Prokletí reportéři

Proč jste svému nakladatelství dali jméno Absynt?

Juraj Koudela (JK): Chtěli jsme, aby byl název pokud možno jednoslovný a srozumitelný. Slovo Absynt má v sobě cosi třaskavého, provokujícího. Rezonuje podobnou emocí jako knížky, které vydáváme – hořké, ostré, zanechávají po sobě něco silného, někdy bohužel i pořádný bolehlav. Navíc jsme ve stejnou chvíli vymýšleli i název pro edici reportážních knih, kterou jsme nakonec nazvali Prokletí reportéři, což je samozřejmě narážka na prokleté básníky, kteří jsou s absintem spjatí. Ti, stejně jako autoři reportážní literatury, psali o společnosti tak, že to pro její určitou část nemuselo být pohodlné a přijatelné. A pro autory samotné to mohlo mít fatální následky.

Co vedlo slovenské vydavatelství k vydávání knih v češtině?

Filip Ostrowski (FO): Máme radost, že o naše knižní reportáže je na Slovensku – i přes tak krátké působení na knižním trhu – zájem. Měli jsme pozitivní odezvy také od českých čtenářů, tak jsme si řekli, že po dvou letech zkusíme naše knihy zprostředkovat i jim. Většina autorů, které v Česku představíme, tu bude mít premiéru.

Budete některé knihy vydávat zároveň česky a slovensky? Anebo vždy vyjdou jen v jednom jazyce?

JK: Máme pocit, že některé knihy jsou zajímavější spíše pro české čtenáře. To je třeba případ knihy Miedzianka, která vypráví o zmizelé vesnici v pohraničí na polské straně Sudet, což je pro Čechy zajímavější téma. Některé knihy pak zase zaujmou spíše čtenáře ze Slovenska. A některé budou dostupné v obou jazycích. Ostatně, někteří autoři, které vydáváme na Slovensku, například Světlana Alexijevičová nebo Michail Zygar, již svého českého nakladatele mají.

V českém jazyce začala vycházet edice Prokletí reportéři a v ní knihy polských autorů. Jak plánujete tuto edici dál profilovat? Podle seznamu připravovaných titulů to vypadá, že u Poláků zůstanete…

JK: To je spíš náhoda, že jsme začali zrovna polskými autory. V naší edici vyjdou knížky i od autorů z jiných zemí. Příští rok to budou třeba dva tituly od norské reportérky Åsne Seierstadové nebo francouzského autora Tahara Ben Jellouna. Jde spíš o to, že v Polsku má literární reportáž velice silnou pozici a tradici, je z čeho vybírat. Důvodem je také to, že Filip Ostrowski má polské kořeny a v Polsku i žije, takže má k tamním zajímavým knižním novinkám blízko.

V čem spočívá takzvaná polská škola reportáže? Čím se polští reportéři liší od autorů z Česka nebo Slovenska?

FO: České prostředí zatím neznáme tolik, abychom mohli srovnávat, ale vydali jsme i českého autora: Jana Urbana a jeho knihu Všem sráčům navzdory – byla to vlastně naše první kniha v češtině. Polští autoři mají především na co navazovat. Reportáže v rozšířené literární formě byly v Polsku populární už na počátku 20. století, vždyť dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu, Henryk Sien­kiewicz a Władysław Reymont, psali kromě románů i úspěšné cestopisy a reportáže. Tím, že do nich vnášeli literární styl a strukturu, vznikaly texty na pomezí faktografie, reportáže, literatury a eseje. Současní polští reportéři navazují především na dílo Ryszarda Kapuściń­ského, který je nazýván otcem polské školy reportáže. Jeho kniha Šáhinšáh je naším čtvrtým titulem v edici Prokletí reportéři.

Celosvětový dosah polských reportérů oproti těm českým je až neuvěřitelný. Kniha Ganbare Katarzyny Boni pojednává o tsunami v Japonsku, Ku­-klux­-klan Katarzyny Surmiak­-Domańské se odehrává v USA a v Česku nejznámější polský reportér Mariusz Szczygiel se zase zaměřuje na Česko. Je polský trh natolik silný, že uživí i finančně náročnější reportážní projekty?

FO: Polská škola reportáže má silnou tradici a žánr literární reportáže se mezi polskými čtenáři těší velké oblibě. V Polsku je literatura vnímána jako významná součást kultury, vychází tam spoustu knih a ty mají dobrou podporu z veřejných zdrojů.

Samozřejmě sbírat materiál v USA nebo v Japonsku vyžaduje určitý rozpočet, ale myslím, že je to stejné jako u jiných umělců, kteří potřebují zaplatit své, někdy také finančně náročné projekty. Osobně si myslím, že i přes finanční, časové, produkční a jiné překážky je žene vpřed hlavně to, že se dané tematice chtějí věnovat, psát o ní, dostat ji mezi lidi. A to je silná motivace.

