V pořadí teprve druhý zimbabwský prezident Robert Mugabe nedávno rezignoval na funkci a výměnou za to získal příslib, že nebude trestně stíhán. Příliš se ale nezdá, že by konec vlády tohoto autoritáře znamenal výrazné posílení demokracie v zemi.
Robert Mugabe odešel. Dva týdny rychlých, dramatických a nečekaných kroků připravily po třiceti sedmi letech o moc muže, jehož nevyzpytatelný styl vládnutí zejména v posledních desetiletích doprovázely rozsáhlé politické represe, ekonomický úpadek a prudké zhoršení životních podmínek milionů Zimbabwanů. Jeho pád proto oslavovaly mnohatisícové davy po celé zemi, lidé tančili v ulicích a z jejich slov zněla naděje a očekávání lepší budoucnosti. Přísliby jeho nástupce Emmersona Mnangagwy, že bude prezidentem pro všechny „bez ohledu na barvu pleti, víru, náboženství, kmen, totem nebo politickou příslušnost“ a „bude usilovat, aby byly posíleny a respektovány ty složky státu, jež zajišťují demokracii“, potvrzují dojem změny kursu a obratu směrem k demokratičtějšímu Zimbabwe. Při bližším pohledu na události minulých týdnů i hlouběji do historie postkoloniální zimbabwské politiky však najdeme mnoho důvodů, proč optimismus mírnit.
Právo věčně vládnout
Vojenský převrat, jenž byl klíčovým katalyzátorem Mugabeho rezignace, především nebyl ani skutečným převratem, ale – jak konstatoval zimbabwský Nejvyšší soud – zcela legálním opatřením ze strany armády, jež musela zabránit „uchvácení moci nikým nezvolenými osobami“. Přesně řečeno (ač soudem explicitně nevyřčeno) Grace Mugabeovou a jejími stoupenci uvnitř vládnoucí ZANU-PF. Proto spíše než snaha o politickou transformaci motivoval události mocenský boj uvnitř zimbabwské státostrany, v níž v posledních přibližně dvou letech postupně eskaloval střet mezi dvěma frakcemi v otázce nástupnictví na post prezidenta; na jedné straně skupinou sympatizantů Mugabeho manželky Grace, zpravidla mladších, ambiciózních a po moci žíznících politiků, označovaných jako G40 (podle věku většiny z nich), a na druhé „týmem Lacoste“, především staré politické gardy, jež stála pevně za viceprezidentem „krokodýlem“ Emmersonem Mnangagwou. Právě jeho odvolání na začátku listopadu zlomilo Mugabemu vaz.
Politickou kulturu v Zimbabwe, které získalo nezávislost až v roce 1980, dodnes charakterizuje vlastenecko-hrdinská rétorika, odkazující na boj proti bílé minoritě, podle níž představuje převzetí moci osvobozeneckým hnutím de facto „konec dějin“. V tomto diskursu neexistuje jiná legitimní alternativa k vládě ZANU-PF, která je jako nositel odkazu revoluce přesvědčena, že má právo vládnout věčně. Předání moci je vnímáno jako vnitřní záležitost strany. Armáda, kterou z důstojnických postů kontrolují veteráni boje za nezávislost, je v tomto systému prodlouženou rukou politického establishmentu ZANU-PF a zároveň ochráncem hodnot revoluce. Tyto hodnoty Mugabe podle generálů ohrozil a zradil, když odstranil spolubojovníka Mnangagwu ve prospěch své ženy.
Z pohledu ZANU-PF a armády je tak jmenování Mnangagwy novým prezidentem země úspěšným ukončením nastalé politické krize. ZANU-PF z ní vyšla v jádru posílena, protože alespoň dočasně vyřešila vnitřní rozkol a první generace bojovníků za nezávislost obhájila své pozice a zakonzervovala status quo. K politickým otřesům navíc došlo ve chvíli, kdy je opozice roztříštěná, a tak chybí síla, která by se mohla pokusit usměrnit a organizovat emoce obyvatel a zaměřit je ke skutečně trvalému tlaku na změnu systému.
Z vězení do vězení
Jaké jsou tedy v této situaci vyhlídky do budoucnosti? Bez vážné politické opozice a s podporou armády má ZANU-PF skutečně jen malý důvod se reformovat. Mnangagwa, který stál po Mugabeho boku již od dob boje proti bílé menšině v sedmdesátých letech, je sotva ztělesněním demokrata a liberálního reformátora, od něhož by bylo reálné očekávat, že se pustí do vyšetřování zločinů z minulosti nebo že bude podporovat demokratizaci a svobodnou politickou soutěž. Jeho jméno je mimo jiné spojené s masakry Ndebelů v osmdesátých letech, stejně jako s kampaní povolební represe a násilí v období 2000–2008. Zpráva OSN z roku 2002 také zdokumentovala jeho zapojení do nelegálního obchodu s nerostným bohatstvím v Demokratické republice Kongo.
Zimbabwané, kteří jeho nástup vítají, to o něm dobře vědí a většinou si uvědomují, že „nový začátek“ neznamená úsvit éry občanských práv a svobod. Švédský odborník na Zimbabwe Henning Melber citoval jednoho z protestujících: „Právě jsme převáženi z jednoho vězení do druhého, ale užíváme si závanu čerstvého vzduchu, zatímco sedíme v transportu.“ Lidé však také považují Mnangagwu za politicky obratného pragmatika, který se v posledních letech stylizoval do role advokáta nutných ekonomických reforem. Je proto pravděpodobné, že se v následujících měsících zaměří na nápravu vztahů se zahraničními dárci a mezinárodními finančními institucemi, stejně jako se zimbabwskými podnikateli i širší komunitou úspěšných Zimbabwanů v diaspoře, aby získal finanční podporu pro projekt ekonomické transformace.
Pokud by se prezidentovi a jeho vládě podařilo rozhýbat ekonomiku země, která je dnes asi o patnáct procent chudší, než byla v době získání nezávislosti, a zlepšit každodenní život obyvatel, z nichž má jen sotva deset procent stálou práci, mnozí budou s takovou změnou spokojeni. ZANU-PF pak určitě v následujících letech zůstane dominantní státostranou i přes značný demokratický deficit, a boj za demokratizaci politického systému, svobodné volby a rozvoj občanské společnosti povede nadále jen omezená hrstka občanských aktivistů.
Autorka je afrikanistka.