce se ukazuje, že to většinu z „místních obyvatel“ galerie těší. Unavení kustodi se učí usmívat, zvládnou i pár slov anglicky, úklidová služba začne pravidelně luxovat sály s přemnoženými polystyrénovými vločkami, přiberou se další lektoři, přidají se komentované prohlídky v angličtině, dotisknou se katalogy i informační letáky. Ostraha pomáhá vynášet kočárky po schodišti do výstavních prostor, Kintera nechá přiřezat další kvádry „ledovce“, opraví svá lehce poškozená díla.
Zprvu vykolejená galerie se poměrně rychle dokázala s neobvyklými problémy vypořádat. Pocit, že všichni udělali maximum a že „krizovou“ situaci (byť ne bez chyb) zvládli, převažuje. Jistě, srovnání průběhu jakési výstavy s kteroukoli celospolečenskou událostí – třeba s hysterií kolem nekontrolovaného přílivu uprchlíků – vždycky vázne. Není u nás totiž obvyklé hledat v umění víc, než je patrné na první pohled.
A jen mimochodem: v době konání výstavy Kintera do odbavovací haly pražského letiště umístil instalaci, jejíž součástí byly mimo jiné transparenty s nápisem RFGS WLCM.
Autor je člen Společnosti Jindřicha Chalupeckého.
Krištof Kintera: Nervous Trees. Galerie Rudolfinum, Praha, 7. 9. – 27. 12. 2017.