Knihy, které jste zatím vydali, většinou stylem připomínají kvalitní beletrii, poezii nebo esej. Jsou postavené na prožitých lidských osudech a hrají si s jazykem. Jak by měla vypadat ideální reportáž a kdo je pro vás ideálním reportérem?

FO: To je samozřejmě různé, různí reportéři mají různý styl. Pro mě osobně je například důležité, aby reportér čtenáři nevnucoval svůj názor. Je dobře, když situaci popíše, zasadí ji do nějakého kontextu a to, jaký si na ni udělám názor, nechá na mně. Tohle je jeden z parametrů, který zvažujeme při výběru knížek do našich edic. U knižních reportáží oceňujeme, stejně jako čtenáři, že nám dávají možnost komplexněji nahlédnout událost, kterou noviny odbudou krátkou zprávou: získáme určitý historický a sociologický vhled a dozvíme se o širších souvislostech, příčinách i důsledcích události.

Kolik titulů ročně plánujete vydávat?

JK: Na Slovensku jsme za první rok vydali sedm titulů, druhý rok jich bylo už dvanáct a letos jich je přes třicet. V Česku zatím plánujeme vydávat asi dvanáct knížek ročně.

Jak si vybíráte překladatele pro své knihy?

FO: Snažíme se vybírat samozřejmě ty nejlepší; spolupracujeme s řadou kvalitních a zkušených překladatelů. V rámci české edice jsme vsadili na dobré reference a doporučení a můžeme říct, že se to vyplatilo. Je přínosem, když se první spolupráce vyvede natolik, že přejde do spolupráce dlouhodobé. V současné době máme na Slovensku široký okruh stálých spolupracovníků a doufáme, že stejné to bude i v Česku. Na kvalitu překladu, stejně jako na redakci a korekturu, klademe velký důraz.

JK: A také na jejich vzhled. Naše edice má u čtenářů velký úspěch i pro své zpracování. Font GT, který vybrala grafická designérka Pavlína Morháčová, získal ocenění TDC Typeface Design 2015 od mezinárodní organizace The Type Directors Club. Přišli jsme za ní s tím, co bychom chtěli mít na obálce a jak by kniha měla vypadat, že by se měla vejít do kapsy a její obal by měl připomínat článek v novinách. Jinak jsme jí ale nechali tvůrčí svobodu a ona vymyslela tuhle úpravu.

FO: Obrázek je rozpixelovaný, aby evokoval zvětšený obrázek z novin, a text připomíná nadpis článku. Občas schválně „špatně“ zařízneme nějaké písmeno anebo celou větu na obálce. Už se nám několikrát stalo, že nám z tiskárny volali, že to máme špatně. Je to součást konceptu designérky, který jde ruku v ruce s tím, jaké knihy a v jaké vizuální podobě chceme našim čtenářům nabízet.

Jak na tom je knižní trh na Slovensku? Kopíruje zahraniční vzory v úbytku kamenných knihkupectví a přesunu prodeje knih na internet?

JK: Moc v tomhle ohledu nemůžeme srovnávat, protože naše vydavatelství funguje jen dva roky, ale víme, že trh se už docela pročistil. Nestává se, že by nějaká distribuční firma nebo velké knihkupectví zkrachovaly a nezaplatily za knihy, které dostaly do prodeje, což se ještě před takovými deseti až patnácti lety dělo. Víme, že problémy mívají spíše menší knihkupectví, která nedokážou konkurovat těm velkým s pobočkami v obchodních centrech. To je takový klasický fenomén trhu nejen v našem středoevropském prostoru. Pořád si ale hodně lidí kupuje knihy v kamenných obchodech, vzniká docela dost těch, které nabízejí čtenářům posezení, aby si u kávy mohli listovat knihami a hledat tu, jež je nejvíc zaujme. To při online nákupu nejde.

Jak je to na Slovensku se státní podporou vydávání náročnější literatury?

JK: Pro podporu vydávaných knih existuje Fond na podporu umění. Ten podporuje překladovou literaturu i tak specifického žánru, jakým je reportáž. Měli jsme s ním v posledních dvou letech velice dobré zkušenosti. Využíváme také pomoc zahraničních institucí, které podporují především překlady z „jejich“ jazyka.

FO: Vážíme si samozřejmě jakékoli finanční podpory. Nebereme ji však jako něco, na co máme automaticky právo, ani jako nutnou podmínku k vydání knížky. Je pro nás důležité přistupovat k edičnímu plánu tak, aby se náklady na knihu vrátily především z prodeje. Nechceme vydávat knihy jen sami pro sebe. Když si na sebe dokáže knížka vydělat, znamená to, že si ji koupilo opravdu mnoho čtenářů – a to je naším cílem.

JK: A proto také při vydání každé knihy zveme autory, aby uspořádali několik přednášek a čtení. Kontakt se čtenáři je pro nás důležitý a podobný model plánujeme také v Česku.